Praha znovu ukazuje svou jedinečnost v oblasti veřejných staveb. Model „nejdřív opravit, potom zjistit, že chybí něco základního, a nakonec to celé začít připravovat znovu“ se již natolik osvědčil, že se jej magistrát vzdát nehodlá. Petřínská lanovka dostane novou trať i nové vozy. Bezbariérové úpravy stanic ale podle města přijdou až jako další kapitola.

Hlavní město potvrzuje své postavení ve světové špičce rekonstrukcí už jednou zrekonstruovaného. Sotva se lanovka na Petřín po velké opravě tratě a výměně vozů chystá znovu rozjet, město oznamuje, že začne připravovat další akci. Tentokrát bezbariérové úpravy stanic. Náklady odhadem 80 milionů, práce možná od roku 2028, hotovo snad v roce 2030. Lanovka má prý zůstat v provozu.

7 fotografií v galerii

Člověk by skoro zatleskal, kdyby mu předtím nespadla čelist. Bezbariérovost v roce 2026 opravdu není futuristická vize. Přístup pro lidi na vozíku, seniory, rodiče s kočárky nebo cestující po úrazu není luxusní bonus, ale samozřejmost.

Bezbariérovost jako dodatečný nápad

Praha by ale nebyla Prahou, kdyby opustila svůj zažitý model veřejných staveb. Nejprve se něco opraví. Pak se slavnostně sdělí, že se to povedlo. Pak se zjistí, že se zároveň zapomnělo na něco úplně základního. Následuje studie, projekt, připomínky, výkupy pozemků, nový rozpočet, nová uzavírka, nové oplocení, nové výlukové schéma a samozřejmě nové vysvětlení, proč to vlastně jinak nešlo. Nešlo? Ale šlo. Jen by se muselo chtít a myslet dopředu. A to je na magistrátu patrně zakázaná činnost.

Bourat se nebude. Alespoň ne teď, rozhodl soud v případě Libeňského mostu

Reality

Krajský soud v Brně potvrdil rozhodnutí ÚOHS, podle kterého pražská TSK nesmí zbourat historický Libeňský most a postavit jeho repliku podle původní zakázky. Antimonopolní úřad dospěl k závěru, že se projekt zásadně změnil a město mělo vypsat novou soutěž. TSK verdikt respektuje, původní smlouvu už ukončila a připravuje nové zadání.

ČTK

Přečíst článek

Když už je to rozebrané

U Petřína je ta absurdita o to větší, že lanovka byla mimo provoz dlouhé měsíce. Sundaly se staré vozy, opravovala se trať, řešil se svah, pořizovaly se nové kabiny, testuje se a připravuje se povolení k provozu. Ideální chvíle říct, když už je to celé rozebrané, udělejme to sakumprásk a pořádně.

Ne za dva roky znovu a s dalším účtem, který dnes vypadá jako 80 milionů, ale v pražské praxi má všechny předpoklady vyrůst do částky, u níž se později bude vážným hlasem říkat: ‚Vícepráce z důvodu objektivních okolností byly nutné.‘

Newstream CLUB březen 2026

Soukromé kluby, bytové restaurace, vlastní šéfkuchaři, jachty, private jety… soukromí se v posledních letech stává tématem, které řeší všichni od miliardářů přes celebrity po zcela obyčejné lidi, kteří jsou ochotní pořídit si v novostavbě luxusní dveře, jen aby měli garanci ticha. Soukromí se stává luxusem a dosáhnout jej dá občas hodně práce.

Detail a nákup

Objektivní okolnosti žijí v dokumentaci

Objektivní okolnosti jsou přitom v Praze zvláštní druh. Žijí v projektové dokumentaci, živí se dodatky ke smlouvám a rozmnožují se v okamžiku, kdy se poprvé kopne do země. Náhle se objeví geologie, kabel, památkář, archeolog, nevykoupený pozemek, nečekaný sklon chodníku, nečekaná voda, nečekané cokoli. Ve městě starém tisíc let je pokaždé překvapením, že pod dlažbou něco je.

Město věčných etap

Praha už má s touto praxí zkušenosti. Jen namátkou. Tunel Blanka měl být triumf moderní dopravy, stal se učebnicí zpoždění, prodražení a věčného vysvětlování. Barrandovský most se opravoval po etapách tak dlouho, že se z dopravního omezení stal skoro roční rytmus města.

Michal Nosek: Šlechtovka, nejdražší kavárna, která nikdy nechce otevřít

Názory

Rekonstrukce, která se proměnila v maraton bez cíle. To je projekt přestavby Šlechtovy restaurace ve Stromovce. Dnes se realizace jeví jako živý experiment, kolik let, peněz a nervů dokáže Praha investovat do jedné středně náročné stavební akce.

Michal Nosek

Přečíst článek

Libeňský most? To je samostatný epos. Zachovat, zbourat, opravit, přestavět, vysoutěžit, zastavit, znovu promyslet, hlavně nepůsobit dojmem, že někdo od začátku ví, co přesně se má stát.

Trojská lávka musela nejdřív spadnout, aby se naplno pochopilo, že kontrolovat stav konstrukcí není byrokratická šikana, ale docela užitečný zvyk. Co čeká železniční most na Výtoni, se pro jistotu zatím přesně neví. Skoro to vypadá, že Praha čeká, až za projektanty rozhodne sama Vltava.

Každá síť má svůj termín

A pak jsou tu nekonečné opravy ulic a chodníků. Pražan zná ten rituál. Nejdřív se rozkope chodník. Dva měsíce se přeskakují kabely a dřevěné lávky. Pak přijde asfalt, dlažba, oslava, úleva. Za půl roku přijede jiná četa, protože vodovod, plyn, elektřina, optika, koleje, obrubníky nebo jiná zásadně důležitá akce, která se z nějakého záhadného důvodu nekoordinovala s tou předchozí. Magistrát se tváří jako organismus, ale funguje jako činžáková nástěnka, na kterou si každý špendlí svůj lísteček.

S Hřibem je těžká dohoda. Do pražských voleb chci jít jako Spolu, říká místopředseda ODS Portlík

Politika

V polovině ledna se Tomáš Portlík stal prvním místopředsedou ODS. V podzimních komunálních volbách se chce stát primátorem Prahy. Spojenectví s TOP 09 a lidovci nechce rušit, dobře prý fungovalo. Vládnutí s Piráty je podle něj poněkud obtížné. „Když jsme se měli na něčem dohodnout, tak Zdeněk Hřib přišel s tím, že to bude takto, nebo nijak,“ říká Portlík.

Dalibor Martínek

Přečíst článek

Lanovka nahoru, plánování dolů

Petřínská lanovka je symbol, který zájemce vozí vzhůru. Jenže pražské plánování nás vytrvale veze dolů. Od ambice k improvizaci, od celku k záplatě, od veřejné služby k propagační fotografii a zbytečné opulentní veselici. Politici rádi stojí u nových trolejbusů, mostů, náměstí a kabin lanovek. Méně rádi stojí u otázky, proč se základní věci nevyřešily včas.

V českém stavebnictví platí unikátní pravidlo. Co lze udělat najednou, udělá se nadvakrát. Co lze udělat nadvakrát, udělá se ve čtyřech etapách. A co se dá naplánovat dopředu, to se objeví až po slavnostním přestřižení pásky. Petřínská lanovka tak možná bude brzy znovu jezdit nahoru. Jen škoda, že pražské plánování stále čeká na dolní stanici.

Některé podniky si hosté pamatují nejen podle jídla, ale i podle lustru, baru, skla nebo graffiti na zdi. Kro, La Degustation, The Eatery či Automat Matuška ukazují, že design už v gastronomii není dekorace. Je to způsob, jak odlišit značku, prodloužit zážitek a přimět hosty vracet se.

Provozovatelé restaurací dnes čím dál častěji vnímají design jako investici, nikoli náklad. Kvalitně navržený prostor zvyšuje atraktivitu podniku, prodlužuje dobu návštěvy a přirozeně podporuje vyšší útratu. Zároveň funguje jako silný marketingový nástroj. Vizuálně výrazné podniky se snadněji šíří na sociálních sítích a lépe se zapisují do paměti hostů. Design tak přispívá nejen k image, ale i k ekonomickému výkonu.

Gastronomie se posouvá od služby ke komplexní zkušenosti. Restaurace se stávají místy, kde se potkává jídlo, design, umění i kultura. Podniky, které tyto vrstvy dokážou propojit do funkčního celku, získávají náskok. Nejde přitom o okázalost, ale o konzistentní koncept a důslednou práci s detailem. Design dnes není otázkou stylu, ale strategie. A v konkurenčním prostředí moderní gastronomie stále častěji rozhoduje o tom, kdo uspěje.

Kro: od kuřete k silné identitě

Pražský Kro Kitchen & Bar ukazuje, jak může promyšlený design podporovat budování značky. Skupina okolo spolumajitele Vojtěcha Václavíka zde rozvíjí koncept, za kterým stojí šéfkuchař Václav Kršňák a barman Pavel Sochor. Architektonické řešení Davida Neuhäusla a Matěje Hunala pracuje s otevřenou kuchyní a barem jako přirozeným centrem dění. Prostor tak není jen kulisou, ale aktivní součástí zážitku.

5 fotografií v galerii

Zásadní roli hrají i výtvarné spolupráce: ilustrace Davida Černého, grafika Marka Fanty nebo typografické zásahy Vojty Káleckého. Právě tato kombinace architektury a vizuální identity vytváří jasně rozpoznatelný rukopis. Klíčová je i kontinuita. Dlouhodobá spolupráce s jedním kreativním týmem umožňuje značce růst bez ztráty identity, což je v dynamickém gastroprostředí zásadní konkurenční výhoda.

Lustr, který vypráví o mase

La Degustation Bohême Bourgeoise jde jinou cestou. Místo výrazných efektů staví na české tradici, řemesle a materiálech, které dávají prostoru klidnou, sebevědomou atmosféru. Po rekonstrukci pod vedením studia Olgoj Chorchoj (Michal Froněk a Jan Němeček) se interiér opřel o český křišťál a přírodní materiály. Dominantou prostoru je autorský křišťálový lustr Consommé, jeden z nejvýraznějších designových objektů současné české gastronomie. Je tvořen skleněnými prvky připomínajícími zvířecí kosti, uspořádanými do kruhové kompozice.

4 fotografií v galerii

Nejde o pouhé dekorativní gesto. Motiv odkazuje na samotnou podstatu kuchyně, což je práce se surovinou a respekt k celému zvířeti. Lustr zároveň pracuje se světlem tak, že během večera proměňuje atmosféru prostoru a zvýrazňuje strukturu skla. Celek doplňují dubové stoly s přiznanými letokruhy, čedičová dlažba nebo kožené čalounění. Každý prvek odkazuje k české krajině a řemeslu, aniž by sklouzával k folkloru.

Český křišťál zpět na stůl

Proměna role designu se neodehrává jen na úrovni architektury, ale i v detailech. Typickým příkladem je projekt návratu českých pivních půllitrů, na kterém spolupracují Ambiente, UMPRUM a sklárna Bomma. Cílem není pouze estetická inovace, ale i posílení identity. V zemi s bohatou sklářskou tradicí totiž lisované pivní sklo z restaurací na dlouhou dobu prakticky zmizelo. Nové půllitry z českého křišťálu tak představují nejen designový upgrade, ale i symbolický návrat k lokálním kořenům. Vedle estetiky navíc hrají roli i praktické parametry jako jsou ergonomie, odolnost nebo snadná údržba. Design zde není v rozporu s provozem, ale naopak ho podporuje.

6 fotografií v galerii

Estetika bez filtru

Vedle precizně řízených konceptů se prosazuje i opačný přístup, kterým je důraz na autenticitu a výraznou autorskou stopu. Podniky jako The Eatery nebo vinárna 0,75 pracují s uměleckými zásahy, které narušují očekávaný standard. Graffiti Michala Škapy nebo vědomě stylizované „toaletní nápisy“ od Cyrila Dunděry, Ondřeje Laláka a Petra Háka přinášejí do prostoru moment překvapení i určitou dávku nadsázky.

6 fotografií v galerii

Automat Matuška kombinuje interiér architektky Terezy Froňkové se syrovější estetikou a výraznými uměleckými zásahy Jakuba Matušky alias Maskera.

7 fotografií v galerii