Když chci být premiérem, měl bych předložit voličům nějaký plán, co bych v této pozici dělal. Andrej Babiš to tak nějak udělal. Sice nabídl hlavně sebe, silného psa, a potom několik populistických slibů. Dva miliony voličů mu dalo důvěru. OK.

Jako budoucí premiér a vládce země bych však také měl představit národu svůj tým, se kterým budu vize naplňovat. Vlastně bych se těmi osobnostmi, nejlepšími z nejlepších, měl chlubit. Být na ně hrdý. Aby i národ mohl být hrdý a klidný, když ví, jaké má v čele experty.

Je záhadou, že se Andrej Babiš svým budoucím týmem nechlubí. Ba naopak, tají, kdo bude vládnout, tancuje kolem toho. Jako by se za své ministry styděl.

Na Hrad nese utajená jména. Když prý prezident bude chtít, zveřejní je. Co je to za tajnůstkaření? Jsou snad jména budoucích ministrů státním tajemstvím? Nesmíme znát kandidáty, kteří budou zastupovat tento stát? Proč?

Stydí se snad Babiš za Turka? Nebo za někoho jiného? Pokud ano, neměl jeho jméno nést prezidentovi. Nebo je k utajování jmen aspirantů na ministra nějaký jiný důvod? Odpověď je, že není. Je přece oprávněným požadavkem a očekáváním každého Čecha znát, kdo by mohl řídit ten či onen resort. Babiš všechny napíná, nutí novináře k hledání zákulisních informací, spekulacím. Zcela zbytečně.

Jediným možným výkladem je, že se skutečně stydí za Turka. Ale jmenovat ho musí, Motoristy k vládnutí potřebuje. 

Je smutné, že utajování informací, které by měly být veřejné, není specialitou Andreje Babiše. Dosluhující vláda například vůbec nedovolila veřejnou debatu kolem rozpočtu. Nejdůležitějšího zákona země. Logický důvod to také nemělo, ministr financí Stanjura chtěl mít s posvěcením premiéra Fialy jen „klid na práci“. A rozpočet dodal Sněmovně v poslední zákonný termín bez toho, aby ho předtím veřejnost viděla. To už bude skutečně probíhat jednání o klíčových otázkách země bez zraku veřejnosti? Patrně nový trend.

Další komentáře (ne)korektního Dalibora Martínka

Pod hřebeny trentinských Dolomit odstartovala logistická revoluce. Konsorcium pěstitelů Melinda, jeden z největších evropských producentů jablek, spustilo unikátní lanovku pro přepravu ovoce. Projekt nahradí tisíce kamionových jízd ročně, ušetří energii a posílí konkurenceschopnost regionu. Zároveň ukazuje fascinující svět „jablečného impéria“, které hospodaří s miliardami kusů ovoce a stovkami milionů eur ročně.

V údolí Val di Non panuje na první pohled podzimní klid. Jabloňové sady pokrývá první nános sněhu a příroda odpočívá po sklizni. Jenže za touto idylou se skrývá tvrdý agro-byznys. Melinda, konsorcium sdružující více než čtyři tisíce rodinných sadovníků, tu obhospodařuje zhruba 6 500 hektarů sadů a ročně vypěstuje kolem 400 tisíc tun jablek. To je něco přes 1,6 miliardy kusů ovoce. Neuvěřitelné číslo staví Val di Non mezi nejvýznamnější jablečná údolí Evropy.

Podzemní chladírny a teď i jablečná lanovka

A právě transportu této obří produkce z okolních svahů nyní Melinda ulevila spuštěním první „jablečné lanovky“ na světě. Nová dráha spojuje balicí halu ve vsi Predaia s podzemními chladírnami v bývalém dole Rio Maggiore. Zařízení o délce 1,3 kilometru zvládne přepravit až 460 kontejnerů za hodinu, což zásadně zkracuje cestu jablka z místa sklizně až do regálu obchodníka.

Jak to vypadá v zázemí jablečné lanovky:

26 fotografií v galerii

Melinda ukazuje, jak se dělá moderní agrobyznys 

Lanovka má přinést několik ekonomických benefitů najednou: snížit logistické náklady, zrychlit manipulaci s čerstvým ovocem a eliminovat až několik tisíc kamionových jízd ročně. „To znamená méně emisí, nižší spotřebu paliva i menší zátěž na horské silnice, které nejsou pro těžkou dopravu ideální. Pro region, kde se zemědělství prolíná s cestovním ruchem, jde o vítanou úlevu,“ říká marketingový manažer jablečného konsorcia.

Melinda není nováčkem v inovacích. Vedle lanovky zaujala už dříve systémem chladíren, obřích podzemních prostor ve starém dole, kde se jablka skladují s až o 53 procent nižší spotřebou energie než v konvenčních chladírnách. Je to jeden z nejefektivnějších skladovacích systémů v Evropě a zároveň příklad toho, jak lze kombinovat udržitelnost, technologii a lokální surovinovou tradici.

Významný hráč na jablečném trhu

Z pohledu ekonomiky patří Melinda k nejvýznamnějším zemědělským subjektům v Itálii. Obrat konsorcia se v posledních letech pohybuje kolem 320 až 350 milionů eur ročně, přičemž více než 200 milionů se vyplácí samotným pěstitelům. Část produkce, zhruba 25 až 30 procent – putuje na export, a to do více než 40 zemí světa. Španělsko, Vietnam či Thajsko jsou jen některé z novějších a rychle rostoucích trhů. V České republice jablka z produkce Melindy distribuuje Košík.cz.

Melinda navíc sází na rozložení produkce i prémiová jablka. Kromě tradičních odrůd, jako jsou Golden Delicious, Red Delicious či Renetta Canada, uvádí na trh moderní odrůdy Morgana a Sweetango. Rostoucí část sadů konsorcium převádí na ekologickou produkci, ačkoliv jde o proces dlouhý a nákladný. Organická jablka jsou ale strategickou investicí do budoucnosti. Přinášejí vyšší cenu a pomáhají Melindě odlišit se v extrémně konkurenčním evropském prostředí.

Jablka jako páteř ekonomiky regionu

Význam Melindy pro místní region je obrovský. Jablečný district Val di Non a Val di Sole zahrnuje téměř čtyři tisíce podniků a celkově zaměstnává více než 13 tisíc lidí. Jablka tak nejsou jen produktem, ale páteří místní ekonomiky.

„Nová lanovka představuje investice s dlouhodobým efektem. Snižuje náklady, zlepšuje kvalitu ovoce, chrání krajinu a pomáhá udržet konkurenceschopnost regionu, který stojí na rodinných sadech a přesném managementu každého jablka. V době rostoucích nákladů a globální konkurence je to přesně ten typ inovace, který může rozhodnout, zda bude Val di Non i nadále jedním z evropských jablečných lídrů,“ uzavírá marketingový manažer Melindy.