Církev nemá být úřad, ale milé společenství lidí, říká nový pražský arcibiskup

Boj o duši České televize a Českého rozhlasu se rozjíždí naplno. Občanská společnost se probouzí, odbory obou mediálních institucí vyhlásily stávkovou pohotovost, šéfové ČT a ČRo jednají s vládními špičkami. A do toho se chystají ne jeden, ale hned dva zákony na radikální proměnu médií veřejné služby. A je dobré si přiznat, že to nakonec bude vláda, kdo si prosadí svou, bez ohledu na cokoli. A to jednoduše proto, že mediální duální systém u nás v podstatě kolabuje.

Opět to někdo dokázal a celý boj o duši médií veřejné služby u nás se smrsknul na jediný problém, tedy vlastně na dva problémy: jak budou Česká televize a Český rozhlas získávat peníze a jestli má ČT vysílat StarDance.

V druhém případě již bodrý premiér vyšel hlasu lidu vstříc a blahosklonně uznal, že občan má právo na trochu té sobotní eskapistické zábavy a Marka Ebena. Co se týče první otázky, tam zatím tápeme. A to jednoduše proto, že zástupci aktuální vlády vaří přinejmenším dvě podoby zákonů o médiích veřejné služby (jeden ministerský a druhý poslanecký z kuchyně Patrika Nachera). A navíc všichni předem avizují, že po prvotních výstřelech se budou zákony ladit v rámci legislativního procesu. Což je tedy přístup když ne nejhorší, tak rozhodně nejnešťastnější.

Do toho se stále výrazněji aktivizují zástupci občanské společnosti, kteří navzdory úderce na sociálních sítích cítí, že se nyní skutečně děje něco, co tady dlouho nebylo. Je tomu skutečně tak?

Newstream CLUB březen 2026

Soukromé kluby, bytové restaurace, vlastní šéfkuchaři, jachty, private jety… soukromí se v posledních letech stává tématem, které řeší všichni od miliardářů přes celebrity po zcela obyčejné lidi, kteří jsou ochotní pořídit si v novostavbě luxusní dveře, jen aby měli garanci ticha. Soukromí se stává luxusem a dosáhnout jej dá občas hodně práce.

Detail a nákup

Čas na radikální řez

Ano, i ne. Snahy podřídit si média veřejné služby jsou ze strany politických a ekonomických sil v podstatě permanentní. A kdo dnes pláče, že si Babišův kabinet dovoluje dříve nemyslitelné, ignoruje, že podoby kontroly a ovládání nejsou jen přímé, ale i nepřímé. A ty politici a ekonomické elity využívali skutečně dlouhodobě.

V posledních minimálně patnácti letech k tomu všichni velmi umně využívali členy rad ČT a ČRo, které se z kontrolních orgánů postupně staly poměrně brutálními nástroji usměrňování. A pak tu samozřejmě máme celou řadu influencerů, kteří tu více, tu méně vědomě tlačili názor, jak jsou média veřejné služby špatná, neefektivní a ideálně zrušitelná.

Až tato kombinace otevřela „příležitost“ pro radikální řez do fungování celého mediálního systému, který tu vznikl po Sametové revoluci a jehož jsou ČT a ČRo nejviditelnějšími reprezentanty. A aktuálně také nejzranitelnějšími. A v tom se právě občanští aktivisté nemýlí: nyní může dojít ke skutečné změně, která nebude parametrická, ale paradigmatická.

Systém, který zkolaboval

Jenomže to není dáno jen zvůlí žádného satanáše v podobě členů stávajícího kabinetu. Je to důsledek toho, že celý systém rad veřejnoprávních médií v podstatě zkolaboval. Snaha o jeho depolitizaci vedla jen k tomu, že si politické strany myjí ruce nad jednotlivými kandidáty, kteří pak zjevně někomu slouží, ale přestává být jasné, komu. A rozhodně to není těm podivným sportovním klubům či jinak absurdním spolkům, které je do rady nominovaly.

A když něco nefunguje, nelze se divit, že přijde někdo se snahou to zgruntu změnit. To, že nezačíná od problému (rady, radní a způsob jejich volby), ale od oběti (ČT a ČRo), to už ale problém je. Stejně tak je problém, že Babiš a spol. celé situace spíše zneužívají, stejně jako používají falešné argumenty (efektivita, údajná svoboda) pro úplně jiné cíle, kterým je v podstatě zvýšit svůj vliv na fungování daných médií. A kdo si snad myslí, že jde o to, aby ČT či ČRo hospodařily „efektivněji“, řekněme si to znovu: ne, jde o posílení kontroly a přímého vlivu. Slova o efektivitě jsou jen zástěrka, a kdo to zpochybňuje, je buď naivní, nebo rovnou lže, což je dnes údajně legitimní politický nástroj.

Dalibor Martínek: Před volbami se vynořil vzdušný zámek, středoškolský kampus v Praze

Názory

V Praze je kritický nedostatek středních škol. Rodiče i děti jsou nuceni podstupovat každý rok trauma, zda dítě, pardon, mládež, může nastartovat smysluplnou životní dráhu. Hledá se funkční model, politici svalují vinu jeden na druhého. V této atmosféře se líhne myšlenka pražského kampusu pro středoškoláky.

Dalibor Martínek

Přečíst článek

Cíl: arbitr skutečnosti

Jak to tedy dopadne? Dobrá zpráva pro některé je, že StarDance na ČT zůstane. Sobotní večery tak budou nadále nedotknuté a snad pro tuto vládu nedotknutelné.

To další už tak jasné není. Tedy dokud nedojde na skutečný návrh zákonů o médiích veřejné služby. Pak bude poměrně jasné, že si vláda prosadí, co bude chtít. Má na to dostatek poslanců, a to i na případná přehlasování Senátu i prezidenta. A co víc, má podporu mnoha lidí, kteří se mylně domnívají, že ČT a ČRo jen pálí peníze a neplní svou službu.

A tím jsme u toho, co mělo tomu aktuálnímu nedůstojnému cirkusu předcházet: debata o tom, co vlastně dnes má být onou tajemnou veřejnou službou a jak to mají tři média zřízená ze zákona naplňovat.

To je debata, kterou si všichni dlužíme, kterou nám dluží politici napříč spektrem a bez níž budou všechny změny vždy jen polovičaté. Přitom to není tak složité. Začněme tím, že média veřejné služby v éře AI, deepfakeů a algoritmů sociálních sítí budou bezpečným informačním přístavem. Co na nich uvidíme/uslyšíme, prostě musíme brát vážně, možná o tom dokonce můžeme mluvit jako o pravdě či realitě. Je to první i poslední arbitr skutečnosti. To by měl být cíl státu, aby jeho občané věděli, že něco takového ještě existuje. Jakmile stát dopustí pouhé šermování podcastových influencerů, v němž si každý vybere svou verzi světa, bude financování veřejnoprávních médií už tím nejmenším problémem.

Babiš: Nechceme zasahovat do obsahu veřejnoprávních médií

Politika

Premiér Andrej Babiš (ANO) se ve středu setká s generálním ředitelem České televize Hynkem Chudárkem kvůli vládnímu návrhu změn financování veřejnoprávních médií. Předseda vlády odmítl, že by kabinet chtěl plánovaným zrušením televizních a rozhlasových poplatků ničit veřejnoprávní média. Je naopak otevřený diskusi a bude transparentní, uvedl Babiš. S ředitelem Českého rozhlasu René Zavoralem se podle Babiše sejde vicepremiér Karel Havlíček (ANO).

ČTK

Přečíst článek

Tančící dům slaví 30 let. Praha za tu dobu nic odvážnějšího nepřidala

Enjoy

Před třiceti lety rozdělil Prahu, dnes ji definuje. Tančící dům se stal symbolem moderní architektury, zatímco město za celou dobu nedokázalo přijít s ničím podobně výrazným. Kulaté výročí teď připomíná výstava, která odhaluje nejen jeho vznik.

Petra Nehasilová

Přečíst článek

Bezplatné neděle v muzeích, galeriích a na památkách mají zpřístupnit kulturu širší veřejnosti. V době rekordní návštěvnosti ale vyvolávají zásadní otázku: pomáhá stát dostupnosti kultury, nebo oslabuje instituce, které ji vytvářejí a spravují? Ekonomie totiž platí i v kultuře — žádný oběd není zadarmo.

Česká republika dnes v oblasti památek a kulturních institucí zažívá paradox. Na jedné straně stojí rekordní zájem návštěvníků, na straně druhé experiment státu s bezplatným vstupem, který tento zájem dále uměle zesiluje.

Data přitom mluví poměrně jednoznačně. Cestovní ruch v Česku se po pandemii nejen zotavil, ale dále roste. V roce 2025 dorazilo do hromadných ubytovacích zařízení přes 23,5 milionu hostů a uskutečnilo se více než 59 milionů přenocování. Průměrný pobyt přesáhl tři a půl dne, což naznačuje, že turisté už nejezdí jen na krátké návštěvy, ale tráví v zemi více času a logicky hledají aktivity, jimiž tento čas vyplní.

Aktualizováno

Muzeum Prahy na Florenci znovu otevřelo. Nabízí stálou digitální a interaktivní expozici

Enjoy

Do znovuotevřené hlavní budovy Muzea Prahy na Florenci od rána dorazily stovky návštěvníků. Muzeum po pětileté rekonstrukci zpřístupnilo veřejnosti své prostory i novou digitální a interaktivní expozici věnovanou historii města. Vstup je zdarma. Už před začátkem otvírací doby v 10:00 se před vstupem tvořila fronta. Pro čekající venku jsou k dispozici teplé nápoje. Na doprovodný program přišly hlavně rodiny s dětmi.

ČTK

Přečíst článek

Zahraniční návštěvníci přijíždějí primárně za kulturním dědictvím, domácí turisté dominují v pěší turistice a návštěvách přírodních lokalit, ale i u nich roste zájem o historické objekty.

Není proto překvapivé, že objekty ve správě Národního památkového ústavu přivítaly v roce 2025 celkem 4,3 milionu lidí, tedy o šest procent více než o rok dříve, a hranice čtyř milionů byla překonána už potřetí v řadě. Pražský hrad samotný přilákal 2,7 milionu návštěvníků. Mezi nejnavštěvovanější patří tradičně Lednice, Český Krumlov, Hluboká nebo Karlštejn.

Podobný trend je patrný i u muzeí a galerií. Národní muzeum překročilo v roce 2025 hranici 1,37 milionu návštěvníků a meziročně výrazně rostlo. Národní galerie Praha zaznamenala nárůst na 555 tisíc návštěvníků. Z hlediska poptávky tedy není problém — česká kultura se těší nebývalému zájmu.

Bezplatné neděle jako drahý experiment

Právě v tomto kontextu je třeba číst zavádění bezplatných nedělí. Ministerstvo kultury postupně otevírá zdarma státní galerie, muzea i další instituce vždy v určitou neděli v měsíci s cílem zvýšit dostupnost kultury a vrátit návštěvnost na předcovidovou úroveň.

Opatření návštěvnost skutečně zvyšuje. Data ukazují, že v některých případech se během těchto dnů zhruba zdvojnásobila. Jenže zdarma není totéž co bez nákladů.

Například u Národního muzea dosáhly výnosy ze vstupného v roce 2024 přibližně 200 milionů korun. Při zhruba 1,23 milionu návštěvníků za rok tak vychází průměrný výnos kolem 162 korun na osobu. Pokud tento průměr vztáhneme na běžnou denní návštěvnost, lze hrubě odhadnout výpadek zhruba na 548 tisíc korun za den bez vstupného.

U Národní galerie se při obdobném výpočtu dostáváme přibližně na 131 tisíc korun za den, tedy asi 90 korun na osobu.

Kdo zaplatí účet

Tato čísla by sama o sobě nebyla alarmující, pokud by instituce fungovaly v prostředí rostoucího financování. Jenže realita je opačná.

Národní galerie například otevřeně přiznává, že kvůli stagnujícím příspěvkům a rostoucím nákladům — zejména na energie a bezpečnost — musí omezovat výstavní činnost. Zatímco v roce 2019 mohla investovat do výstavních projektů 110 milionů korun, tedy zhruba čtvrtinu rozpočtu, dnes je to přibližně polovina v absolutním vyjádření a jen desetina rozpočtu relativně.

Tančící dům slaví 30 let. Praha za tu dobu nic odvážnějšího nepřidala

Enjoy

Před třiceti lety rozdělil Prahu, dnes ji definuje. Tančící dům se stal symbolem moderní architektury, zatímco město za celou dobu nedokázalo přijít s ničím podobně výrazným. Kulaté výročí teď připomíná výstava, která odhaluje nejen jeho vznik.

Petra Nehasilová

Přečíst článek

Více než 80 procent nákladů přitom spolyká samotný provoz budov a péče o sbírky.

Dostáváme se tak k jádru problému. Bezplatné vstupy sice zvyšují dostupnost kultury, což je legitimní veřejný cíl, ale ekonomická realita nezná obědy zdarma. To, co návštěvník nezaplatí u pokladny, musí být uhrazeno jinde — typicky z veřejných rozpočtů, nebo na úkor budoucích investic do kvality a rozvoje.

Kultura není jen veřejná služba, ale i investice

Nelze navíc přehlédnout, že kulturní turismus generuje významné příjmy pro ekonomiku jako celek. Celkové příjmy z cestovního ruchu přesahují 200 miliard korun ročně. Památky tak nejsou jen „službou veřejnosti“, ale i investicí, která se vrací v podobě utrácení turistů v regionech.

V tomto světle působí plošné rušení vstupného spíše jako politicky atraktivní gesto než promyšlená kulturní politika.

Místo univerzálně bezplatných dnů by větší smysl mohly dávat cílené modely podpory — zvýhodněné vstupy pro rodiny, studenty či seniory, kulturní vouchery nebo adresnější dotační nástroje, které nerozkolísají rozpočty institucí.

Cena nezmizí, jen se přesune

Klíčová otázka proto nezní, zda má být kultura dostupná, ale jak tuto dostupnost nastavit tak, aby nebyla vykoupena dlouhodobým oslabováním institucí, které ji zajišťují.

Pokud cenu odstraníme, náklady nezmizí. Pouze se přesunou jinam — často méně viditelně, ale o to citelněji se nakonec projeví.

Bezplatná neděle v muzeu tak může být příjemným gestem pro návštěvníka. Neměla by se ale stát drahým symbolem politiky, která podkopává vlastní kulturní infrastrukturu. Protože ani v kultuře není nic skutečně zdarma.