Kam směřuje česká zahraniční politika? Česko mluví dvěma hlasy
Česko dnes navenek často mluví dvěma hlasy. Prezidentským a vládním. Zatímco dřív obě linie působily souběžněji, dnes je čím dál zřetelnější, že se jejich trajektorie rozcházejí. A čím větší je mezi nimi odstup, tím méně je jasné, kam vlastně země směřuje.
Rostoucí napětí mezi prezidentem a vládou, zejména ministrem zahraničí Macinkou, není jen další epizodou domácí politické přestřelky. Ukazuje hlubší problém. Česká zahraniční politika se stále viditelněji štěpí do dvou linií, které se přestávají doplňovat.
Na jedné straně stojí prezident. Jedná přímočaře, s důrazem na hodnoty, pevném ukotvení v NATO a jasně formulovaných postojích, i za cenu ostrých výroků vůči Donaldu Trumpovi. Tento přístup odpovídá logice hodnotové politiky říkat věci otevřeně i když to vyvolává tření.
Na druhé straně stojí vláda. Postupuje opatrněji, s důrazem na koordinaci, předvídatelnost a omezení zbytečných výkyvů. Jenže právě tato zdrženlivost někdy působí spíš jako snaha nikoho nepopudit než jako čitelně formulovaný směr.
Politika vedená egem
Sám o sobě není problém, že existují dva postoje. Problém nastává ve chvíli, kdy se začnou rozcházet natolik, že místo doplňování vzniká konkurence. Prezident vysílá signál hodnotové pevnosti, vláda jej zmírňuje. Výsledkem pak není vyváženost, ale šum. A v zahraniční politice šum znamená nejistotu.
Situaci navíc zhoršuje styl veřejné debaty. Ve chvíli, kdy zaznívají výrazy typu „patolízalské lokajství“, přestává jít o spor o směřování země a začíná jít o osobní střet. A politika vedená egem zpravidla nevede k dobrému výsledku.
Jádro problému je přitom staré a dobře známé. Kdo vlastně drží výhybku české zahraniční politiky. Prezident, nebo vláda? Ústava nechává odpověď záměrně ne zcela ostrou. Funguje to ale jen tehdy, když obě strany respektují společný směr. Právě ten ale dnes přestává být zřejmý.
A čím víc se obě trajektorie rozcházejí, tím větší je riziko, že si toho všimnou i zahraniční partneři. Spojenci nepotřebují slyšet dva rozdílné signály. Potřebují vědět, kam Česká republika směřuje. Protože stát, který se snaží jet po dvou tratích zároveň, může ztratit směr úplně.
Pohonné hmoty si šest týdnů svižně rostly v rytmu svištění raket a stíhaček na Blízkém východě. Andrej Babiš jel po dálnici, drahé nafty si všiml, a rozkázal Aleně Schillerové konat. Ta vzala do ruky taktovku, a? Celý orchestr s ní zliskala. Byly přece Velikonoce. Rozvrátila celý trh s pohonnými hmotami.
Schillerová řídí cenu nafty, Macinka Pavla
Názory
Poslanec Filip Turek (Motoristé) v pořadu Partie Terezie Tománkové na CNN Prima News připustil, že postoj ministra zahraničí Petra Macinky k účasti prezidenta Petra Pavla na červencovém summitu NATO může souviset s tím, že Turek nebyl jmenován ministrem. Pomstu ale odmítl. Podle něj o složení delegace rozhoduje vláda a tu by měl podle současného nastavení vést premiér Andrej Babiš (ANO).
„Skoro tomu nemůžu uvěřit.“ Turek ostře reaguje na Pavlova slova o Trumpovi
Politika
