Co by znamenalo íránské mýto v Hormuzském průlivu pro globální ekonomiku?
Pokud by Hormuzský průliv zůstal po skončení války v rukou Íránců, teheránský režim by dostal do rukou velkou strategickou výhodu i možný zdroj financí. Pro Spojené státy by to by to naopak znamenalo prohru. Byly by však poplatky za průjezd pro globální ekonomiku takový problém?
Jedním z jablek sváru mezi Spojenými státy a Íránem je možné vybírání mýtného v Hormuzském průlivu, které chce Teherán vymáhat po projíždějících ropných tankerech. Lodě přitom dosud překonávaly tuto klíčovou vodní cestu zadarmo. Novinku tedy pochopitelně odmítá americký prezident Donald Trump i další západní lídři.
Z pohledu Teheránu má požadavek svou logiku. Konflikt se nyní nachází v patové situaci, takže tamější režim nejspíš větří šanci k ústupkům ze strany USA. Vzhledem k tomu, že americko-izraelský konflikt výrazně poničil infrastrukturu země i íránskou armádu, bude muset vedení hledat zdroje pro poválečnou rekonstrukci. Bez peněz by zůstal režim značně oslabený. Když už teď drahocenný průliv prakticky ovládá, nabízí se i jako zdroj peněz do budoucna.
Ze strategického hlediska by bylo ovládnutí a zpeněžení průlivu velkým vítězstvím Íránu. Západ režimu nic takového dopřát nechce, zvláště pro USA by to nevypadalo vůbec dobře. Írán by navíc mohl v budoucnu hrozit dalším uzavřením průlivu, což by režim dělalo do značné míry nedotknutelným. V ekonomické rovině to však tak jednoznačně nevypadá.
Náklady na válku proti Íránu mohou být výrazně vyšší, než jaké oficiálně uvádí Pentagon. Zatímco zástupce ministerstva obrany Jules Hurst ve středu v Kongresu hovořil o částce 25 miliard dolarů (zhruba 521 miliard korun), podle informací stanice CNN mohou skutečné výdaje dosahovat až dvojnásobku.
Tučný účet za válku. Pentagon v Perském zálivu utrácí až dvojnásobek toho, co přiznal
Money
Jak moc stopne cena ropy?
Jak by si Írán takové mýtné představoval? Prý už něco podobného vyzkoušel na několika málo lodích, které spřáteleným zemím povolil úžinou protáhnout. Pokud by praktiky byly podobné dostupným informacím o nedávných platbách, Teherán by vyžadoval po jednom tankeru cca dva miliony dolarů. Ačkoli číslo vyhlíží hrozivě, vliv na cenu ropy by byl minimální. Deník The Guardian cituje odhady belgického think tanku Bruegel, podle kterých by cena vzrostla je v rozmezí 0,05 až 0,4 dolaru na barel. Co je to oproti růstům, které sledujeme teď? Američtí vyjednavači by navíc měli porovnávat náklady na mýtné s náklady na zastavenou dopravu, které jsou už nyní astronomické a při dalších prostojích se mohou stát kritickými.
Deník zmiňuje ještě jeden problém, a to že jednání Íránu může stanovit precedent. Mnohé státy po celém světe si najednou mohou uvědomit, že mají nedaleko svých břehů úžinu, která leží ladem a může se jim zachtít z této nezasloužené geografické výhody také něco „vytřískat“.
Zdá se, že americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi dochází sebejistota. Evidentně ani on neví, jak ze z íránské pasti ven. Ničivé důsledky konflikt nemá jen na globální ekonomiku, ale i na jeho prezidentství a vyhlídky republikánů. Pohled na americkou domácí politiku může napovědět, proč sledujeme tento nekončící chaos.
Karel Pučelík: Místo velkého vítězství je Írán Trumpovým velkým debaklem
Politika
Slabý mandát mezinárodního práva
V kontextu průjezdnosti průlivu se často hovoří o mezinárodním právu. Existuje Úmluva OSN o mořském právu (UNCLOS), která považuje Hormuzský i další desítky průlivů za volné vodní cesty, tudíž by zde vybírání poplatků mělo zůstat zapovězeno. Otázkou je, jak moc můžeme tuto smlouvu brát vážně.
Je tu jeden větší háček – Írán se k této smlouvě nepřipojil, stejně jako Spojené státy, byť ty ji i přes nesouhlas Kongresu v zásadě i tak dodržují. Ale jelikož na 170 států UNCLOS podepsalo na bázi dobrovolnosti, Írán není k ničemu vázaný. A Spojeným státům se bude špatně moralizovat, když si sami nechávají pro jistotu volné ruce.
Nejlepší by pochopitelně bylo, kdyby Hormuzský průliv skončil pod mezinárodní kontrolou. Situace je ale nepřehledná a může skončit všelijak.
VYŠEL LETNÍ NEWSTREAM CLUB
Sázky na růst Česka se vyplácejí. Potvrzují to lidé různých oborů a zájmů, s nimiž se můžete potkat při čtení aktuálního vydání magazínu Newstream CLUB. Česko má totiž obří potenciál, který se daří čím dál více využívat. Platí to pro investory, globální i lokální firmy, ale také pro tuzemský realitní trh. Jak se na vlně zájmu svézt, poradí letní vydání magazínu.
Na obálce magazínu jsou sourozenci se Sara a Teo Sandevovi, kteří patří ke generaci, která už nemusí volit mezi původem a zemí, kde vyrostla. Ona jde hereckou cestou, on spojuje fotbal, studium a rodinný byznys. Oba ale dobře vědí, že jejich největší výhodou je právě mix českého zázemí a balkánských kořenů.
Aktuální vydání se věnuje právě sázkám na Česko z mnoha pohledů: z pohledu investorů drobných i institucionálních, ale i z pohledu lidí, kteří se snaží zemi posunout dál. K nim patří například Petr Dvořák, který shání soukromé prostředky na spolufinancování stavby nové pražské filharmonie, nebo investor Marek Dospiva.
Česko se také stává čím dál větším lákadlem pro zahraniční firmy, které zde mají vývojová centra. Důvodů je celá řada, ale klíčové jsou pro globální firmy tři věci: vhodná geografická poloha, bezpečnost, a hlavně silné technické zázemí, díky kterému tu mohou pracovat na nejpokročilejších inovacích.
To potvrzuje například šéf globální technologické společnosti Everpure Charlie Giancarlo, který působil v největších firmách světa, stál u zrodu internetu a nyní se věnuje datovým úložištím. Rozhovor s ním také přináší letní vydání magazínu Newstream CLUB.
A rostoucí zájem nadnárodních firem o možnost působit v Česku potvrzuje také Tomáš Partsch z CTP, který vysvětluje, jak se z Brna stává evropské Silicon Valley.
Dvanácté vydání čtvrtletníku Newstream CLUB je v prodeji, distribuci zajišťuje Send. Digitální verzi magazínu lze zakoupit přímo na newstream.cz.
