Michal Nosek: Okamurův obchod se strachem. Nejdřív ukáže terč, pak hraje oběť
Tomio Okamura znovu předvádí svou nejvýnosnější politickou disciplínu. Dokáže proměnit odpovědnost za vlastní kampaň v údajné pronásledování. Zatímco soud řeší nenávistné plakáty SPD, její předseda se nestaví k podstatě věci. Místo toho rozehrává starý kus o umlčovaném vlastenci, kterému systém bere svobodu slova. Jenže svoboda slova není licence k tomu, aby se z menšin dělaly výstražné cedule na cestě k volební urně.
Tomio Okamura má vzácný politický talent. Dokáže se tvářit jako oběť přesně ve chvíli, kdy by měl vysvětlovat vlastní jednání. Soud řeší kampaň SPD, verdikt není pravomocný, strana se chce bránit. To všechno patří k demokratickému procesu. Jenže Okamura z toho okamžitě vyrábí něco jiného. Útok na svobodu, demokracii a právo říkat věci nahlas.
Najednou nejde o plakát s mužem tmavé pleti, zakrváceným nožem a cynickými „chirurgy z dovozu“. Nejde o romské děti použité jako kulisa politického hnusu. Nejde o to, zda kampaň nepřekročila hranici mezi tvrdým politickým sdělením a poštváváním lidí proti sobě. V Okamurově světě jde vždycky hlavně o Okamuru.
Svoboda slova není kanál
SPD se ráda zaklíná tím, že jen pojmenovává problémy. Jenže pojmenovat problém znamená popsat ho přesně, věcně a odpovědně. Ne vzít strach, přidat etnický náznak, přimíchat obrazovou brutalitu a celé to prodat jako odvahu.
Okamurův svět je jednoduchý až primitivní. Na jedné straně stojí my. Tedy slušní, umlčovaní, okradení a zrazení. Na druhé straně oni. Tedy problém, dávky, nůž, chaos, dovoz, nebezpečí.
Je to politika neustálého ukazování prstem. Nepřináší řešení, vyrábí viníky. Neanalyzuje, nálepkuje. Nevysvětluje, štve. Nehledá cestu ven, hledá tváře, na které lze nalepit vinu.
Nový mediální zákon končí dřív, než se vůbec stal skutečným politickým návrhem. Vláda chtěla zrušit koncesionářské poplatky, ale místo promyšlené reformy předvedla chaos, slabou přípravu a nejasnou představu o tom, jak ochránit nezávislost České televize a Českého rozhlasu.
Michal Nosek: Klempířův návrh mediálního zákona padl. A ukázal slabost vlády
Názory
A nad tím vším stojí Tomio Okamura jako samozvaný hlas lidu. Hlas tak brutálně umlčovaný, že ho slyší každá kamera, každý mikrofon a každá tisková konference v republice.
Umlčovaný muž před všemi mikrofony
Na té póze je cosi až groteskního. Politik, jehož značka roky stojí na konfliktu, se pohoršuje, že konflikt má následky. Strana, která pracuje s obrazy strachu, se diví, že někdo zkoumá, jestli už nejde jen o politickou nadsázku, ale o cílené rozeštvávání společnosti skrývané za nebojácnost a odhodlání.
Odvaha by byla pojmenovat skutečné problémy bez toho, aby se z celých skupin lidí dělaly chodící hrozby. Odvaha by byla nést odpovědnost za vlastní slova.
Marketing ukřivděnosti
Okamura nepotřebuje, aby se společnost dobrala řešení. Potřebuje, aby zůstala naštvaná, vystrašená a rozdělená. Právě v tom je jeho politický obchodní model. Prodává ukřivděnost. Balí ji do slov o svobodě. Přidává k ní obrazy strachu. A když se někdo ozve, že takhle se debata nevede, okamžitě nasadí masku pronásledovaného mučedníka.
Komunistická strana si zvolila nové vedení. Nástupcem Kateřiny Konečné se stal bývalý mluvčí strany Roman Roun. Samotná KSČM od něj nejspíš něco očekává, zbytek vesmíru ale již spíš ne. Co bylo jasné v roce 2017, stává se realitou: KSČM nemá perspektivu, a tak je odsouzena k zániku. Přesto má ještě jednu poslední funkci, bez níž by byl politický život Andreje Babiše či Tomia Okamury složitější.
Stanislav Šulc: Komunisté mají nového šéfa. Zajímá to ještě někoho? Ano, Babiše a Okamuru
Názory
