David Ondráčka: 108:92, teď se ukáže, kdo umí dělat politiku
Babišova vláda získala ve sněmovně důvěru, ANO má pod sebou všechny vládní mocenské páky a bude vládnout. Co má v této chvíli dělat opozice, aby zase dokázala konkurovat?
Jak se mají opoziční strany formovat, co mají programově prosazovat, jak komunikovat a hlavně kde najít nové politické talenty? Jak zase postupně získávat ztracenou důvěru veřejnosti, aby mohla příště konkurovat a měla šanci uspět proti stávajícím vládním stranám v dalších volbách, ať už přijdou kdykoli? To jsou složité, ale podle mě důležité otázky do následujících měsíců.
Babišův stroj jede. Opozice stojí
Poměry ve sněmovně jsou minimálně dnes jasné: 108:92. Babišova vláda má důvěru a jasnou většinu a bude vládnout a uplatňovat své priority a vliv. ANO drží všechny mocenské pozice ve vládě, koaliční projekt je spíš formální – všechny klíčové posty a penězovody bude držet ANO a Babiš.
Politika je však velmi dynamická hra a za několik měsíců se většina může začít drolit. Přijdou skandály, neočekávané situace. Je dost možné, že Babiš hraje hlavně o své nevydání trestní justici, a když toho dosáhne, už tolik své partnery potřebovat nebude. Ten nepochybně chce nebýt vydán trestní justici. A až toho dosáhne, jeho chuť opečovávat koaliční partnery může rychle ochladnout.
Nová vláda Andreje Babiše (ANO) bude pojímat vztahy s Čínou pragmatičtěji než bývalý kabinet Petra Fialy (ODS), ve vztahu k Číně bude také rétoricky zdrženlivější, shodli se analytici, které ČTK oslovila. Nepovažují ale za pravděpodobné, že by Babišova vláda znamenala návrat k éře vztahů České republiky a Číny z funkčního období prezidenta Miloše Zemana, který usiloval o velmi úzké obchodní i politické vazby obou zemí.
Babiš změní tón vůči Číně, zemanovská éra se nevrátí
Politika
Koaliční projekt je v tuto chvíli spíš formální kulisa, všechny klíčové pozice, penězovody i rozhodovací páky drží ANO a jeho majitel. Samozřejmě to neznamená, že by něco nemohlo kápnout i jednotlivcům od Motoristů a Okamurovi – erár je široký a kvalitně navrtaný na mnoha místech.
Babiš vládne, opozice se stydí?
Co má dnešní opozice dělat? Jak má tu hru hrát, aby jednak efektivně brzdila některé zběsilé kroky vlády, ale hlavně aby získala zpět důvěru lidí? Zatím to vypadá, že opozice vyzývá občany, aby se styděli s ní. Ale proč?
Protože jinak se můžeme těšit na čtyři roky ostrých tiskovek, hlubokých morálních postojů, spousty pohoršených videí na Instagramu a naprosto nulového politického vlivu. Bude to stačit?
Hlasování o důvěře vládě jako show
Hlasování o důvěře vládě je pochopitelně legitimní a důležitý ústavní krok, má potvrdit mocenské poměry v parlamentu mezi vládou a opozicí. Hlasování o důvěře vládě je však také velká sněmovní a mediální show, prostor pro projevy a předvedení kompetence nebo i strategie.
Kdo dokáže aspoň trochu originálně zformulovat myšlenku, aby to nebyla floskule recyklovaná po stopadesáté znovu stejně? Kdo zaujme média natolik, že by snad mohl mít nějaký politický talent?
Jak porazit politický stroj ANO?
ANO je dnes politický hegemon, jediná silná strana. Je v podstatě v jakémsi pivotovém postavení, všichni ostatní kolem něj vlají. A teď to nejdůležitější: jak porazit Babiše a jeho politický stroj?
Chce opozice spoléhat na to, že už nebude příště kandidovat? A tím, že ANO ztratí svůj hlavní tahák, na kterém staví svůj marketing? Možná, ale taky třeba ne. A i kdyby skončil, ANO je dnes víc než jeden muž – je to marketingově dobře fungující stroj, aparát silně zakořeněný v regionech. Babiš možná jednou odejde, ANO zůstane. Politika je dnes hodně marketingová a ANO to umí líp.
Platí stará poučka: kádry rozhodují vše
Fiala, Rakušan, Jurečka, Pekarová i Bartoš ve své vládě nedokázali veřejnost přesvědčit o své politice. Řadu reforem záměrně odložili, jiné vysvětlovali tak složitě, že jim nerozuměli ani jejich vlastní voliči. Výsledkem je nepřekvapivá volební porážka, která se rýsovala dlouhé měsíce dopředu.
Měli to těžké, ale politika nikdy není lehká, to je popis profese. Vládu Babišovi naservírovali na stříbrném podnose. Teď je otázka, jestli tito stejní lídři mohou představovat nějakou větší naději pro příští klání.
Kádry rozhodují vše, stará poučka. A pro dnešní opoziční scénu ve sněmovně to platí silně. Bude stačit ODS výměna Fialy za Kupku? Mohou lidovci a TOP 09 přežít samostatně (mimo SPOLU)? Mají lídry, kteří dokážou udat jasný směr a být atraktivní? Má Hřib potenciál rozšiřovat sílu Pirátů? Není už Rakušan okoukaný a může být stále tahounem, který dokáže STAN vytáhnout z komfortní zóny regionální relevance? Myslím, že podobné otázky si klade dost lidí v těch stranách samotných.
Mandát na čtyři roky. Návod k použití chybí
Vycházejme také z toho, že velká část poslanců se ocitne ve sněmovně úplnou náhodou. Kroužkování je loterie. Zvolení neznamená talent, charisma ani schopnost formulovat originální myšlenku. Mandát není ocenění osobnosti.
Naprostá většina poslanců tam není zvolená kvůli své úžasné osobnosti, ale protože to prostě tak vyšlo. Lidé volili lídra nebo stranu a k tomu je to jen mandát na čtyři roky tam být a něco dělat. A někdo teď může ukázat talent – prostor je velký, ostatní zapadnou a budou zapomenuti.
Morální rozhořčení místo politické práce
Poslanci slibovali „tvrdou, nekompromisní opozici“, ale mnozí jsou dnes prakticky neviditelní. Občas se vynoří v podobě tiskového prohlášení, kde zazní, že „je to ostuda“, že se „za tuhle vládu stydí“ a že bychom se vlastně měli stydět taky. Ideálně společně, ruku v ruce, v kruhu hanby.
Jenže stud není politická strategie a morální povzdech není politická práce. Tvrdá opozice se v jejich podání smrskla na občasné rozhořčení na sociálních sítích, pár vágních vět do kamer a pak ticho. Žádná energie, žádný tah, žádný plán. Jen permanentní pocit, že někdo jiný by s tím měl něco dělat. Třeba občané?
Poradní orgán vlády NERV, který měl minulým vládám pomáhat v ekonomických otázkách, zanikl. S koncem Fialovy vlády skončila jeho aktivita. Žádný nový NERV zatím není na obzoru.
NERV je mrtvý. Žádný nový zatím není na obzoru
Money
