Michal Nosek: Šlechtovka, nejdražší kavárna, která nikdy nechce otevřít
Rekonstrukce, která se proměnila v maraton bez cíle. To je projekt přestavby Šlechtovy restaurace ve Stromovce. Dnes se realizace jeví jako živý experiment, kolik let, peněz a nervů dokáže Praha investovat do jedné středně náročné stavební akce.
Šlechtovka v pražské Stromovce je už dávno víc, než pouhá budova. Je to filozofie. Stav bytí. Když se řekne „rekonstrukce“, většina lidí si představí něco, co jednou skončí. V případě Šlechtovy restaurace jde spíš o nekonečný seriál. Každá série má nový rozpočet, jiného dodavatele a stejný konec s titulky: Pokračování příště.
Z původních zhruba 120 milionů korun se stal projekt, který připomíná veřejný bankomat bez limitu. Peníze mizí, termíny se posouvají, smlouvy se ruší, znovu vypisují a znovu přepočítávají. Takhle „městská investice“ stále pokračuje v podstatě desítky let.
A největší kouzlo? Nejde o Karlův most ani Pražský hrad. Je to obyčejná restaurace v parku. Místo, kde si měl člověk dát kávu a řízek po procházce. Nic víc. Nic míň. Jenže v Praze, pod dohledem radních všech možných stran, se i obyčejná rekonstrukce kavárny dokáže proměnit v epopej, která má stále otevřený konec.
Kořeny téhle ságy sahají hluboko do minulosti, konkrétně do éry primátora Pavla Béma. Už tehdy se řešilo, co s chátrajícím letohrádkem ve Stromovce, vznikaly plány, studie a záměry, ale výsledek nepřicházel. Od té doby se vystřídaly politické garnitury, architektonické vize i dodavatelé. Každý přicházel s tím, že právě teď se to konečně dotáhne, a každý zároveň přidal další kapitolu do kroniky odkladů. Šlechtovka tak přežila řadu primátorů.
Ředitelství vodních cest vybralo vítěze architektonické soutěže o návrh řešení komplexní úpravy mostu v ulici Za Elektrárnou přes plavební kanál Troja-Podbaba v Praze 7. Návrh ateliéru Nemec & Taller Architektur odborná porota vyhodnotila jako nejvhodnější. 
OBRAZEM: Stromovka se dočká nového mostu, vyjde na čtvrt miliardy
Reality
„Nikdy nekončící projekt“
Konkurence v disciplíně „nikdy nekončící projekt“ je v Praze silná. Stačí si vzpomenout na Libeňský most, o kterém se víc mluví, než po něm jezdí, nebo na budovu Nákladového nádraží Žižkov, která už roky balancuje mezi vizemi a realitou. Jenže to jsou velké a složité projekty, kde se dá alespoň předstírat, že za průtahy stojí komplikovanost, jednání nebo strategie.
Šlechtovka nic takového nemá. Je malá, nepřehlédnutelná a zoufale nedokončená. Právě proto bije do očí mnohem víc. Je to jako kdyby vám deset let opravovali kuchyň a vy jste pořád nedostali ani sporák. Jen nové termíny, proč ještě chvíli počkat.
Celé to působí jako ukázková kombinace byrokratické paralýzy, řízení projektu metodou nějak to dopadne a klasického českého sportu, odkládání s vážnou tváří.
Možná se podnik jednou otevře. Možná bude krásný. Možná si tam opravdu jednou tu kávu dáme. Reálně je Šlechtovka už hotová, jen ne jako restaurace. Představuje dokonale dokončený památník toho, že v Praze se dá nekonečně pracovat na čemkoli, jen aby to nepřineslo žádný smysluplný výsledek.
