Mladí Češi narození v roce 2000 měli v prvních 25 letech života zhruba o 40 procent vyšší uhlíkovou stopu než generace jejich prarodičů, tedy lidé narození v roce 1940. Rozdíl může činit až 80 tun oxidu uhličitého na osobu, píše v komentáři ekonom Lukáš Kovanda.
Člověk narozený na území dnešní České republiky v roce 2000 má za prvních 25 let života výrazně vyšší uhlíkovou bilanci než člověk narozený v roce 1940. I po zohlednění mezinárodní dopravy vychází rozdíl nejméně na 70 až 80 tun oxidu uhličitého na osobu. Vyplývá to z orientačního srovnání emisí CO2 na obyvatele za prvních 25 let života obou generací.
Sedmdesát tun rozdílu
U ročníku 1940 jde o období let 1940 až 1964, u ročníku 2000 o roky 2000 až 2024. Při použití běžných národních statistik teritoriálních emisí připadá na prvních 25 let života člověka narozeného v roce 1940 přibližně 194 tun CO2. U člověka narozeného v roce 2000 jde o zhruba 266 tun CO2. Rozdíl tedy činí asi 72 tun, tedy přibližně 37 procent.
Tento základní výpočet ale nezahrnuje mezinárodní letectví a námořní dopravu, které se v obvyklých národních emisních statistikách nepřiřazují jednotlivým státům, ale započítávají se do globálního součtu. Po jejich zohlednění se bilance ročníku 2000 mírně zhoršuje, protože dnešní mladá generace vyrůstala v době masového létání, levnější zahraniční turistiky, globalizovaného obchodu a dovozu spotřebního zboží z velkých vzdáleností.
Krabička cigaret za 200 korun? EU tlačí na vyšší daně. „Držme se minima, jinak vydělají pašeráci“, varuje ekonom
Cigarety mohou v Česku během několika let dál výrazně zdražit. Podle studie ekonoma Štěpána Křečka má Evropská unie plán, který by zvedl minimální spotřební daň. Autor ale varuje, že špatně nastavené zdražování už českému rozpočtu nepomohlo – a naopak posílilo nákupy v zahraničí i černý trh.
U ročníku 1940 byla mezinárodní osobní letecká doprava v prvních 25 letech života zanedbatelná a zahraniční spotřeba i dovoz zboží byly nesrovnatelně menší.
Paradox bohatšího Česka
Přesné započtení mezinárodní dopravy je však metodicky obtížné. U letectví lze nověji pracovat s odhady emisí podle země odletu, dostupné jsou ale až pro poslední období. U námořní dopravy je přiřazení ještě složitější, zvláště u vnitrozemské země, jako je Česko.
Část emisí z lodní přepravy se do české uhlíkové stopy promítá nepřímo přes dovoz zboží, například elektroniky, oblečení či dalších výrobků ze zámoří. Nejde tedy o emise vzniklé na českém území, ale o emise spojené s českou spotřebou.
Závěr se tím ovšem nemění. Ročník 2000 má za prvních 25 let života vyšší uhlíkovou bilanci než ročník 1940. Pokud se do ní zahrne mezinárodní doprava, rozdíl se spíše ještě zvětší. Místo přibližně 72 tun může jít orientačně nejméně o 75 tun CO2 na osobu, podle šíře započtení letectví, lodní dopravy a emisí spojených s dovozem zboží.
Remíza, která stála milion dolarů. Sázkař na Polymarketu tvrdě doplatil na šok Španělska
Jeden z obchodníků na predikční burze Polymarket vsadil více než milion dolarů na výhru Španělska nad Kapverdami. Favorit ale pouze remizoval a sázkař přišel téměř o celý vklad. Nečekaný výsledek ukázal, jak riskantní mohou být i zdánlivě bezpečné obchody na predikčních trzích.
Nižší údaj u ročníku 1940 neznamená, že tehdejší ekonomika byla šetrná ke klimatu. Prvních 25 let života této generace zahrnovalo druhou světovou válku, poválečnou obnovu a teprve postupný náběh těžké industrializace.
Země byla chudší, lidé méně cestovali, méně spotřebovávali a ekonomika byla méně propojena se světem. Pozdější poválečný rozmach průmyslu už ale stál hlavně na uhlí a energeticky náročné výrobě.
Ročník 2000 se naopak narodil do výrazně bohatší společnosti. Jeho prvních 25 let života provázely vyšší spotřeba domácností, automobilová doprava, letecké cesty, dovážená elektronika a oblečení i rozsáhlejší mezinárodní obchod.
Současně však platí, že české emise na obyvatele po roce 1990 dlouhodobě klesaly. Kdyby neproběhl útlum části těžkého průmyslu, modernizace energetiky a růst efektivity, byl by rozdíl mezi ročníky 1940 a 2000 ještě větší.
„Drill, baby, drill“ hrozí také Spojenému království. Britové se přou o těžbu ropy a plynu v Severním moři
Britská vláda se stala terčem kritiky kvůli odmítání nové těžby ropy a plynu v Severním moři. V reakci na íránskou krizi prosazuje rychlejší transformaci energetiky, sází na celkovou elektrifikaci a obnovitelné i jaderné zdroje. Opoziční pravice v čele s Nigelem Faragem se naopak hlásí k Trumpovu sloganu „Drill, baby, drill“, neboli „Vrtej, baby, vrtej“. Pomíjí tak zkušenosti z další globální krize fosilních paliv.
Srovnání proto ukazuje dvojí skutečnost. Dnešní mladí lidé vyrůstali v čistší a technologicky vyspělejší ekonomice než generace jejich prarodičů. Zároveň ale žili v mnohem bohatším, spotřebnějším a globalizovanějším světě, jehož uhlíková stopa se zčásti přesunula za hranice země.
I proto je jejich kumulovaná uhlíková bilance za prvních 25 let života vyšší než u lidí narozených v roce 1940.
Přání je otcem myšlenky. Tak by se dala zhodnotit představa vicepremiérky a ministryně financí Aleny Schillerové, potažmo vlády, o tom, jak zajistit Čechům lepší penze.
Nejde o to, že chybějící druhý pilíř důchodového systému, který jiné země používají po léta, má u nás i nadále suplovat dobrovolné spoření se státním příspěvkem. Politickou odvahu k prosazení II. pilíře zatím v našich končinách měla jen jedna vláda a pilíř neslavně skončil po třech letech. Spíše jde o to, že návrh „reformy“ dobrovolného spoření na důchod je nepropracovaný a obsahuje mnoho bílých míst, která se posléze mohou proměnit v pověstné kostlivce ve skříni. Největšími problémy jsou sázka na zdvojnásobení státní podpory, nepřipravené snížení či přímo zrušení poplatků penzijním společnostem a automatické převedení klientů pět let před důchodem na konzervativní strategii.
Představa, že mladé i nejmladší ročníky nažene do III. pilíře samotné zdvojnásobení státního příspěvku pro lidi do 30 let a snížení minimální úložky pro nezletilce do 18 let, je nereálná. Dětem, ideálně od kolébky, jak cíl deklaruje sama ministryně, mohou po stovce spořit rodiče. To je pravda a mnoho rodičů už takto svým dětem skutečně spoří. Nejde ovšem o nízkopříjmové rodiny, které by měly být v hledáčku vlády zejména, protože mohou mít ve stáří největší problém s nízkým důchodem. Je známo, že finanční produkty podporované státem, jako penzijní spoření, stavební spoření či dlouhodobý investiční produkt, jsou doménou bohatších lidí, kteří mají dostatek peněz na odkládání stranou i větší finanční gramotnost. Nízkopříjmové rodiny navíc nemají dostatek informací ani odvahy finanční věci řešit.
Samostatnou kapitolou navíc je, že mladí v ukládání peněz na stáří nevidí smysl. Pokud je rodiče vychovali k zájmu o rozmnožování peněz a myšlení na zadní kolečka, pak pro ně existují daleko atraktivnější investiční instrumenty. Důvodová zpráva k novele zákonů, upravujících penzijní spoření či penzijní připojištění (transformované fondy), to však vidí v jasných barvách. Zájem mladých bude. Tečka. Aniž by vláda usilovala o nějaká další opatření, jako dlouhodobou osvětovou kampaň či cílenější motivaci pro nízkopříjmové rodiny.
Důvěru nebudí ani informace, bez přiblížení východisek výpočtu, že státní rozpočet zvýšení státního příspěvku přijde na dodatečných 1,1 až 1,6 miliardy korun. A pokud by to tak mělo být, pak jde patrně o odhad prvního roku platnosti opatření. Co další roky? A co nepřímé náklady, jako třeba snížení daňových příjmů v důsledku nižších příjmů penzijních společností či vyšších daňových odpočtů klientů?
Rozpočtová rada varuje: Schodek může příští rok přesáhnout 350 miliard
Schodek státního rozpočtu může příští rok přesáhnout 350 miliard korun, varuje Národní rozpočtová rada. Upozorňuje také na uvolňování rozpočtových pravidel a rostoucí náklady na obsluhu státního dluhu.
Návrhu lze, zejména vedle nepřipravené půdy pro snížení poplatků penzijních společností, vyčíst ještě jednu důležitou věc. Klienti, kterým zbývá do doby přiznání důchodu pět let, mají být povinně převedeni na konzervativní strategii. To znamená, že z jejich investičního portfolia mají zmizet akcie a na jejich místo nastoupit konzervativní instrumenty, jako dluhopisy. Automaticky. Tím je ovšem klient vystavován enormnímu riziku, že k prodeji akcií v jeho portfoliu dojde v době, kdy kurzy akcií padají, a že tedy bude významná část jeho portfolia vyprodávána pod cenou.
Riziko je o to větší, že k plánovaným úpravám patří také snížení horní hranice poplatků, které smějí investiční společnosti svým klientům účtovat. Investiční společnosti s tím hrubě nesouhlasí a tvrdí, že v důsledku toho nebudou pokryty jejich náklady a ony tak budou muset omezit určité služby anebo že dokonce některé menší penzijní společnosti budou v existenčních potížích. Je těžké si představit, že by se omezení služeb či koncentrace trhu penzijního spoření kvůli odchodu některých poskytovatelů z trhu právě na kvalitě této transakce neprojevily.
VYŠEL JARNÍ NEWSTREAM CLUB
Soukromí je nový luxus. A možná i nejcennější dovednost dneška.
Jarní vydání magazínu Newstream CLUB se zaměřuje na téma, které dnes řeší miliardáři i běžní lidé – jak si uchovat vlastní prostor v době, kdy jsme neustále online. Soukromé kluby, tiché byty, digitální detox i život na očích veřejnosti.
V novém čísle přinášíme rozhovory s Vendulou Pizingerovou, youtuberem Tarym nebo zakladatelem Smarty.cz Petrem Syrůčkem. Nechybí inspirace ze světa byznysu, stylu ani cestování – a také konkrétní tipy, jak si soukromí znovu vzít zpět.
Jedenácté vydání čtvrtletníku Newstream CLUB je v prodeji na stáncích i v online distribuci Send, kde je možné titul také předplatit. Digitální verzi magazínu lze zakoupit přímo na webu newstream.cz.
Na další číslo magazínu se můžete těšit v červnu.
Související
Nalákat mladé na Lepší penzijko? Příliš ambiciózní, zní od lidí z byznysu
Britská vláda se stala terčem kritiky kvůli odmítání nové těžby ropy a plynu v Severním moři. V reakci na íránskou krizi prosazuje rychlejší transformaci energetiky, sází na celkovou elektrifikaci a obnovitelné i jaderné zdroje. Opoziční pravice v čele s Nigelem Faragem se naopak hlásí k Trumpovu sloganu „Drill, baby, drill“, neboli „Vrtej, baby, vrtej“. Pomíjí tak zkušenosti z další globální krize fosilních paliv.
Bývalý německý ministr financí za liberály Christian Lindner před čtyřmi lety označil obnovitelné zdroje za „energie svobody“. Vzhledem k energetické krizi, způsobené Putinovou agresí na Ukrajině, to v jeho zemi mohl zpochybňovat málokdo. Německo se vyléčilo z představ o výhodách ruského plynu. Britský ministr energetiky Ed Miliband dnes, v době další krize, tentokrát způsobené Trumpovou válkou v Íránu, mluví o „čisté energetické bezpečnosti“. Éru fosilních zdrojů musí postupně vystřídat nízkoemisní technologie. Miliband to však má mnohem těžší než Lindner.
Britský ministr energetiky Ed Miliband dnes, v době další krize, tentokrát způsobené Trumpovou válkou v Íránu, mluví o „čisté energetické bezpečnosti“. Éru fosilních zdrojů musí postupně vystřídat nízkoemisní technologie. Profimedia
Britská labouristická vláda mimo jiné počítá s postupným útlumem těžby ropy a plynu v Severním moři. Kvůli tomu je však terčem ostré kritiky opozice, části průmyslníků i odborářů. Londýn podle nich hodlá spoléhat na dovoz surovin, místo aby se zaměřil na využívání domácích zdrojů.
Ani podle současného kabinetu v Londýně těžba v Severním moři neustane přes noc, další vrty se už ale otevírat nemají. Maximálně by se mohla rozšiřovat těžba v okolí té stávající. Zdroje surovin u britského pobřeží jsou z převážné části vyčerpané, a to z více než devadesáti procent. Otevírání nových nalezišť podle všeho ani nedává valný ekonomický smysl. Vláda se místo toho chce zaměřit na rozvoj čistých technologií, obnovitelných zdrojů i jaderné energetiky. A ministr Miliband upozorňuje, že čelí kritice ze dvou opačných stran – zastánců těžby do poslední zbývající kapky ropy i příznivců jejího okamžitého zastavení.
Trump útočí, Čína bude kasírovat. Peking má nakročeno k vítězství v bitvách o energie
Ropné krize sedmdesátých let minulého století přivedly svět k rozvoji nových technologií a postupně změnily globální energetiku. Konflikty na Blízkém východě povzbudily nástup obnovitelných zdrojů, ale také boom jaderných elektráren ve Francii nebo ve finále i břidlicovou těžbu ropy a plynu v USA. Americký prezident Donald Trump je dnes posedlý fosilními palivy a věří, že díky kontrole domácích i zahraničních zdrojů může ovládat svět. Číňané si uvědomují, že i nynější válka na Blízkém východě nastartuje hledání alternativ, a nabízejí světu bezpečnější řešení „zelených“ technologií, píše v analýze Jan Žižka.
Domácí fosilní zdroje přitom zjevně nejsou řešením pro energetické krize, které Británie a celá Evropa zažily dvakrát během posledních pěti let. Ed Miliband správně připomíná, že ceny ropy a plynu se tvoří na světových trzích, Británie se tak šokům ve formě zdražování ani vyhnout nemůže. Plyn navíc v Británii pořád do značné míry ovlivňuje ceny elektřiny, protože Spojené království v minulosti zaostalo v rozvoji svých jaderných zdrojů.
Ve stopách Trumpa
Vláda Keira Starmera prosazuje „čistou energetickou bezpečnost“ v době, kdy prezident Donald Trump v Americe hodlá vše podřídit sloganu „Drill, baby, drill“. V Bílém domě tak naprosto otočili záměr předchozí administrativy Joe Bidena, která se snažila maximálně podpořit obnovitelné zdroje a další moderní technologie. V Trumpových stopách jde lídr britské radikálně pravicové opozice Nigel Farage, šéf strany Reform UK, která se časem chystá převzít moc. Slibuje nejenom získávání ropy a plynu v Severním moři, ale také oživení plánů těžby z břidlic. V době, kdy Británie pořád značnou část těchto surovin dováží, Milibandovi přibývají protivníci z řad konzervativců i politického středu.
Nigel Farage, šéf strany Reform UK, která se časem chystá převzít moc, slibuje nejen těžbu ropy a plynu v Severním moři, ale také oživení plánů těžby z břidlic. Profimedia
Ed Miliband pravděpodobně lépe vidí „big picture“, tedy širší souvislosti dalšího vývoje politiky, ekonomiky a energetiky, než jeho protivníci. Americký prezident Donald Trump je dnes posedlý fosilními palivy a věří, že díky kontrole domácích i zahraničních zdrojů může ovládat svět. Íránská válka podobně jako ropné krize 70. let urychlí hledání alternativ k fosilním palivům nejen z klimatických, ale také bezpečnostních důvodů. Británie by mohla nové trendy zachytit. Ve vnitrostátní politice ale často vítězí krátkodobější vize a méně globální rozhled.
Lukáš Kovanda: Ropa padá po dohodě s Íránem. ČNB může mít důvod nezvyšovat sazby
Otevření Hormuzského průlivu srazilo cenu ropy a zlepšilo náladu na trzích. Podle Lukáše Kovandy může dohoda Washingtonu s Teheránem změnit i českou debatu o sazbách: pokud ropa zůstane levnější, část bankovní rady ČNB může váhat se zvýšením úroků. To by nahrálo Andreji Babišovi.
Argument, proč dovážet ropu a plyn, když můžeme sami těžit, má v domácí politice větší váhu, než by si vládnoucí labouristé přáli. Kritiky nezajímají odborné studie, které poukazují na omezené zdroje britských fosilních zdrojů, jejichž těžba ani nemůže snížit účty domácností za energie, a na potřebu zaměřit se na celkovou transformaci energetiky. Pro stoupence těžby, jež v minulosti bezpochyby znamenala pro britskou ekonomiku velký přínos, není snadné překonat staré stereotypy.
Má být vzorem Norsko?
Milibandovi komplikuje situaci Norsko jako ropná a plynárenská velmoc, která také těží suroviny v Severním moři. Zatímco britští labouristé nové vrty odmítají, Norové se chystají ve velkém přidělovat další těžební licence. Konzervativní britská média přinášejí reportáže o tom, jak někdejší prosperující pobřežní oblasti upadají, zatímco v nedalekém Norsku je to úplně naopak. Celá záležitost dostává i „skotský rozměr“, protože právě Skotsko dříve z těžby silně prosperovalo. Někteří představitelé Skotské národní strany se přidávají k pravicové kritice labouristické vlády.
Také v Oslu paradoxně vládnou labouristé, kteří však kvůli svým „těžařským choutkám“ čelí kritice hlavně z levé a „zelenější“ části politického spektra. Rozdíly mezi jinak názorově spřízněnými vládními politiky v obou zemích přitom mají prozaické vysvětlení. Situace obou zemí je velmi odlišná.
Těžařské možnosti Norska jsou mnohem větší než Británie. Skandinávská země chce dál těžit nejen v Severním, ale také Barentsově a Norském moři. Norové, kteří jsou silně smluvně propojení s Evropskou unií, dokonce aktivně přesvědčují Brusel, aby povolil těžbu v Arktidě. Oslo má po ruce silný argument – zajišťuje energetickou bezpečnost celé Evropy. Řadě evropských zemí se sice energetická transformace v minulých letech dařila lépe než Británii, když dokázaly například omezit zmiňovaný vliv plynu na ceny elektřiny. Přesto je jasné, že ropa a plyn budou ještě dlouho potřeba například v průmyslu, od petrochemického po ocelářský, a Norové nabízí alternativu vůči nejistým dodavatelům, což už o Británii říct nelze.
K energii bez limitů je ještě daleko. Ale peníze už proudí
Jadernou fúzi, která se jednou může stát prakticky neomezeným zdrojem energie, začali ekonomičtí vizionáři řadit mezi nejnadějnější technologie budoucnosti. Experimenty posledních let potvrdily, že díky fúzi dokážou lidé vyrobit více energie, než je zapotřebí k jejímu spuštění. K masovému využití nového stabilního a čistého zdroje je ještě hodně daleko, ale už se kolem jeho vývoje točí peníze soukromých investorů, budoucích velkých spotřebitelů i dodavatelů dílů pro fúzní reaktory. Zrodil se nový obor ekonomiky, píše ve své analýze Jan Žižka, editor magazínu Moderní ekonomická diplomacie.
Skandinávský příklad je přitom paradoxně spíše potvrzením Milibandových úvah. Norové sice vzhledem ke svým možnostem ve velkém ropu a plyn vyváží, ve své zemi jsou ale premianty v přechodu k čisté energii. Do značné míry se jim to daří i díky tomu, že je příroda obdařila také bohatými vodními zdroji.
Rozdíl mezi oběma zeměmi jasně ukazují čísla. Plyn se v Británii loni podílel na výrobě elektřiny 27 procenty, obnovitelné zdroje 44 procenty. V Norsku je elektřina „obnovitelného původu“ z 99 procent. Podíl fosilních paliv na primární energetické spotřebě (tedy včetně teplárenství, dopravy a průmyslu) dosahuje ve Spojeném království 74 procent, ve skandinávské zemi necelou polovinu. Pozoruhodný je i další údaj, podle něhož se vozový park v Norsku v posledních letech rozšiřuje z 98 procent o elektromobily.
Miliband nemusí být doma prorokem
Ed Miliband upozorňuje, že naprostá většina domů v Británii se stále vytápí fosilními palivy, která se primárně využívají také v průmyslu. Auta jezdí především na benzin a naftu. Těžba v minulosti rozhodně poháněla průmyslový rozvoj země, na druhé straně polovina recesí ve Spojeném království byla podle ministra během posledního půlstoletí způsobena šoky spojenými s fosilními palivy. Miliband považuje za nezodpovědné nevyužít možností čisté energie, které dnes na rozdíl od doby ropných krizí 70. let máme k dispozici.
Náklady na čisté energie, které zahrnují i modernizaci distribučních sítí nebo budování úložišť, vůbec nejsou zanedbatelné a navyšují regulovanou část cen energií. Zároveň ale povzbuzují hospodářský růst a tvorbu pracovních míst. Britský ministr energetiky každopádně správně stanovuje prioritu, kterou je schopnost zvládat krize fosilních paliv spojené s náhlými výkyvy tržních cen.
Z politického hlediska je přesto Miliband v kritické situaci, protože velká část obyvatel věří spíše jeho názorovým odpůrcům. Není jisté, že svou pozici dlouhodobě ustojí. Z hlediska ekonomiky a energetiky bude hodně záležet na tom, jak Británie zvládne přechodné obchodí. Potýká se například s podobným problémem jako další země, v nichž je rozvoj obnovitelných zdrojů rychlejší než modernizace přenosových a distribučních sítí.
Protahování éry fosilních paliv na britských ostrovech v duchu „přátel Donalda Trumpa“ ale smysl nedává. Zatímco exportní velmoc Norsko bezpochyby využívá ropu a plyn racionálně, volání britské pravice po dalším rozvoji těžby v Severním moři či jinde má populistický nádech a je spojené s přehnanými očekáváními, která se netýkají exportu, ale domácí ekonomiky.
