Mojmír Hampl: Rozpočet pro rok 2027 je v rámci pravidel fakticky nesestavitelný
Za covidu jsme si poprvé vyzkoušeli, že můžeme jet na půl plynu a pořád dostávat plnou odměnu. Nechat něco platit jiné je strašně svůdné a může to v nás převážit, říká v rozhovoru pro newstream.cz předseda Národní rozpočtové rady (NRR) Mojmír Hampl.
Jak hodnotíte letošní státní rozpočet a výhledy dalších rozpočtů?
Stále více platí to, co jsme říkali už dříve. Říkali jsme, že pro rok 2026 bude státní rozpočet obtížně sestavitelný a pro rok 2027 v rámci platných pravidel rozpočtové odpovědnosti fakticky nesestavitelný. A obtížně sestavitelný bude i v rámci změkčených pravidel, na nichž se pracuje. Propast mezi rozpočtovými příjmy a výdaji se ustavičně zvětšuje. Je to jako když se snažíte neustále zrychlující vůz udržet na vozovce, která je stále užší a užší a víc a víc se klikatí. S každým rokem ten vůz jede rychleji a vozovka je užší a klikatější. Do toho vstupuje zcela vykolejená politická debata, v níž napříč politickým spektrem dominují síly, slibující další snižování daní a další zvyšování výdajů. A zároveň prohlašující, že zařídí, že veřejné finance budou pod kontrolou. Po časech, kdy jsme ve veřejných financích začali znovu nabírat správnou letovou dráhu, kdy jsme snížili schodky z pěti na dvě procenta, zase začínáme mířit do špatné letové hladiny. Přitom není důvod. V různých krizích přece žijeme od roku 2008 a přitom stále bohatneme.
Co je hlavní důvod?
Definičním znakem dnešní reality je, že máme strašně moc stávajících a také moc nových, drahých priorit. Obrana, energetika, dopravní infrastruktura. Navíc nevýhodný demografický vývoj a neochota ten problém řešit. A neustále se množící mandatorní výdaje a jejich automatické valorizace. Do příchodu Fialovy vlády se automaticky valorizovaly pouze výdaje na důchody. Pak se zavedla ještě automatická valorizace platů ve školství, ve zdravotnictví, platů komunálních politiků, automaticky se valorizují platby za státní pojištěnce a výdaje na obranu.
To je nová realita Česka. Já jsem věřil, že spolu s konsolidačním balíčkem začneme tu zatáčku vybírat a že budeme schopni se dostat do stavu, kdy veřejné finance dostaneme na ten maximálně povolený strukturální schodek jednoho procenta. Tak, jak jsme si to napsali do zákona.
Zdůrazňujete slova věřil jsem. Z čeho plynula vaše víra?
Když se v konsolidačním balíčku v roce 2023 schvalovala dráha zlepšování záporného rozpočtového salda, nikdo proti tomu neprotestoval. Nikdo neměl žádný pozměňovací návrh. Ani negativní komentář. Přestože jinak byl boj o konsolidační balíček velmi tvrdý. Návrh sněmovnou prošel jako nůž máslem. Tak jsme si mysleli, že je vůle touto cestou jít, ať už bude vládnout kdokoliv. Ale místo toho vidíme, že malou úctu minulé vlády k fiskálním pravidlům teď vystřídala nulová úcta současné vlády. Ministr financí Stanjura občas předstíral, že chce ta pravidla rozpočtové odpovědnosti dodržovat, stávající vláda to ani nepředstírá.
Čemu to přičítáte?
Prohlubování politických příkopů a vedení politických zákopových válek u nás i jinde ve vyspělém světě. Platí jednoduchá přímá úměra. Čím konfliktnější je politická scéna, tím horší bývá stav veřejných financí. Protože každá z politických stran nemůže ani na vteřinu dělat to, co by pro její voliče bylo nepopulární. Za každou cenu musí napadat cokoliv, co udělá druhá strana, byť by to bylo rozumné. To platí napříč světem.
Naší konstantou už od Rakouska-Uherska byla fiskální uměřenost a konzervatismus, na což vždy sázeli investoři, kteří si mohli být jistí, že pokud se všude jinde šílí, u nás ne, a tak to i zůstane. Ale teď mám obavy, že můžeme být jedno či půldruhého volebního období od stavu, kdy změníme směr a vydáme se třeba francouzskou cestou.
Spojení naší válečnické zákopové politiky se stárnutím populace může vést k tomu, že v naší tradiční DNA, kde vedle toho zmíněného konzervatismu je také černé pasažérství, může převážit chuť na tu jízdu načerno. Naplnila by se tak teze věhlasného francouzského ekonoma a politika Frédérica Bastiata, který už v 19. století tvrdil, že stát je velká fikce, jejímž prostřednictvím se každý snaží žít na úkor všech ostatních. A já cítím, že tahle druhá část naší duše může zvítězit. Že to není vyloučeno.
Uvedl jste jako odstrašující příklad Francii. Co se tam stalo?
Ještě po finanční krizi po roce 2008 měla Francie zadlužení zhruba jako Německo. A teď je někde úplně jinde. Ve stavu naprosté neřiditelnosti veřejných financí, která zpětně ovlivňuje i neřiditelnost politického procesu. Teď se do toho stavu dostává Polsko. A vůbec nemluvím o Maďarsku. My jsme měli vždy tu výhodu, že jsme se do těchto konců nikdy nedostali. Byla to ta naše konstanta, jedna z nejsilnějších stránek naší země. Teď o to můžeme přijít a může se to stát tak lehce, že to ani nezaznamenáme. Prostě jen někde překročíme nějaký limit a už nebudeme chtít zpátky. Tak, jak to vidíme ve Španělsku, v Belgii, ve Francii, v Itálii. Dostaneme se do stavu naprosté neřiditelnosti. Která pak ovlivňuje všechno. Protože vydáváte tolik na obsluhu dluhu, máte tolik povinných plateb, že vám to znemožňuje jakékoliv rozumné prioritizování čehokoliv, co by vládnoucí většina v danou chvíli chtěla.
Připravované novely klíčových rozpočtových zákonů prodlužují výjimku na zbrojní výdaje a obecně rozvolňují pravidla rozpočtové odpovědnosti. Podle expertů také oslabují kontrolu Sněmovny.
Novela rozpočtových pravidel oslabuje kontrolu Sněmovny, varují experti
Politika
To zní opravdu hodně varovně.
Vezměte si jen ten tlak na snížení rozpočtových příjmů! Snížení korporátní daně, o němž ještě nedávno mluvila vláda, by obnášelo nižší příjmy státního rozpočtu o 20 až 30 miliard. Pokud vezmu vážně vládní otočku, že snížení daně nebude, stále nám zůstává fiskálně nákladnější odpisová politika a budeme kvůli vývoji ve světě platit víc na obsluhu dluhu, to je vidět už teď. K tomu máme řadu nových, drahých priorit. Jenom kdybychom měli udržet výdaje na obranu na dvou procentech HDP bez toho švejkování, tak bychom proti letošku museli přihodit 50 či 60 miliard. Udržení výdajů na dopravní infrastrukturu by si žádalo dodatečných 80 miliard. Převod financování veřejnoprávních médií na stát zhruba deset miliard. Důsledkem zestátnění minoritního podílu v ČEZu by bylo minus dalších 20 miliard na nevyplacených dividendách. A pak vláda řekne, udělali jsme úspory v provozu státu za 11 miliard! Oproti tomu jdou desítky miliard zvýšení výdajů! A nic neřeší ani EET s tím prognózovaným výnosem 15 či 16 miliard. Když od něj odečteme všechny dodatečné daňové slevy, které chce vláda znovu zavést, od školkovného přes slevu na studenta, tak z toho možná zůstane dodatečný výnos šest miliard. To je oproti tomu zvýšení výdajů opravdu nic.
Je to opravdu tak zlé?
Absolutně nám přestaly lícovat příjmy a nekonečné požadavky na výdaje, které generuje politická elita. Ty nůžky se každý rok víc a víc rozevírají. A vidíme, že to vede k jednomu jednoduchému výsledku: stále častěji se švejkují rozpočtová pravidla. Když vám příjmy nevyjdou oproti výdajům o kousek, tak prostě použijete peníze na povodně a na úhradu příspěvku na obnovitelné zdroje energií. Jak to udělal ministr Zbyněk Stanjura. Když vám to nevychází o hodně, tak prostě řeknete, že zákon neplatí. A když to nebude vycházet vůbec, tak řeknete, že ten zákon prostě ignorujete. Vše začíná nerespektem k pravidlům a nerespekt začíná nemožností dát dohromady očekávané příjmy a očekávané výdaje. My vidíme, že s každým rokem je ten problém větší a větší. A já zodpovědně a autoritativně říkám, že rozpočet na rok 2027 je ještě obtížněji sestavitelný než rozpočet na rok 2026.
Co s tím?
Největší problém a pro mě největší bolest je, že politická elita chce stále hrát hru, že je to jedno. Anebo že se to samo nějak spraví. Anebo že my jako NRR strašně přeháníme. Ale ono se nic samo od sebe nespraví a my nepřeháníme. Pouze realisticky posuzujeme stav, protože ta čísla jsou prostě viditelná. Samo se to nespraví a je to větší a větší. Alarm bliká víc a víc a my jako auditor budeme častěji v situaci, kdy budeme říkat, že dáváme výrok s výhradou. A přitom naše role by měla být dělat vše pro to, aby to s výhradou nebylo. Abychom přiměli politickou elitu k respektování pravidel, když už si je sama schválila.
Kdy odbržďování té naší tradiční fiskální disciplíny začalo? A jak je možné, že veřejnost, která chodí k volbám, z toho nemá obavy a dovolí to?
Myslím, že to hodně začalo s covidem. Koneckonců, kdybyste se mě zeptala, zda se s tím dá rychle něco udělat, tak bych odpověděl, že ano. Přes 70 procent by se vyřešilo jen tím, kdybychom vrátili zdanění fyzických osob a rozpočtové určení daní před covid. Vyřešila by se jen část, protože nám přibyly velmi nákladné priority, jako obrana či dostavba jaderných bloků v Dukovanech.
Za covidu jsme si poprvé vyzkoušeli, že můžeme jet na půl plynu a pořád můžeme dostávat plnou odměnu. To je pro zemi práce, kterou jsme, strašně silný negativní zásah. Když zjistíte, že můžete dostávat plnou mzdu, i když se nikterak moc nesnažíte. To je strašně lákavé. To je ta druhá polovina našeho DNA, to černé pasažérství. Ať to zaplatí někdo jiný, a já dostávám, co mám. Když se začalo mluvit o omezování státního příspěvku na stavební spoření, na penzijní spoření, snížení odpočtu úroků u hypoték a snížení státní finanční podpory jinde, hned jsme viděli tisíce a tisíce lidí, kteří volali po tom, aby se stát nějak choval, aby tyto věci neomezoval. Najednou měl každý něco ve hře a říkal: vím, že se musí šetřit, ale určitě ne u mě. U někoho jiného… Tím končily všechny debaty. A když tahle mentalita vstoupí do politické zákopové války, tak nakonec vždy vyhraje ten, kdo vyjde těm zájmovým skupinám vstříc anebo to aspoň slíbí.
V čem je takový postoj nový? Už máme přece dávno zažito, že jakmile se zavede nějaká sleva, při pokusu ji zrušit nastane velký odpor.
Ještě v dobách naší postrevoluční demokracie pořád fungoval elementární konsensus. Ještě neexistovala ta vyhlazovací válka, kdy první chce toho druhého vyhladit z politického povrchu země. Když vedete vyhlazovací válku, musíte používat jakékoliv prostředky a rozbít jakýkoliv elementární konsenzus. Musíte všechno doručit vaší sektě a vaše sekta nechce nic jiného, než aby jí bylo doručeno vše na úkor té druhé sekty. A ta druhá nemůže říct, dobře, můžete nám to sebrat, protože to znamená dobro pro zemi. Byly časy, kdy rozdíly na téma makroekonomická stabilita byly mezi levicí a pravicí i extrémní levicí a pravicí velmi malé. Všichni se báli jednoho: aby dluhy nebyly moc velké a inflace moc vysoká. To bylo základní motto, na němž se shodli všichni. Dnes už tohle podle mě nemáme.
Vypadá to, že téma převedení financování České televize a Českého rozhlasu z koncesionářských poplatků na státní rozpočet vytvořilo opravdu mimořádně hustou kouřovou clonu. Díky ní probíhají zásadní události bez pozornosti, jakou by si zasloužily. Jako ta, že se Česko chystá odbrzdit deficity státního rozpočtu a zadlužování státu. 
Ivana Pečinková: Vláda otevírá cestu k vyšším deficitům. Tiše a nepozorovaně
Politika
Je ta politická vyhlazovací válka českým fenoménem, anebo probíhá všude?
Vidíte ji úplně všude. V Americe, ve Francii, v Polsku, Maďarsku i na Slovensku. Dokonce i v Německu, bájně pevné dluhové kotvě celého klubu, kterému se říká Evropská unie. Německo odbrzdilo takovým způsobem, že má mít nárůst dluhu během jednoho volebního období o 20 procentních bodů. Loni měli a teď mají vyšší deficit než Česká republika. My jsme za loňský rok byli zemí, která ve svém okolí vyniká snižováním dluhu. A teď chceme to, co v kontextu středoevropského regionu vypadá jako země stability, země krále Miroslava, rozmontovat.
Co se stane v momentě, kdy se veřejné finance stanou neřiditelnými?
V prvním okamžiku nastává restrukturalizace dluhu, kdy přestanete splácet svým věřitelům anebo jim nabídnete horší podmínky. A teď nastupuje důležitá otázka, kdo jsou ti věřitelé. No jsou to banky, v nichž mají lidé své peníze. Lidé jsou ti, kdo ten dluh zprostředkovaně financují. Oni potřebují, aby ten největší dlužník v ekonomice, který se jmenuje vláda, se do takového stavu nikdy nedostal. Protože by to mělo vliv i na jejich úspory. Když se nepůjde cestou restrukturalizace, tak nastane inflace. Prostě se půjde za centrální bankou a řekne se jí, ať ve velkém tiskne peníze a financuje vládu. Tím se bude snižovat hodnota všeho, co lidé mají. Já ale nechci strašit. My jsme tu jako instituce, která má dělat vše pro to, abychom se tomu maximálně vyhnuli, abychom preventivně zabránili tomu, že něco takového nastane.
Vy onu matematiku prohlubující se propasti mezi rozpočtovými příjmy a výdaji neustále vysvětlujete na všech možných fórech a platformách. Jak na to reagují politici?
Říkají, jak také jinak, chceme udržet fiskální stabilitu. Ale pak v momentech, kdy se hlasuje o konkrétních návrzích, u nich vyhraje ona krátkodobá politická preference, protože je prostě mocnější než cokoliv jiného.
Co ministři či poslanci říkají po takovém hlasování, do nějž šli s něčím a hlasovali pro opak?
Klasicky říkají, že to či ono zavedla minulá vláda. Jako třeba ty automatické valorizace platů ve školství či plateb za státní pojištěnce. Jenže když se o tom hlasovalo, tak pro to ve sněmovně zvedli ruku všichni. Tyto věci vždy mívají téměř ústavní většinu. Jako mělo třeba zrušení superhrubé mzdy. Myslíte si snad, že někdo bude proti tomu? Že někdo chce být označován za asociála? Tihle lidé pak přijdou do vlády, začnou si dělat tabulky s příjmy a výdaji a zjistí, že jim to nevychází. Že nemohou naplnit vše, pro co zvedli ruku. Takhle to jde pořád dokola. A pak je tu najednou konsolidační balíček, jehož politické náklady byly tak velké, že má spousta lidí pocit, že nemělo smysl ho dělat.
