Leoš Janáček znovu dobývá Londýn. Královská opera jeho Věc Makropulos pojala po svém, nechybí smartphony ani Tinder

Opera Leoše Janáčka Věc Makropulos si poprvé našla cestu do slavné scény v londýnské Covent Garden. Rozhodně nejde o nějaké tuctové představení, ale o odvážnou interpretaci zdůrazňující témata a problémy, které byly aktuální v době vzniku i dnes. Recenze nešetří chválou.

Trvalo to bezmála sto let. Opera Leoše Janáčka Věc Makropulos měla premiéru v prosinci 1926 v Brně, ale Královská opera v Londýně, jejíž hudební část vede nedávno vyznamenaný český dirigent Jakub Hrůša, ji nastudovala teprve letos v listopadu. Není to tak, že by scéna v Covent Garden na v zahraničí nejhranějšího českého skladatele zanevřela. Ostatně na začátku roku uvedla jeho operu Jenufa (v češtině obvykle Její pastorkyňa), která spolu s Káťou Kabanovou či Příhodami lišky Bystroušky patří mezi výrazně oblíbenější Janáčkova díla, jež se hrají častěji.

Čekání se ale vyplatilo. Londýnská verze (The Macropulos Case) režisérky Katie Mitchellové získává skvělá hodnocení v britských novinách i odbornějších recenzích – včetně litevské sopranistky Ausrine Stundyteové, která ztvárnila hlavní roli a Hrůšou vedeného orchestru.

S recenzemi nelze než souhlasit. Skutečně se jedná o inovativní pohled a v neposlední řadě také příklad, jak operu prezentovat nejen skalním příznivcům žánru, ale také širšímu publiku. Proti takovému pojetí by patrně neměl nic ani sám Janáček, který dílo pojímal moderně. Například se jedná u vůbec první operu, která do příběhu zařazuje telefon.

Důvodem, proč se Věc Makropulos na jevištích příliš často neobjevuje, je patrně její náročnost, a to jak hudební, tak i režijní. Opera není tak melodická, chybí výrazné a líbivé árie a text se točí kolem soudního případu. Těžko hledat duchamornější námět, než konverzaci několika právníků.

Dluhopis místo dotace. V Ostravě vzniká divadlo, do kterého investují sami diváci

Enjoy

V Ostravě vzniká nový kulturní projekt, který bourá zažité představy o tom, že umění musí žít z grantů a dotací. Přeměnu někdejšího kina Vítek na moderní Divadlo Odeon totiž zafinancují drobní investoři. Hlavou projektu, který má navázat na úspěch Divadla Mír, je Albert Čuba, herec, producent a majitel Divadla Mír. Ve spolupráci s Janem Řehounkem z Dluhopisomatu (na snímku vlevo) chce divadelní principál ukázat, že kultura může být dobře šlapající byznys a dluhopisovým investorům vynášet stejně jako investice do cihel - jen s větší přidanou hodnotou pro společnost.

Petra Nehasilová

Přečíst článek

Dost bylo Řecka a Egypta

Děj vznikl na základě komedie Karla Čapka, kterou Janáček nejen zhudebnil, ale je také autorem libreta. Děj se ale i tak točí kolem slavné a ve všech ohledech úžasné operní pěvkyně, která se přichomýtne právě k onomu případu a působí, jako by žila už stovky let. Jak jinak by mohla mít tak detailní přehled o událostech starých více než dvě století? Tedy žádné antické motivy, žádný Egypt a Théby, ale namísto toho čapkovský smysl pro pokrok a témata, která mohou být aktuální i dnes.

Mitchellová využila tvárnou předlohu takřka na maximum. Původní děj se odehrává v Janáčkově době, tedy dvacátých letech minulého století. Londýnská interpretace jej zasazuje do současnosti. „Zesoučasnění“ tradičních postav není v operním světě ničím novým. Rusalka někdy může zahodit identitu víly a stát třeba prostitutkou a vodník zase pasákem, jako před pár lety v Amsterdamu. Ne vždy to funguje, ovšem v případě Věci Markopulos až na několik podružných detailů ano.

Hned v úvodu by mohlo nastoupit několikaminutové rokování právníků o jistém případu. Místo toho ale diváci sledují dvě až tři scény zároveň, kromě „nudných strejců“ nezvykle explicitní dění v hotelovém pokoji. Nad tím vším se objeví obří displej smartphone zobrazující „swipování“ v seznamovací aplikaci a potom „whatsappovou“ konverzaci (že by první užití smartphone v opeře?). Diváci se zasmějí, stejně jako ještě několikrát v průběhu hodiny a půl.

video

Havla si v Číně vážili víc než Zemana, říká Tomáš Etzler

Newstream TV

Moderátorka Sara Polak v novém díle podcastu Dobré společnost přivítala bývalého novináře a publicistu Tomáše Etzlera a jejich hlavním tématem bylo povídání o Číně, kde Tomáš jako televizní reportér strávil řadu let.

Michal Nosek

Přečíst článek

Relativně aktuální předloha zároveň hraje do karet i důrazům Mitchellové na témata dnešní společnosti. Makropulos je ve svém základu o smrtelnosti a času, který dává věcem v našich životech hodnotu. Nesmrtelnost v Čapkově/Janáčkově pojetí nevypadá jako něco příliš lákavého.

Mimo to se příběhem proplétá motiv misogynie. Těžko se lze zbavit dojmu, že protagonistku, ačkoli sama nedostupná a necitlivá, snad všechny mužské postavy dokola zneužívají. Režisérka si nebere servítky a namísto náznaků zařadila několik znepokojujících scén zobrazujících sexualizované násilí. Paradoxně to je právě misogynie – v celkové atmosféře oboru i operních předlohách – proč Mitchellová s operou po třiceti letech končí.

Janáček v Londýně

Věc Makropulos bude v Covent Garden k vidění do 21. listopadu. České centrum premiérové uvedení navíc dokázalo poměrně dobře využít, a Janáček je jedním z pilířů právě probíhajícího festivalu Made in Prague. Zájemci tak mohou navštívit výstavu věnovanou této opeře přímo ve foyer Royal Opera House nebo zkouknout panely zaměřené na Leoše Janáčka a jeho díla přímo před českou ambasádou na pomezí Kensingtonu a Notting Hill.