Michal Nosek: Když se Turkova „deratizace“ stane politickým jazykem
Když politik začne o lidech mluvit jako o „parazitech“, „škodné“ nebo „chátře“, nejde o nadsázku ani nešťastný bonmot z uvolněné debaty. Je to jazyk dehumanizace. A ten má v evropské politické zkušenosti až příliš konkrétní význam.
Filip Turek tvrdí, že mluvil o aktivistech, nikoli o úřednících. Petr Macinka to označuje za nepochopený humor. Jenže slovo „deratizace“ v politickém slovníku není neutrální metafora. Neznamená personální audit, reformu institucí ani konec klientelismu. Znamená hubení škůdců. A kdo takto mluví o lidech, neposouvá veřejnou debatu. Kontaminuje ji.
Podstatné přitom není jen samotné slovo, ale i způsob, jakým je hájeno. Když po podobném výroku nepřijde omluva, nýbrž řeč o „Hilsneriádě“ a spiknutí proti údajnému pronásledovanému, nejde o obranu, ale o klasický únik od odpovědnosti. Kritika se promění v hysterii, autor výroku v oběť. Učebnicový populistický obrat.
Vládní zmocněnec pro Green Deal Filip Turek (Motoristé) je od čtvrtka místopředsedou Státního fondu životního prostředí (SFŽP). Uvedl to s tím, že ze svých pozic má poměrně zásadní vliv na dotace a aktivisté Hnutí Duha a jim podobní tak mají napříště s požadavky smůlu. Na sociálních sítích Turek v týdnu sdružení hrozil, že dotace, o něž žádalo, nedostane. Že se stal Turek místopředsedou Rady fondu, potvrdil na síti X exministr Petr Hladík (KDU-ČSL). Statut fondu byl 6. února změněn účelově a funkce místopředsedy nově vytvořena jako funkce, kterou obsazuje předseda, napsal Hladík.
Aktivisté mají smůlu, vzkazuje Turek. Získal vliv ve fondu s desítkami miliard
Politika
Na celé věci je navíc pozoruhodná ironie. Politici, kteří rádi varují před údajnými totalitními sklony Bruselu, sami bez rozpaků sahají po rétorice s nápadně autoritářskou tradicí. Ne proto, že by každá hrubost vedla k diktatuře, ale protože právě takový jazyk vždy začíná stejným gestem: protivník přestává být partnerem ve sporu a stává se problémem k odstranění. To je okamžik, kdy politika přestává být soutěží argumentů a mění se v morální hygienu.
Fanoušcci tleskají
Ještě znepokojivější než samotný výrok je ovšem reakce publika. Potlesk v sále. Smích. Souhlas. Jako by „deratizace“ byla jen odvážně pojmenovaná autenticita. Jenže vulgarita není autenticita a jazyk nenávisti není odvaha.
Podobné výroky se často bagatelizují jako přepjaté metafory, které se nemají brát doslova. Jenže dějiny učí opak. Politické násilí nezačíná činem, ale jazykem, který některé lidi postupně vyřadí ze společenství těch, s nimiž se vede spor, a přesune je mezi ty, s nimiž se „zakročí“.
Nestačí proto říkat, že je to nepřijatelné. Nepřijatelné se nemá jen komentovat. Má se odmítat. Protože když dnes někdo mluví o „parazitech“ ve státní správě, zítra mohou být „škodnou“ novináři, pozítří soudci a nakonec kdokoli, kdo překáží.
