„Obyčejnost je plachá, ale krásná,“ říká architekt Ladislav Lábus. V architektuře podle něj nejde o efekt, ale o lidi, kteří v ní žijí. Když projektuje, je pro něj důležitá pravdivost, jednoduchost a ohleduplnost. Ať už jde o panelová sídliště, nebo vilu, stavby musí smysl, být příjemné a neztrácet svou podstatu. „Tisíce druhů obkladaček nejsou v přímé úměře k tomu, jak se v prostoru žije,“ dodává Lábus v rozhovoru pro magazín Newstream CLUB.

Přední česká architektka Alena Šrámková o vás měla říct: „Láďa je trochu přísný. Vždycky říkal, že je to málo obyčejné, sice jednoduché, ale ne obyčejné. Měl věci běžné a banálnější.“ Teď sedíme v budově, kterou navrhovala. Přijde vám dostatečně obyčejná?

Těžko říct. Tento dům je hodně vyabstrahovaný a přísný, a právě proto asi nemůže být zcela obyčejný. Obyčejnost je plachá, nedemonstrativní vlastnost, vytrácí se, když je stavba nápadná třeba i minimalismem. Je však otázka, zda má být škola architektury obyčejná, zda nemá být příkladně pravdivá až na dřeň, jak se Šrámková snažila.

Podívejte se na vybrané realizace Ladislava Lábuse

12 fotografií v galerii

Jak si tedy představujete obyčejnou budovu? Pro mě je tato (budova Fakulty architektury ČVUT – pozn. red.) „obyčejná“ nebo spíš jednoduchá víc než dost. Už jenom díky tomu, že nás obklopuje hlavně pohledový beton.

Obyčejnost má mnoho tváří, jednou z nich je jednoduchost. Vesnická chalupa postavená, jak bylo zvykem prostě a účelně, měla svůj půvab a krásu právě v tom, že je tak jednoduchá, přirozená a na nic si nehraje. Nejelementárnější vyjádření obyčejnosti je v lidové architektuře, která nesleduje žádné další cíle ani směry, jako je v lepším případě například minimalismus, racionalismus a tak dále. Nepotřebuje to, má je ve své podstatě. Význam pojmu obyčejnost se také časem posouval, na konci sedmdesátých let rozhodně nemířil na minimalismus. Tehdy jsme se s ním vymezovali vůči objemovým kreacím a aroganci fasád pozdní moderny, později se používal ve vztahu k přebujelým (vý)plodům postmoderny a dnes i vůči ikonickým stavbám architektonických hvězd. 

Takže, je-li dům navrhovaný s tím, že bude třeba minimalistický, není to správné?

Tak jsem to nemyslel, je třeba to vidět v kontextu. Nabízet a vyjadřovat skromnost je lepší, než opačný převládající trend reflektování či vědomé předvádění hojnosti a luxusu. Ještě lepší je na to vůbec nemyslet nebo se o to vědomě nestarat. Jakmile se něco přežene a uplatnění minimalismu se maximalizuje, začne to být v rozporu s původním záměrem nápadné a zpochybnitelné samoúčelnosti. Proč se nechat ovlivňovat a reagovat protikladem, který nakonec prozrazuje obdobný přístup lpění na formě, ale v opačném gardu? Minimalismus je nadále velice prospěšný, reaguje na přebujelost tvarů a přemíru materiálů a tyto počáteční impulsy nepominuly, ale naopak. Minimalistická architektura zkrátka reaguje na to, že žijeme v konzumní společnosti.

Studia jste dokončil v roce 1976. Jak se od té doby proměnila architektura?

Architektura se vyvíjí stejně jako my a svět kolem nás. Otázkou ale je, zda se primárně zajímat o to, co je na povrchu, jak se často děje. Změnilo se toho strašně moc – v navrhování, ve vlastní architektuře i ve vzdělávání. Díky překotnému vývoji často zapomínáme, kolik hodnot je v základních principech navrhování pořád stejných, a neměli bychom se ve stresu z retardace za to stydět.

Celý rozhovor s Ladislavem Lábusem najdete v magazínu Newstream CLUB

Jak architekturu proměňují současné požadavky na udržitelnost?

Ještě jsem nezažil období, kdy by cílem byla neudržitelnost. Jen se o tom tak nemluvilo a taky se to nesledovalo, i když již bylo evidentní, že to není udržitelné. Je faktem, že do udržitelnosti se vstupovalo postupnými kroky. Ze začátku se používal progresivistický termín – trvale udržitelný rozvoj. Teď už se sleduje jen udržitelnost bez přívlastků a pod tím si každý může představit cokoliv.  

Na čem tedy v architektuře záleží?

Podstatné je, proč a pro koho to děláme. Tisíce různých druhů obkladaček není v přímě úměře, kvality prostoru a života v něm. Domy se staly produktem idejí měnících se postupně v dogmata modernismu, postmodernismu, dekonstruktivismu, minimalismu atd. Prozrazují snahu upoutat na sebe pozornost, a to podstatné, jak slouží a jak je příjemné v nich žít, se jaksi vytrácí.

Jste podepsán pod celou řadou rekonstrukcí, mimo jiné i slavných funkcionalistických památek jako například Paličkova vila nebo vila Lídy Baarové. Jak obtížné je takové domy přizpůsobit současným trendům?

Funkcionalisté byli odvážní, jeho stoupenci hodně věřili novým idejím a občas opomíjeli zákony stavební fyziky. Ze stavařského hlediska tradiční baráky byly často rozumnější než ty funkcionalistické, které se z hlediska funkčnosti fasád a střech pohybovaly na hraně, prostě nefungovaly. Nacisté to zneužívali a poukazovali na fakt, že moderní funkcionalistická architektura, třeba stavby Bauhausu, mají za pár let zdevastované fasády. Což se jim hodilo, když moderní umění považovali za pokleslé.  U jejich rekonstrukcí tudíž vyvstává velké dilema, zda tyto domy zateplovat nebo ne. Jak k tomu přistoupit, samozřejmě záleží na významu dané památky a také na odvaze při navrhování stavby, třeba u Paličky s betonovými sloupy ve fasádě bez jakékoli izolace. Ideálně tak, že odstraníte ty nejzávažnější problémy a zároveň se smíříte s tím, že dům nebude splňovat současné velmi přísné normy.

Olga Trčková: Čeští sběratelé jsou dnes vášnivější než mnohde na světě

Leaders

Vybudovala DSC Gallery, která se zařadila mezi nejvýraznější komerční galerie u nás. Vystavuje největší jména tuzemské scény, ale také mladé talenty, a hlavně do Prahy vozí významná jména berlínské, londýnské i newyorské scény. Olga Trčková je vášnivou sběratelkou, pomáhá umělcům, ale také jiným sběratelům. „Jednou vás pozvu do DSC Gallery London,“ slibuje v rozhovoru pro magazín Newstream CLUB, z něhož nabízíme ochutnávku.

Stanislav Šulc

Přečíst článek

Kromě razantnější bytové výstavby. Jaká architektura v Praze chybí?

Moc neřeším, jaký konkrétní dům mi chybí. Vltavská filharmonie se doufám postaví. Možná mi chybí stavět jednoduše, ohleduplně a bez zbytečných překážek od správních orgánů, lobbistů i aktivistů a sousedů. A upřímně si myslím, že se problém s nedostatkem bytů nedá jednoduše řešit jen tím, že se jich bude stavět víc. Jsou tak drahé, že normální lidé na ně nedosáhnou. De facto se s nimi kšeftuje. Naše města se zbavila většiny bytového fondu, proto nemáme páky, jako mají ve Vídni nebo v Berlíně, jak regulovat výši nájemného. Ceny bohužel nešponuje jen pomalé povolování, tak to není. V naší společnosti, kde je tabu ohrozit tržní mechanismy, v podstatě nenajdete cesty ven z této krize. Ale slyšel jsem, že třeba v Dánsku můžete vlastnit jen jeden byt, což by naši obtížnou situaci mohlo řešit.

Jak by se mělo v Praze a dalších městech Česka stavět? Jaký vztah má Ladislav Lábus k panelákům? A co podle něj nejvíce brzdí kvalitní výstavbu? Přečtěte si celý rozhovor s architektem Ladislavem Lábusem v magazínu Newstream CLUB, který právě vychází.

Ladislav Lábus

Architekt a pedagog působící od roku 1990 na FA ČVUT. Po absolvování oboru architektura na ČVUT pracoval v Projektovém ústavu HMP, v roce 1991 založil ateliér Lábus AA. Věnuje se navrhování občanských a bytových staveb, interiérů i urbanismu. Je znám svým citlivým přístupem při navrhování staveb v historickém prostředí a renovací a rovněž tvorbou v oblasti bydlení a bydlení seniorů i svými příspěvky k transformaci systému sociální péče a k problematice revitalizace sídlišť a panelových domů.

Navštívit Papilio znamená projít pečlivě sestavenou cestu chutí, kde každý chod má jasnou myšlenku a je dotažený do detailu. U většiny degustačních menu, a to i v michelinských podnicích, se často najde slabší moment – talíř, který nepřekvapí nebo zůstane v pozadí. V Papiliu se nic takového nenastalo. Každý chod byl nabitý chutí, zajímavý a promyšlený.

Večer začal trojicí hravých kanapek, které naznačily, co hosty čeká dál: křupavou tartaletkou s marinovaným sumcem, ředkvičkou, šťovíkem a kaviárem ze pstruha; grilovaným wagyu srdcem s libečkovou emulzí, kapary z medvědího česneku a citronovým tymiánem; a nakonec „lanýžkem“ z Vysokého Újezdu – odpalovaným těstem ve tvaru lanýže plněným houbovým ragú a pastou z černých lanýžů. Už úvod tak ukázal hravost i preciznost kuchyně.

FOTOGALERIE: Nahlédněte do restaurace Papilio 

28 fotografií v galerii

Netradiční kombinace a sezónní suroviny

Na canapés navázalo menu plné kontrastů a sezónních chutí. Rajče s jablkem, okurkou a ponzu zaujalo jemnou kyselostí, zatímco cuketa s hráškem, mandlemi a mátou přinesla svěžest a lehkost. Žloutek s liškami, patizonem a bylinkami pak ukázal, že jednoduchost může být zároveň elegantní i překvapivá.

K vrcholům večera patřil sumec s kaviárem Bester Beluga, mirinem a ústřicovým listem – příklad, jak se sladkovodní ryba může proměnit v noblesní delikatesu. Perlička se žlutou řepou, kukuřicí a fazolkami překvapila kombinací textur, zatímco králičí maso s celerem i jehněčí v moderním pojetí české tradice potvrdily rukopis kuchyně: promyšlený, a přesto hravý.

Pocta českému vinařství

Závěrečné variace sýrů a dezerty – od rakytníku s anýzem přes fenykl se zázvorem až po meruňku s tvarohem a meduňkou – nabídly svěží tečku, která nepůsobila těžce. Skvěle k nim ladilo párování vín pod názvem „Privia“, představující cestu po českých vinicích: od svěžího bílého z Velkých Bílovic po jemný Neuburg, Riesling či pét-nat. Kombinace vín a jídel večer ještě prohloubila a ukázala, že česká vinařská scéna má hostům co nabídnout. Fascinující je, že jednotlivá vína by sama o sobě možná nenadchla, v souhře s konkrétními pokrmy však fungují dokonale.

Michelinky, ale i venkovské hospůdky. Které restaurace vyhledávají nejbohatší Češi?

Enjoy

Chcete vědět, ve kterých světových restauracích můžete nejčastěji potkat nejbohatší Čechy? Cestovní kancelář EliteVoyage připravila výběr gastronomických skvostů oblíbených mezi českými miliardáři.

Petra Nehasilová

Přečíst článek

Atmosféra a přístup

Papilio je komorní restaurace, která staví na zážitku. Atmosféra je klidná, servis profesionální a šéfkuchař Jan Knedla osobně přichází k hostům z kuchyně, aby představil jednotlivé chody. Pro milovníky gastronomie je to okamžik, kdy se emoce propojují s řemeslem.

Verdikt

Papilio není podnik pro každodenní večeře, ale pokud hledáte gastronomický zážitek bez kompromisů, najdete ho právě zde. Není náhodou, že jej průvodce Gault & Millau označil za nejlepší restauraci v Česku. Degustační menu o deseti chodech vyjde na 5 500 korun, vinné párování Privia s čistě českými víny pak na dalších 3 200 korun. A stojí to za to – v Papiliu totiž nenajdete jediný slabý moment. Všech deset chodů je dotažených, chuťově výrazných a dohromady skládají večer, na který se nezapomíná.