Andrej Babiš nepřijel na domluvené setkání s prezidentem Petrem Pavlem. Zdůvodnil to tím, že měl složité jednání vlády a měl vypnutý mobil. Pavel tuto provokaci neakceptoval, jednání zrušil. Pokračuje dětinské přetahování dvou nejvyšších ústavních činitelů země. Svět si korektně zakrývá oči.

Sledujeme v přímem přenosu děj, kdy si dva samečci, Petr Pavel a Andrej Babiš, uspořádávají hierarchii. Problém je, že oba dva, prezident i premiér, mají silný mandát voličů. Ale vůbec ne shodu na principech, na cílech a prostředcích, jak jich dosáhnout.

Jelikož Ústava o vztahu dvou vrcholných představitelů země hovoří, možná záměrně, poněkud nejasně, kluci si situaci nyní vyjasňují v praxi. Jen pro kontext. V prvním kole prezidentských voleb v roce 2023 měli oba dva v prvním kole volby téměř stejný počet hlasů, necelé dva miliony. Ve druhém Pavel vyhrál. Babiš o dva a půl roku později jasně zvítězil v parlamentních volbách se ziskem opět necelých dvou milionů voličů, velmi silným mandátem.

Oba činitelé, těžko zatím hledat pro podnikatele a generála slova jako politik nebo státník, prostě ti dva, si nyní vyjasňují hrací prostor. Schůzka na Hradě, kterou pořádal prezident Pavel a která se neuskutečnila kvůli možná nechtěnému, možná záměrnému Babišovu „zpoždění“, měla být podanou rukou při hledání smíru.

Střet zájmů trvá. Babiš stále čeká na souhlasy k převodu Agrofertu

Zprávy z firem

Premiér a předseda hnutí ANO Andrej Babiš stále čeká na potvrzení dokumentů k převodu akcií holdingu Agrofert ze třech unijních zemí. Novinářům to odpověděl po zasedání vlády na dotaz, zda se nějak posunulo řešení jeho střetu zájmů.

ČTK

Přečíst článek

Rozděluje se moc

Babiš ji oslyšel. Hra se bude hrát dál, oba kohouti se budou tvářit, že se vlastně nic nestalo, že to byl jen malý omyl v komunikaci. Oba vědí, že se naopak děje to podstatné. Rozděluje se moc.

Babiš si opakovaně nechce vztah s prezidentem rozházet, hraje chytře. Je to součást jeho přemýšlení. Pavel se mu prostě bude dřív či později hodit. Potvrzuje velvyslance, ministry, ústavní soudce, parafuje zákony. Dokud prezident nepodepíše zákon, ten nevstoupí v platnost.

V Česku není funkce prezidenta vůbec titulární. Je vysoce výkonná. Babiš ví, že bez Pavla se nehne. A nechce si ho rozházet. Proto se tváří, že spor o Filipa Turka se ho netýká. Do žádných větších akcí vůči prezidentovi se nepouští. Nicméně, tak nějak nenápadně, ovšem permanentně, pracuje na tom, aby si svou pozici vylepšil. Říká se tomu okopávání kotníků.

Petr Macinka nebo Tomio Okamura, šéfové provokujících stran, si mohou dovolit rýpat do prezidenta mnohem okatěji, silněji. Prostě prudit. Nemůže jim to nijak uškodit, naopak jedině přinést politické body od antisystémových voličů. Takže Turek klidně může podávat na Pavla žalobu za újmu na cti. Okamura může mluvit o nabídce letounů L-159 Ukrajině jako o Pavlově předvolební kampani. Tito dva mohou Pavla slovně jakkoliv atakovat. Sbírají tím body u voličů, se kterými by průměrný Čech nechtěl být kamarád.

Karel Pučelík: Buď jste u stolu, nebo na talíři. Proč by Babiš s Macinkou měli poslouchat Carneyho?

Politika

Kanada na nic nečeká. Investuje do energetiky, bezpečnosti a odolnosti, jedná, hledá nové přátele. V novém mezinárodním systému nelze čekat na drobky, které spadnou z velmocenského stolu. Podřízená pozice není důstojná, a v konečném důsledku se ani nevyplatí. Mohl by to někdo říct Babišovi a Macinkovi?

Karel Pučelík

Přečíst článek

Babiš naopak průměrné Čechy potřebuje. A hlavně, potřebuje Pavla. Nechce s ním vést válku. Aktuální „nesetkání se“ na Hradě kvůli koordinaci zahraniční politiky země jistě oba nejvyšší funkcionáři zdárně překlenou. Babiš se vymluvil, že měl vypnutý telefon, Pavel Babišovo faux-pas velkoryse přehlédne. On totiž i Pavel potřebuje Babiše. Chce ho mít na své straně. Babiš je šéfem nejsilnější strany/hnutí v Česku a drží výkonnou moc. Vyhrál by i případných nových volbách, zastupuje velkou část národa.

Musí to být koexistence. Poperte se, ale nakonec se stejně budete muset dohodnout. Jistě bude podobných tření, jakým byla „neschůzka“ o zahraniční politice, více. Jsou to mocenské hry. Které bohužel nezvyšují kredit země v zahraničí. To si jistě oba pánové uvědomují. Ale nemohou si pomoci. Jsou to hrátky dvou malých, ješitných kluků o to, kdo bude pánem pískoviště.

O dodávkách letadel L-159 na Ukrajinu neměli rozhodovat politici, ale odborníci, říká Jiří Hynek, prezident asociace obranného a bezpečnostního průmyslu. Pokud by Ukrajinci chtěli nějaké letouny proti dronům, v Aeru se vyrábějí i jiné stroje, radí východním sousedům. Hynkovi nevadí, když Česko nebude zvyšovat vojenské výdaje nad dvě procenta HDP, jak slíbila předchozí vláda. „Podstatná je struktura nákupů, ne objem,“ říká expert na zbrojení. Nemá nic ani proti návratu povinné vojenské služby. Ne té, jako byla za socialismu. Je pro kvalitní motivaci, prestiž.

Šéf SPD Tomio Okamura prohlásil, že výdaje na zbrojení ve výši dvou procent HDP jsou dostatečné, že je není potřeba zvyšovat na tři procenta, jak se zavázala minulá vláda. Souhlasíte?

Naše Asociace obranného a zbrojního průmyslu dlouhodobě usilovala, aby se uzákonila dvě procenta výdajů státu na obranu. Česko bylo z pohledu výdajů na armádu výrazně podfinancované. Dvě procenta byla zajímavá jak z pohledu budování vlastní obranyschopnosti, tak pro domácí obranný průmysl. Rozhodnutí o tom, kolik to bude nad dvě procenta, je na vládě. Tím, že jsme silně exportně orientovaný průmysl, vyvážíme zhruba devadesát procent toho, co vyrábíme, tak z našeho pohledu dvě procenta jsou zhruba to, co jsme chtěli. A máme je.

Pro mě je víc klíčová ne částka, která se vynaloží na vlastní obranu, ale struktura výdajů. Co půjde na mandatorní výdaje, na platy a podobně. Kolik procent půjde na nové investice, kolik z toho bude pro obranný průmysl, kolik půjde na opravy a údržbu. V oblasti údržby, oprav a udržování infrastruktury je armáda dlouhodobě podfinancovaná.

Armáda má několik velkých projektů. Nákup stíhaček F-35, německých tanků Leopard nebo švédských bojových vozidel CV 90. Vše je v desítkách miliard korun. Aktuální vláda tvrdí, že ta minulá si výdaje na obranu účetně „nahonila“ v zálohách na zbraně, které přijdou do země za mnoho let…

Pravda je, a nemá cenu to utajovat, že když se nedařilo dosáhnout požadované výše výdajů, tak se navyšovaly zálohy na nákup techniky, která přijde v budoucích letech. Důvody, proč se musely výdaje takto kamuflovat, byly objektivní. Nezměnila se struktura nákupů. Když byly v minulosti nějaké skandály při nákupu pro armádu, nehledaly se příčiny. Byrokracie při posuzování je opravdu obrovská. Kdyby nedej Bože nastal nějaký konflikt, nedokážu si představit, jak bychom pořizovali novou techniku podle předpisů, které máme. Místo toho, aby se procesy zefektivnily, urychlily, ale zároveň, aby byla zakotvena protikorupční opatření, tak se místo toho začaly navyšovat finanční prostředky. V podobě, jak jsou procesy nastaveny a kolik je na to lidí, se nedaly prostředky proinvestovat. Proto se to kamuflovalo tím, že se navyšovaly zálohy za nákupy ze zahraničí v budoucích letech.

Když se podíváme na to, do čeho armáda vkládá miliardy korun v budoucích letech, odpovídají tyto výdaje očekávanému budoucímu vývoji na bitevním poli? Na Ukrajině například vidíme stále významnější úlohu dronů…

Je o tom v rámci odborné veřejnosti velká diskuse. Říkám, nenakupujme cíle, ale prostředky k jejich ničení. Na druhé straně, požadavky na schopnosti armád vyplývají nejenom z toho, co by česká armáda chtěla, ale i z požadavků NATO. Je otázkou, jestli NATO, jeho vedení, je schopno rychle reagovat na to, co se na Ukrajině odehrává. Ten konflikt měl na začátku úplně jinou podobu, než má dnes. Na druhé straně, jsme součástí NATO a musíme plnit závazky. To znamená budovat těžkou brigádu, mít schopnosti tanků. Musí se jít oběma cestami. Líbí se mi, že chce česká armáda budovat robotickou jednotku. Autonomní a robotické systémy, to je budoucnost. Naší slabou patou je pomalost nákupů, která je dána pomalými procesy. Procesy se musí zjednodušit a zrychlit.

Dalibor Dědek: Až jednou budou archeologové vykopávat naši vrstvu, pobaví se

Leaders

Přelom roku je tradičně časem rekapitulace. Byznysový portál newstream.cz proto nabízí výběr z rozhovorů z magazínu Newstream CLUB, které zatím nebyly online volně dostupné. Dalibor Dědek v rozhovoru vysvětluje, jak vnímá současný svět, jeho složitost, ale také to, že hodnoty jsou tím správným kompasem pro orientaci. „Mikrovlnná trouba má mít dva knoflíky. Jak dlouho a jak moc. Jestliže má něco navíc, je to špatně. Žijeme v něčem, čemu říkám digitální rokoko. Snažíme se dělat displeje ke všemu možnému,“ říká populární miliardář.

Dalibor Martínek

Přečíst článek

České firmy ukázaly svou kompetentnost ve vývoji dronů a jejich dodávkách na Ukrajinu. Jakou váhu má mít tento segment ve vyzbrojování české armády?

Mělo by to kopírovat trendy, které vývoj na Ukrajině ukazuje. Může samozřejmě nastat i jiný typ konfliktu, scénářů potenciálních hrozeb je velké množství. Nelze se upnout jenom na jeden. Použití dronů není jenom o technice, ale také o taktice, modernizaci techniky. Je to o souhře všech aspektů. Musíte mít informace, musí to být ekonomicky efektivní. Čím déle trvá válka, tím víc je to o ekonomice. V době míru nakupujete techniku na relativně dlouhou dobu. V době války se z některých dronů stává inteligentní munice, takže nemůže být drahá. Dražší než prostředek, který chcete zničit. To se musí promítnout do vyzbrojování.

Nejdůležitější je schopnost vyrábět dlouhodobě. Není to o tom, že bude mít armáda munici nebo drony na skladě. V případě konfliktu to musíte doplňovat. Posílení domácích výrobních kapacit je nyní to nejdůležitější.

Má být jednou z noh českého zbrojení i spolupráce s Michalem Strnadem a jeho CSG, která úspěšně vstoupila na burzu a získala desítky miliard na další investice? Je to jen úspěch Strnada, nebo se má o jeho produkci Česko opírat?

Předpokládám, že vstup Michala Strnada na burzu má přinést peníze pro další posilování zbrojní výroby, akvizice nebo nákup technologií. Nepředpokládám, že nejde o získání peněz pro požitky managementu. Posilování výrobních kapacit je chvályhodné. Máme v Česku několik velkých korporací, nejen CSG. Na druhé straně, zkušenost mi říká, že motorem inovací jsou mnohdy start-upy, malé a střední podniky. Je potřeba napřít sílu i do této oblasti. Nikdy nemůžeme s potenciálním nepřítelem velikosti Ruska soupeřit objemem výroby zbraní. Musíme mít vyšší technologickou kvalitu, abychom s menším množstvím techniky dokázali vzdorovat větším silám. Západ by měl preferovat investice do výzkumu a vývoje. Je v tom zatím dobrý, ale když tuto výhodu nebude posilovat, může ji ztratit.

Z pohledu českých vzdušných sil či zahraničního obchodu se zbraněmi, mělo Česko dodat Ukrajině čtyři letouny L-159?

Po celou dobu, po kterou působím v branži, slyším od politiků, že obrana země je apolitická záležitost a neměla by se stát politickým tématem. Po celou dobu však politici obrannou bezpečnost berou jako politické téma. Tak by to nemělo být, obrana a bezpečnost by se měla v maximální možné míře odpolitizovat. Koalice a opozice by v těchto otázkách měla být za jedno. Jestli se L-159 měly dát či prodat by měla být záležitost generálního štábu a ministerstva obrany, které musí říct, jakou techniku potřebuje pro vlastní obranyschopnost.

Pro obranný průmysl by samozřejmě reference z Ukrajiny byla velmi zajímavá. Za prvé, věc prověřená bojem se mnohem lépe prodává. Za druhé, konflikt na Ukrajině posouvá vývoj dopředu. Rychlost modernizací a inovací je obrovská. V míru se takto rychle nedá inovovat.

Z dalšího pohledu, pro Ukrajinu pořízení čtyř letadel neznamená mít jenom čtyři stroje. Potřebuje zázemí, servis. To je silně ekonomické téma. Politická debata by se měla posunout na odbornou úroveň. Kdybych měl Ukrajincům doporučit, tak kdyby měli vstoupit do jednání s Aerem Vodochody, tak myslím, že L-39 Skyfox, který je v současném výrobním programu, kdyby se vybavil technologiemi pro ničení dronů, by určitě úlohu splnil. Hlavně by se debata měla od mediálních přestřelek dostat na odbornou úroveň. Nejde o to, jestli někdo chce nebo nechce pomoci Ukrajině. Jde o to, jestli tento byznys může být pro Česko zajímavý.

Dalibor Martínek: Msta za Turka. Žádné stíhačky pro Ukrajinu

Názory

Vládní koalice rozhodla, že Česko Ukrajině nedodá letouny L-159, o jejichž možném prodeji mluvil při své návštěvě Ukrajiny prezident Petr Pavel. Macinka s Okamurou tak nasadili prezidentovi dlouhý nos. Žádný Turek? Tak tedy žádné stíhačky.

Dalibor Martínek

Přečíst článek

Náčelník generálního štábu Karel Řehka nadnáší také téma povinné vojenské služby. Ne plošné, jen pro někoho, pro odborníky, třeba pro lékaře. Dává to smysl?

Vždy jsem byl zastáncem určité míry povinnosti z hlediska vojenského výcviku. Postavit armádu na principu dobrovolnosti a profesionality je vždy lepší. A profesionalita je dobrovolnost, člověk se může rozhodnout, že se stane vojákem. Některé země, jako třeba Finsko, které nezrušily povinnou vojenskou službu, našly způsob, jak motivovat lidi, aby šli na vojnu. Je to diametrálně něco jiného, než bylo u nás za socialismu. Odpor vůči vojenské službě je u nás reminiscencí socialistické vojny. Nevěřím, že nějaký politik zvedne povinnou vojenskou službu jako téma, nic mu to ve volbách nepřinese.

Na druhé straně, za obranu České republiky odpovídá vláda. Jestliže nebude schopná zajistit dostatečné vojenské kapacity na bázi dobrovolnosti a profesionality, bude muset přistoupit k nějakému nepopulárnímu opatření. Třeba řešit povinnost podílet se na obraně státu. Asi by to vyvolalo velký odpor. Švédsko mělo ještě před deseti lety povinnou vojenskou službu, nyní se k ní vrátilo. Všechny pobaltské země se vracejí k povinné vojenské službě. Rakousko má povinnou vojenskou službu. Nebylo by špatné, kdybychom se inspirovali v zemích, kde to dobře funguje. Určitě bych ze začátku hledal motivaci, aby lidé šli k aktivním zálohám. Lidem, kteří sloužili pro armádu, by to mělo být kompenzováno nejen finančně, ale i společensky, prestiží. Například při hledání zaměstnání.

Jak vyřešit spor o Grónsko? A jak může rozepře nabourat vztahy uvnitř NATO?

Je tu nešťastná rétorika. Takové věci se mají řešit mimo média na odborné bázi. Historicky jde o území spravované Dánskem. Na druhé straně, je to území, kde mají Spojené státy své zájmy. Je otázkou, zda by Dánsko v případě nějakých sporů bylo schopno Grónsko ubránit před Ruskem. Účastníci by si měli sednout za zavřenými dveřmi a dospět k dohodě. Donald Trump má pravdu v tezi, že proč by Spojené státy měly dotovat bezpečnost Evropy, zatímco ta si buduje sociální státy. Jako Američan bych to ze svých peněz nechtěl dotovat. Na druhé straně, pro Spojené státy je důležité mít v Evropě spojence. I když dnes není tak silný, jak by měl být, ale do budoucna bude třeba silnější.

V Česku máme na jedné straně agresivní Rusko, na druhé straně nečitelnou Trumpovu Ameriku. Jak situaci číst, máme se třeba připojit k Trumpově Radě míru?

Střední Evropa má obrovskou nevýhodu, vždy stála mezi zájmy velmocí. Pro nás je výhodné, když se vliv Ruska zastaví co nejdál od naší země. Na druhé straně, nikdy jsme se na spojence nemohli slepě spolehnout. Obětovat někoho malého, když tím získáte mír, to je politika velmocí. Musíme hrát chytrou politiku a zároveň být dostatečně silní, aby potenciální nepřítel viděl, že by ho bolelo, kdyby se chtěl k něčemu odhodlat.