Krabička cigaret za 200 korun? EU tlačí na vyšší daně. „Držme se minima, jinak vydělají pašeráci“, varuje ekonom

Britská vláda se stala terčem kritiky kvůli odmítání nové těžby ropy a plynu v Severním moři. V reakci na íránskou krizi prosazuje rychlejší transformaci energetiky, sází na celkovou elektrifikaci a obnovitelné i jaderné zdroje. Opoziční pravice v čele s Nigelem Faragem se naopak hlásí k Trumpovu sloganu „Drill, baby, drill“, neboli „Vrtej, baby, vrtej“. Pomíjí tak zkušenosti z další globální krize fosilních paliv.

Bývalý německý ministr financí za liberály Christian Lindner před čtyřmi lety označil obnovitelné zdroje za „energie svobody“. Vzhledem k energetické krizi, způsobené Putinovou agresí na Ukrajině, to v jeho zemi mohl zpochybňovat málokdo. Německo se vyléčilo z představ o výhodách ruského plynu. Britský ministr energetiky Ed Miliband dnes, v době další krize, tentokrát způsobené Trumpovou válkou v Íránu, mluví o „čisté energetické bezpečnosti“. Éru fosilních zdrojů musí postupně vystřídat nízkoemisní technologie. Miliband to však má mnohem těžší než Lindner.

Britská labouristická vláda mimo jiné počítá s postupným útlumem těžby ropy a plynu v Severním moři. Kvůli tomu je však terčem ostré kritiky opozice, části průmyslníků i odborářů. Londýn podle nich hodlá spoléhat na dovoz surovin, místo aby se zaměřil na využívání domácích zdrojů.

Ani podle současného kabinetu v Londýně těžba v Severním moři neustane přes noc, další vrty se už ale otevírat nemají. Maximálně by se mohla rozšiřovat těžba v okolí té stávající. Zdroje surovin u britského pobřeží jsou z převážné části vyčerpané, a to z více než devadesáti procent. Otevírání nových nalezišť podle všeho ani nedává valný ekonomický smysl. Vláda se místo toho chce zaměřit na rozvoj čistých technologií, obnovitelných zdrojů i jaderné energetiky. A ministr Miliband upozorňuje, že čelí kritice ze dvou opačných stran – zastánců těžby do poslední zbývající kapky ropy i příznivců jejího okamžitého zastavení.

Trump útočí, Čína bude kasírovat. Peking má nakročeno k vítězství v bitvách o energie

Money

Ropné krize sedmdesátých let minulého století přivedly svět k rozvoji nových technologií a postupně změnily globální energetiku. Konflikty na Blízkém východě povzbudily nástup obnovitelných zdrojů, ale také boom jaderných elektráren ve Francii nebo ve finále i břidlicovou těžbu ropy a plynu v USA. Americký prezident Donald Trump je dnes posedlý fosilními palivy a věří, že díky kontrole domácích i zahraničních zdrojů může ovládat svět. Číňané si uvědomují, že i nynější válka na Blízkém východě nastartuje hledání alternativ, a nabízejí světu bezpečnější řešení „zelených“ technologií, píše v analýze Jan Žižka.

Jan Žižka

Přečíst článek

Domácí fosilní zdroje přitom zjevně nejsou řešením pro energetické krize, které Británie a celá Evropa zažily dvakrát během posledních pěti let. Ed Miliband správně připomíná, že ceny ropy a plynu se tvoří na světových trzích, Británie se tak šokům ve formě zdražování ani vyhnout nemůže. Plyn navíc v Británii pořád do značné míry ovlivňuje ceny elektřiny, protože Spojené království v minulosti zaostalo v rozvoji svých jaderných zdrojů.

Ve stopách Trumpa

Vláda Keira Starmera prosazuje „čistou energetickou bezpečnost“ v době, kdy prezident Donald Trump v Americe hodlá vše podřídit sloganu „Drill, baby, drill“. V Bílém domě tak naprosto otočili záměr předchozí administrativy Joe Bidena, která se snažila maximálně podpořit obnovitelné zdroje a další moderní technologie. V Trumpových stopách jde lídr britské radikálně pravicové opozice Nigel Farage, šéf strany Reform UK, která se časem chystá převzít moc. Slibuje nejenom získávání ropy a plynu v Severním moři, ale také oživení plánů těžby z břidlic. V době, kdy Británie pořád značnou část těchto surovin dováží, Milibandovi přibývají protivníci z řad konzervativců i politického středu.

Ed Miliband pravděpodobně lépe vidí „big picture“, tedy širší souvislosti dalšího vývoje politiky, ekonomiky a energetiky, než jeho protivníci. Americký prezident Donald Trump je dnes posedlý fosilními palivy a věří, že díky kontrole domácích i zahraničních zdrojů může ovládat svět. Íránská válka podobně jako ropné krize 70. let urychlí hledání alternativ k fosilním palivům nejen z klimatických, ale také bezpečnostních důvodů. Británie by mohla nové trendy zachytit. Ve vnitrostátní politice ale často vítězí krátkodobější vize a méně globální rozhled.

Lukáš Kovanda: Ropa padá po dohodě s Íránem. ČNB může mít důvod nezvyšovat sazby

Názory

Otevření Hormuzského průlivu srazilo cenu ropy a zlepšilo náladu na trzích. Podle Lukáše Kovandy může dohoda Washingtonu s Teheránem změnit i českou debatu o sazbách: pokud ropa zůstane levnější, část bankovní rady ČNB může váhat se zvýšením úroků. To by nahrálo Andreji Babišovi.

Lukáš Kovanda

Přečíst článek

Argument, proč dovážet ropu a plyn, když můžeme sami těžit, má v domácí politice větší váhu, než by si vládnoucí labouristé přáli. Kritiky nezajímají odborné studie, které poukazují na omezené zdroje britských fosilních zdrojů, jejichž těžba ani nemůže snížit účty domácností za energie, a na potřebu zaměřit se na celkovou transformaci energetiky. Pro stoupence těžby, jež v minulosti bezpochyby znamenala pro britskou ekonomiku velký přínos, není snadné překonat staré stereotypy.

Má být vzorem Norsko?

Milibandovi komplikuje situaci Norsko jako ropná a plynárenská velmoc, která také těží suroviny v Severním moři. Zatímco britští labouristé nové vrty odmítají, Norové se chystají ve velkém přidělovat další těžební licence. Konzervativní britská média přinášejí reportáže o tom, jak někdejší prosperující pobřežní oblasti upadají, zatímco v nedalekém Norsku je to úplně naopak. Celá záležitost dostává i „skotský rozměr“, protože právě Skotsko dříve z těžby silně prosperovalo. Někteří představitelé Skotské národní strany se přidávají k pravicové kritice labouristické vlády.

Také v Oslu paradoxně vládnou labouristé, kteří však kvůli svým „těžařským choutkám“ čelí kritice hlavně z levé a „zelenější“ části politického spektra. Rozdíly mezi jinak názorově spřízněnými vládními politiky v obou zemích přitom mají prozaické vysvětlení. Situace obou zemí je velmi odlišná.

Těžařské možnosti Norska jsou mnohem větší než Británie. Skandinávská země chce dál těžit nejen v Severním, ale také Barentsově a Norském moři. Norové, kteří jsou silně smluvně propojení s Evropskou unií, dokonce aktivně přesvědčují Brusel, aby povolil těžbu v Arktidě. Oslo má po ruce silný argument – zajišťuje energetickou bezpečnost celé Evropy. Řadě evropských zemí se sice energetická transformace v minulých letech dařila lépe než Británii, když dokázaly například omezit zmiňovaný vliv plynu na ceny elektřiny. Přesto je jasné, že ropa a plyn budou ještě dlouho potřeba například v průmyslu, od petrochemického po ocelářský, a Norové nabízí alternativu vůči nejistým dodavatelům, což už o Británii říct nelze.

K energii bez limitů je ještě daleko. Ale peníze už proudí

Money

Jadernou fúzi, která se jednou může stát prakticky neomezeným zdrojem energie, začali ekonomičtí vizionáři řadit mezi nejnadějnější technologie budoucnosti. Experimenty posledních let potvrdily, že díky fúzi dokážou lidé vyrobit více energie, než je zapotřebí k jejímu spuštění. K masovému využití nového stabilního a čistého zdroje je ještě hodně daleko, ale už se kolem jeho vývoje točí peníze soukromých investorů, budoucích velkých spotřebitelů i dodavatelů dílů pro fúzní reaktory. Zrodil se nový obor ekonomiky, píše ve své analýze Jan Žižka, editor magazínu Moderní ekonomická diplomacie.

Jan Žižka

Přečíst článek

Skandinávský příklad je přitom paradoxně spíše potvrzením Milibandových úvah. Norové sice vzhledem ke svým možnostem ve velkém ropu a plyn vyváží, ve své zemi jsou ale premianty v přechodu k čisté energii. Do značné míry se jim to daří i díky tomu, že je příroda obdařila také bohatými vodními zdroji.

Rozdíl mezi oběma zeměmi jasně ukazují čísla. Plyn se v Británii loni podílel na výrobě elektřiny 27 procenty, obnovitelné zdroje 44 procenty. V Norsku je elektřina „obnovitelného původu“ z 99 procent. Podíl fosilních paliv na primární energetické spotřebě (tedy včetně teplárenství, dopravy a průmyslu) dosahuje ve Spojeném království 74 procent, ve skandinávské zemi necelou polovinu. Pozoruhodný je i další údaj, podle něhož se vozový park v Norsku v posledních letech rozšiřuje z 98 procent o elektromobily.

Miliband nemusí být doma prorokem

Ed Miliband upozorňuje, že naprostá většina domů v Británii se stále vytápí fosilními palivy, která se primárně využívají také v průmyslu. Auta jezdí především na benzin a naftu. Těžba v minulosti rozhodně poháněla průmyslový rozvoj země, na druhé straně polovina recesí ve Spojeném království byla podle ministra během posledního půlstoletí způsobena šoky spojenými s fosilními palivy. Miliband považuje za nezodpovědné nevyužít možností čisté energie, které dnes na rozdíl od doby ropných krizí 70. let máme k dispozici.

Náklady na čisté energie, které zahrnují i modernizaci distribučních sítí nebo budování úložišť, vůbec nejsou zanedbatelné a navyšují regulovanou část cen energií. Zároveň ale povzbuzují hospodářský růst a tvorbu pracovních míst. Britský ministr energetiky každopádně správně stanovuje prioritu, kterou je schopnost zvládat krize fosilních paliv spojené s náhlými výkyvy tržních cen.

Z politického hlediska je přesto Miliband v kritické situaci, protože velká část obyvatel věří spíše jeho názorovým odpůrcům. Není jisté, že svou pozici dlouhodobě ustojí. Z hlediska ekonomiky a energetiky bude hodně záležet na tom, jak Británie zvládne přechodné obchodí. Potýká se například s podobným problémem jako další země, v nichž je rozvoj obnovitelných zdrojů rychlejší než modernizace přenosových a distribučních sítí.

Protahování éry fosilních paliv na britských ostrovech v duchu „přátel Donalda Trumpa“ ale smysl nedává. Zatímco exportní velmoc Norsko bezpochyby využívá ropu a plyn racionálně, volání britské pravice po dalším rozvoji těžby v Severním moři či jinde má populistický nádech a je spojené s přehnanými očekáváními, která se netýkají exportu, ale domácí ekonomiky.

Další texty Jana Žižky

Švýcarské referendum kladlo voličům otázku, zda nezastropovat rychlý populační růst. Může to na první pohled působit jako rozumný návrh chránící blahobyt země, ovšem efekt by byl opačný. Jako by nestačil příklad brexitu. Voliči naštěstí tento populismus odmítli.

Švýcaři v neděli hlasovali v referendu o tom, jestli by populace země měla překročit hranici deseti milionů. Návrh Švýcarské lidové strany voliči odmítli v poměru 55 ku 45 procentům, přičemž účast se zastavila na 60 procentech.

Obyvatel malebné alpské země od začátku tisíciletí rychle přibývá, z 7,3 milionu v roce 2002 jich dnes 9,1 milionu, z čehož 27 procent nemá švýcarské občanství. Předkladatelé návrhu argumentují tím, že další překotný nárůst populace dostane veřejné služby, dopravu i životní prostředí pod tlak.

To však je oficiální vysvětlení. Když se podáváme, kdo za plánem stojí, pravý důvod je nasnadě. Švýcarští lidovci totiž nejsou stranou umírněné pravice či pravého středu, jak je to obvyklé ve většině Evropy. Je to anti-imigrační a pravicová až krajně pravicová formace. Je jasné, že tímto směrem tento populistický návrh míří. Jde především o kampaň a sbírání politických bodů, ne o ekonomiku.

Odmítnutí švýcarského populačního stropu je pro českou ekonomiku mírně pozitivní zprávou

Názory

Odmítnutí švýcarské iniciativy na zastropování počtu obyvatel na deseti milionech je pro českou ekonomiku mírně pozitivní zprávou. Neznamená nový růstový impuls, ale odvrací riziko zhoršení vztahů mezi Švýcarskem a Evropskou unií. To je důležité i pro české exportéry, firmy napojené na evropské dodavatelské řetězce a část kvalifikovaných pracovníků, kteří ve Švýcarsku pracují nebo o práci v zemi uvažují.

Lukáš Kovanda

Přečíst článek

Švýcaři udělali dobře, že populistům na lep většinově neskočili – i když počet voličů, který návrh podpořili, je poměrně vysoký. Jednalo by se o sobecké řešení problému, kterým by přispěli do už tak ne zrovna úctyhodné historie, ve které se například bránili i příchodu židovských uprchlíků před nacisty. Navíc by bylo nevýhodné i pro ně samotné.

Otevřenost se vyplácí

Švýcarsko je bohatý národ se silnou ekonomikou a vysokou životní úrovní. Hrozba, že Švýcaři o svůj blahobyt přijdou, proto může padat na úrodnou půdu. Tamějším obyvatelům neuniká, že se veřejné rozpočty a sociální stát v mnoha evropských zemích dostávají do slepé uličky. Jenže zabarikádováním v alpských průsmycích by si svou úroveň nezachránili. Ba naopak.

Návrh na zastropování populace je dalším příkladem populistických teorií, které podobně jako brexit místo k prosperitě vedou do izolace a k ekonomickým ztrátám. Když se podíváme na ekonomické dějiny, příběhy úspěchu jsou příběhy otevřenosti, na čemž se shodne jak pravice, tak levice. Podívejme se například na Švédsko, které ještě poměrně nedávno bylo chudou zemědělskou zemí, ale nyní je rájem start-upů a bohatou společností. Co tomu do značné míry prospělo? Správně, byla to otevřenost.

Známý architekt mění hru. Po návrzích a výrobě interiérů chce dělat vlastní development

Reality

Praha je pro developery stále nejatraktivnějším trhem, zároveň v ní ale houstne konkurence a přibývá projektů. Skupina Framework proto zvažuje vlastní development mimo metropoli a sází na krajská města, kterým může pomoci silnější poptávka po bydlení i lepší dopravní napojení. „Praha je skvělá, ale je tu přetlak projektů,“ říká Ján Antal, šéf a majitel společnosti, v podcastu Realitní Club.

Petra Nehasilová

Přečíst článek

Se Švýcarskem je to podobné. „Stejný příběh vypráví i pozoruhodný vzestup Švýcarska, které se za 200 let proměnilo z odlehlé zemědělské oblasti v high-tech ekonomiku. Přestože Švýcarsko nedisponuje žádnými přírodními zdroji, zbohatlo díky tomu, že vytvořilo stabilní ekonomické prostředí, které přilákalo zahraniční inovátory. Společnosti Nestlé, Swatch a farmaceutický gigant Novartis – všechny tyto ikonické ‚švýcarské‘ firmy byly založeny nebo vybudovány přistěhovalci,“ popisuje v textu pro deník The Guardian Joseph de Weck.

Pokud se dosavadní ekonomický a sociální model dostává pod tlak, je třeba problémy řešit, aby opět fungoval ne od nich utéct a dosud prosperující model opustit. Populace západních zemí se nevyhnutelně mění a systémy je třeba tomu přizpůsobovat. K migraci je potřeba také přistupovat rozumně –– a to švýcarský návrh rozhodně nenabízel.

Hrozba pro vztahy s Bruselem

Zásadním háčkem plánu bylo také to, že by se Bern dostal do konfliktu s Bruselem. Pokud by Švýcarsko zavřelo hranice, muselo by zrušit volný pohyb osob, který je jedním ze základů jeho vztahů s Evropskou unií.

I když EU není populární a krajní pravice a populisté rádi šermují zpřetrháním vztahů mezi svou zemí a Bruselem, je výhodné udržovat dobré vztahy. Jako volební slogany radikální proklamace mohou fungovat, ale jako politika je to nesmysl. EU je pořád obrovským ekonomickým blokem. Co se stane, když se od něj dobrovolně odtrhnete, by mohl popsat třeba Londýn, který je kvůli tomu pozadu asi v každé ekonomické statistice.

I Švýcarsko by zhoršení vztahů s EU poškodilo, blok totiž s přehledem představuje jeho největšího obchodního partnera. Navíc je to země, kam ročně proudí zástupy turistů a utrácejí tam miliardy. Bylo by to tak, i kdyby si před cestou museli zažádat o vízum?

Další komentáře Karla Pučelíka