Paliativa se týká každého z nás, ale zatím se o ní ve společnosti bavit nechceme, říká Radek Perman z Buřinky
Silné příběhy s konci, které jen málokdo označí za šťastné. Pro pacienty s neléčitelnými onemocněními ale může být odchod doma v kruhu blízkých největší výhrou. Umožňují jim to mobilní hospice. Postupně jich přibývá, musejí však bojovat se stigmatizací i nejistým financováním. „V hospicích jsou šťastní, když z veřejných peněz pokryjí půl roku fungování, zbytek si musí sehnat jinde. Velmi důležitou roli v jejich rozvoji hraje soukromý sektor,“ říká Radek Perman, místopředseda představenstva Buřinky.
Jak se mění přístup českých firem k podpoře společensky odpovědných projektů?
V poslední době se do toho pouští spousta firem, ale rozdělil bych je na dvě skupiny. Ta první to dělá především proto, že se to od ní očekává. Tam to pak často sklouzne k tomu, že někam dají peníze, odškrtnou si to ve výroční zprávě a mají splněno. I to je samozřejmě dobré, peníze jsou v neziskovém sektoru potřeba, ale CSR (Corporate Social Responsibility, česky společenská odpovědnost firem – pozn. red.) v pravém slova smyslu to dle mého není. Potom jsou tady firmy, které to mají dlouhodobě ve své DNA, snaží se o propojení s vlastní vizí, hodnotami společnosti a hledají oblasti, ve kterých by to mohlo fungovat. Tyto firmy se potom do problematiky začínají víc zapojovat, dávají tam své know-how. V tom vidím velký trend.
Co když firma v dané společenské oblasti žádné know-how nemá?
Proto je třeba začít už u prvotního výběru. Myslím, že pokud to s CSR myslíte opravdu vážně a upřímně, musí tam být těsné propojení s byznysem. Je třeba vycházet z toho, co firma dělá, a hledat věci, které jsou s tím spojené, aby to dávalo logiku. My jsme rekonstrukční banka, proto naše aktivity souvisí s domovem a bydlením. Česká spořitelna je banka, která se stará se o finanční zdraví, proto se její nadace věnuje finančnímu vzdělávání. Když budete mít firmu, která dělá kolečkové brusle, mělo by to být spojené s pohybem. Je tady třeba spousta znevýhodněných dětí, které nemohou chodit na kroužky. To jsou věci, které dávají smysl.
Přáli bychom si, aby se paliativa stala tématem, které bude rezonovat. Přece jen je to něco, s čím se možná každý z nás setká – a často ne jen jednou za život.
Které projekty a aktivity v tuto chvíli podporujete vy?
Téměř třicet let podporujeme neziskovou organizaci Portus, která pomáhá lidem s postižením, aby mohli bydlet doma. Dlouhodobou spolupráci máme také se Šatníkem Praha, který je zaměřený na rodiny samoživitelek a samoživitelů. Platíme jim nájem, takže i tady je to spojeno s bydlením. Pomáháme bydlet Šatníku, a díky tomu si samoživitelé mohou odnést oblečení, hračky nebo i vybavení domácnosti. Čtvrtým rokem potom podporujeme domácí paliativní péči. I tam to byla jasná volba, protože jsou to projekty, které lidem pomáhají dožít doma.
Paliativní péče v Česku se v posledních letech výrazně posunula. Přibývá mobilních hospiců i paliativních týmů v nemocnicích a stále více lidí může strávit závěr života doma. Další rozvoj ale naráží na limity personálních kapacit, riziko vyhoření a nedostatek systematické podpory pro lidi, kteří péči vedou.
Paliativní péče v Česku roste. Bez lidí a systémové podpory to ale nepůjde
Filantropie
Jakým způsobem může probíhat samotné podpora?
Třeba co se paliativy týče, máme k dispozici zhruba čtyři miliony ročně, které rozdělujeme mezi granty pro hospice a stipendia pro konkrétní jednotlivce. Spolupracujeme s Fórem mobilních hospiců, máme grantovou komisi složenou z řad odborníků na paliativu. Peníze pak mohou jít na stáže nebo kouče pro stipendisty, hospice je zase mohou využít na další fundraising. Za rok se potom se všemi příjemci podpory sejdeme a řekneme si, jakým způsobem to fungovalo, jak peníze použili a co jim pomohlo. Snažíme se podporovat jak zavedené hospice typu Cesta domů, tak i začínající menší hospice. Je důležité, aby se zavedly a dařilo se mazat bílá místa na mapě pokrytí. Často ale jdeme i nad rámec finanční pomoci.
V jakém smyslu?
Hospice potřebují spoustu specializovaných profesí, jako jsou datoví analytici nebo koučové. S tím v bance pracujeme dnes a denně, takže je můžeme propojit se specialisty ze skupiny a poskytnout jim potřebné know-how i kapacity. Nejen ty odborné, ale také pro klasické dobrovolnické činnosti.
Jak to funguje v praxi? Chtějí se vaši zaměstnanci projektů aktivně účastnit, nebo je k tomu musíte motivovat?
Nikomu neříkáme, že něco musí. Je to čistě dobrovolná věc a musím říct, že u nás to funguje velmi dobře. Jsou to týmové záležitosti, často součást teambuildingu. Ať už se jde někam odzimovat zahrada, nebo opravovat plot. Zájem je obrovský. Loni se část z nás účastnila mimo jiné akce Domestiků, kteří podporují paliativní péči. Jelo se tehdy na kole Českem, každý jsme si vybrali nějakou etapu a vyrazili. A pokračovat v tom budeme i letos.
O silné příběhy, jak je právě cyklistický přejezd Česka, kterého se zúčastnila onkologická pacientka Zorka Šťastná, asi v této oblasti nouze není…
Není, a vyslechli jsme jich opravdu hodně. Se Zorkou jsem se setkal, byl to nesmírně optimisticky naladěný člověk. Pro osvětu o paliativní péči toho udělala opravdu hodně. To nám ukazuje, že to dává smysl. Mám ale i osobní zkušenost z rodiny. Tehdy jsem si naplno uvědomil, jak důležité a opomíjené téma to je.
Za největší úspěch Alena Votavová nepovažuje ocenění ani kariérní milníky, ale možnost změnit tvář umírání v regionu. Díky ní a jejímu týmu mohou lidé v Karlovarském kraji odcházet ze života doma, obklopeni blízkými. V rozhovoru mluví nejen o těžkostech s financováním a systémovou podporou, ale i o osobních hodnotách, inspiracích a vděčnosti za běžné každodenní okamžiky. Alena Votavová, ředitelka Hospice Sv. Jiří v Chebu je jednou z nominovaných na ocenění Impakt Awards by Newstream. 
Důstojně až do konce. Plníme lidem přání zemřít doma, říká ředitelka hospice v Chebu
Filantropie
Máte pocit, že se to postupně mění? Že se o paliativě začíná víc mluvit?
Myslím, že trochu ano, ale jde to jen velmi pomalu. Přáli bychom si, aby se paliativa stala tématem, které bude rezonovat. Přece jen je to něco, s čím se možná každý z nás setká – a často ne jen jednou za život. Paliativu by u nás každoročně mohlo využít obrovské množství lidí, přitom třeba v roce 2024 se do péče mobilního hospice dostalo jen sedm a půl procenta z nich. Lidé o této možnosti často nevědí, nenasměrují je tam ani lékaři nebo nemocnice. To je něco, co by se mělo změnit. Skvělou práci teď v tomto ohledu odvádí spolek Paliativní praktici a vznikají také ambulantní paliativní týmy při nemocnicích. Takže ano, posouvá se to, ale pořád je to stigmatizované téma, o kterém se ve společnosti nechceme bavit. Navíc většina aktivit jsou dobrovolnické akce, lepší systémová pomoc zatím bohužel chybí.
Snažíte se přispět i k systémové změně?
To přímo ne, soustředíme se na oblasti, které umíme a dokážeme v nich efektivně pomáhat. Snažíme se ale hospice podpořit v tom, aby byly sebevědomější, důraznější, uměly prezentovat svou činnost a lépe se jim vyjednávalo s místními samosprávami. Není to o tom snažit se systém změnit shora, je třeba bavit se se starosty, s místními úřady.
Na co dnes hospice využívají granty nejčastěji?
Vidíme, že poskytnuté peníze už tak často nejdou na nájmy nebo pořízení pomůcek, ale spíš do rozvoje a práce s lidmi, kteří za tím stojí. To je silný a z mého pohledu nesmírně důležitý trend. V Česku máme asi šedesát hospiců, některé mají dvanáctičlenné, ale jiné i sedmdesátičlenné týmy. Většinou jsou složené ze zdravotníků, kteří to mají jako své poslání. Obvykle ale mají málo zkušeností s řízením a managementem. Jenže když už máte tak velký tým, do toho nějakou budovu a vybavení, už se o to musíte starat. Teď se to hodně posouvá směrem k efektivnímu řízení. Dalším velkým trendem je pak prevence vyhoření.
Lékařka, která vrací lidskost do medicíny. Kateřina Rusinová je jednou z klíčových osobností české paliativní péče – oboru, který nestaví na technologiích, ale na porozumění, komunikaci a důstojnosti. Svým přístupem otevírá společenskou debatu o smrti a umírání, školí zdravotníky, pracuje s rodinami pacientů a ukazuje, že i konec života může být provázený úctou a klidem. Letos se stala finalistkou Impakt Awards.
Když léčba nestačí. Lékařka Kateřina Rusinová mění způsob, jakým mluvíme o konci života
Filantropie
Je to v praxi častý problém?
Ano, zejména u mobilních hospiců. Často tam pracují srdcaři, kteří do toho jdou naplno a za čas je to „semele“. Čekají, že budou dělat dobro, ale ve finále se potýkají se spoustou překážek, které jim systém klade do cesty.
O jakých překážkách se bavíme?
Zejména o financování. Portus dokáže z veřejných peněz pokrýt každoročně asi osm měsíců provozu, v hospicích jsou šťastní, když pokryjí půl roku. Je to o znalostech a zkušenostech, aby se jim podporu vůbec povedlo vyjednat. Zbytek peněz si tak jako tak musí sehnat jinde. Proto je dobře nastavený fundraising nesmírně důležitý.
Jak může fundraising hospiců vypadat v praxi?
Může to být třeba koncert, na kterém vyberou peníze na svou činnost a získají důležité kontakty na budoucí dárce. Setkáváme se ale i s řadou dalších originálních nápadů. Například hospic v Čerčanech má vlastní food truck, který jsme v rámci grantu podpořili. Řekli si, že získají peníze jinak. Tak mají food truck, profesionální kuchyň a jezdí po festivalech, kde zvedají povědomí o tématu. A má to ohromný úspěch.
Rodinná nadace za zakázku zaplatí 423 milionů korun bez DPH. Hospic by měl zahájit provoz na konci příštího roku, ročně by mohl pomáhat až 350 rodinám. 
Usedlost Cibulka pro nadaci Vlčových zrekonstruuje firma Avers. Postaví i hospic
Filantropie
Jak velkou roli obecně v těchto oblastech hraje soukromý sektor?
Extrémně velkou, bez podpory soukromého sektoru by řada projektů ani nevznikla nebo to měla minimálně hodně těžké. Konkrétně v paliativní péči by hospice nemohly fungovat v takovém rozsahu.
Vnímáte to jako jednu z nových úloh právě i stavebních spořitelen?
Obecně si myslím, že investovat do společnosti a podporovat lidi je úlohou celého finančního sektoru, ne jen stavebních spořitelen. Paliativu kromě nás ve velkém podporuje také Uniqa, nadace EP Group a fond zakladatelů Avastu Abakus. To je skvělé, protože čím větší je podpora, tím spíš mohou vznikat i nové hospice. Často je to pak o hledání způsobů, jak spojit síly a zefektivnit pomoc. V této oblasti nejsme žádnými konkurenty.
Radek Perman
Vystudoval Evropská hospodářská studia na Univerzitě Jana Amose Komenského. Od studií působí ve finančním sektoru, především v oblasti financování bydlení. Od roku 2022 působí jako člen představenstva Buřinky, je odpovědný za řízení obchodní divize a také za oblast CSR.
