Česko a sousední Polsko jdou podobnou cestou transformace ekonomik ze socialistických režimů k vyspělému hospodářství. V lecčems se ale liší, a každý ze zvolených modelů už ukázal své silné i slabé stránky. Vývoj české a polské ekonomiky v analýze srovnává student České zemědělské univerzity Josef Pechar, analýza je součástí jeho diplomové práce.

V roce 2004 vstoupily obě sousední země, Česko a Polsko, do Evropské unie ve stejný okamžik. Obě prošly transformací z centrálně plánovaného hospodářství a obě se v následujících dvou dekádách musely vypořádat se stejnými globálními šoky – finanční krizí, pandemií i energetickým otřesem, až po ruskou invazi na Ukrajinu. Přesto se jejich hospodářský vývoj v letech 2009 až 2024 ubíral výrazně odlišnými cestami. Analýza klíčových makroekonomických ukazatelů ukazuje, kde se oba modely rozešly a co za tím stojí. 

Rok 2009 byl pro obě ekonomiky první vážnou prověrkou. Česká republika zaznamenala pokles nominálního HDP – důsledek silné závislosti na průmyslovém exportu do zemí eurozóny, která se tehdy potácela v recesi. Polsko se jako jediná členská země Evropské unie reálné recesi zcela vyhnulo. Za tímto výsledkem stála robustní domácí poptávka a flexibilní kurz zlotého, který dokázal tlumit vnější šoky lépe než pevnější měny sousedních zemí. 

Tento první test odhalil strukturální rozdíl, který bude platit po celé sledované období. Česká republika vsadila na model exportní specializace s důrazem na automobilový průmysl a strojírenství napojené na německé výrobní řetězce. Polsko zvolilo diverzifikovanější model opřený o silnou domácí spotřebu, rozsáhlý vnitřní trh a postupné budování různorodé průmyslové základny. Oba modely fungovaly. Oba narazily na svá specifická omezení. 

HDP: velký a malý, ale kdo je bohatší? 

V absolutních číslech je rozdíl mezi oběma ekonomikami zdánlivě propastný. Polský nominální HDP vzrostl za patnáct let z 441 miliard dolarů v roce 2009 na přibližně 918 miliard dolarů v roce 2024, zatímco česká ekonomika se ve stejném období rozrostla ze 207 na 347 miliard dolarů. Toto srovnání je však zavádějící – Polsko má bezmála čtyřikrát více obyvatel než Česká republika a tamní celkové hospodářské výsledky jsou do velké míry výsledkem prostého demografického objemu. 

Přepočítáme-li výkonnost ekonomik na jednoho obyvatele v paritě kupní síly, obraz se obrátí. Česká republika si po celé sledované období udržovala výrazně vyšší životní úroveň – v roce 2024 dosahovala hodnoty přibližně 57 tisíc dolarů na osobu, zatímco Polsko se pohybovalo kolem 43 tisíc dolarů. Tento rozdíl odráží historicky hlubší industrializaci české ekonomiky, dřívější napojení na sofistikované dodavatelské řetězce a obecně vyšší průměrnou produktivitu práce na jednoho zaměstnaného. 

Polsko se ale české úrovni postupně přibližuje. V roce 2009 byl rozdíl v HDP na hlavu mezi oběma zeměmi přibližně osm tisíc dolarů. V roce 2024 se sice rozšířil v absolutních číslech, avšak tempo reálného růstu hovoří ve prospěch Polska – v roce 2024 rostlo polské hospodářství tempem 2,9 procenta, zatímco česká ekonomika jen o 1,1 procenta. Pokud tento trend přetrvá, bude otázka vzájemného srovnání životní úrovně za deset let podstatně jiná. 

Inflace: stejná rána, různá léčba 

Energetická krize po ruské invazi na Ukrajinu přinesla oběma zemím v roce 2022 inflaci, jakou obě zažily naposledy v devadesátých letech. V České republice dosáhla průměrná roční míra inflace 15,1 procenta, v Polsku 14,4 procenta. Z pohledu vnějšího pozorovatele šlo o velmi podobnou situaci. Reakce hospodářské politiky obou zemí se však podstatně lišily. 

Česká národní banka zvolila cestu razantního zvyšování úrokových sazeb, která byla českou společností přijata s relativně vysokou tolerancí. Výsledkem bylo, že v roce 2024 se míra inflace v České republice vrátila na úroveň 2,4 procenta – těsně nad inflačním cílem centrální banky. Polská národní banka reagovala pomaleji a polská vláda souběžně zavedla rozsáhlá fiskální opatření: plošné snižování nepřímých daní a cenové stropy na energie. Tato opatření krátkodobě zmírňovala dopady na domácnosti, ale cenovou hladinu bylo obtížnější zkrotit. V roce 2024 dosahovala inflace v Polsku stále 3,8 procenta. 

Trh práce: z propasti na historické minimum 

Vývoj na trhu práce ilustruje odlišné výchozí podmínky i různé trajektorie obou zemí. Česká republika vstoupila do sledovaného období s mírou nezaměstnanosti 6,7 procenta a po celou dobu si udržovala relativně nízké hodnoty. V roce 2019 dosáhla historického minima 2,0 procenta a stala se zemí s nejnižší nezaměstnaností v celé Evropské unii. 

Polsko muselo překonat výrazně delší cestu. Ještě v roce 2013 dosahovala tamní nezaměstnanost 10,3 procenta – odraz strukturálního přizpůsobování průmyslu a demografické vlny, kdy na trh práce nastupovaly silné populační ročníky z osmdesátých let. Po roce 2014 následoval prudký obrat: příliv přímých zahraničních investic a rozvoj sektoru sdílených služeb a informačních technologií vytvořily dostatečnou poptávku po pracovní síle. V roce 2022 klesla polská nezaměstnanost na 2,8 procenta, na úroveň srovnatelnou s českou. 

V závěru sledovaného období se oba trhy práce nacházejí v situaci, kterou lze označit spíše za přehřátí než za klasickou nezaměstnanost. Volná pracovní místa v průmyslu i službách není čím obsadit a obě ekonomiky čelí strukturálnímu deficitu pracovní síly, který bude v nadcházejících letech jejich hlavním růstovým omezením. 

Mojmír Hampl: Rozpočet pro rok 2027 je v rámci pravidel fakticky nesestavitelný

Politika

Za covidu jsme si poprvé vyzkoušeli, že můžeme jet na půl plynu a pořád dostávat plnou odměnu. Nechat něco platit jiné je strašně svůdné a může to v nás převážit, říká v rozhovoru pro newstream.cz předseda Národní rozpočtové rady (NRR) Mojmír Hampl.

Ivana Pečinková

Přečíst článek

Stabilita versus dynamika 

Patnáctileté srovnání ukazuje dvě hospodářsky úspěšné, avšak zásadně odlišně orientované ekonomiky. Česká republika si po celé sledované období udržovala vyšší životní standard v přepočtu na jednoho obyvatele, nižší veřejný dluh a – v závěru sledovaného období – i rychlejší návrat k cenové stabilitě. Za to platí menší pružností vůči globálním šokům a strukturální závislostí na úzkém průmyslovém profilu, v němž dominují odvětví vysoce citlivá na vývoj poptávky v zahraničí. 

Polsko naopak prokázalo mimořádnou odolnost: jako jediná ekonomika EU přežilo finanční krizi roku 2009 bez recese a v pandemickém roce 2020 jako jedna z mála zemí regionu vykázalo nominální růst produktu. Za tuto dynamiku ale platí vyšším veřejným zadlužením a pomalejším návratem k cenové stabilitě po inflačním šoku roku 2022. 

Oba modely mají své silné stránky a obě ekonomiky stojí před podobnými výzvami: demografickým stárnutím, nedostatkem pracovní síly a potřebou přechodu k hospodářství s vyšší přidanou hodnotou. To, která ze zemí se s těmito výzvami vypořádá úspěšněji, určí výsledek jejich soupeření v příštích patnácti letech. 

Autorem je Josef Pechar, student České zemědělské univerzity v Praze