Olomouc čekala 17 let. V centru má vyrůst muzeum tištěné z betonu
Sedmnáct let čekání, pět zbořených domů a jedna z nejodvážnějších staveb, jaké se v Česku chystají. Olomoucké SEFO má stavební povolení a historické centrum se může připravovat na futuristické muzeum z 3D tištěného betonu. Za architektonickou vizí se ale skrývá i typicky český příběh dlouhého povolování, odkladů a hledání shody nad tím, co smí vyrůst v historickém centru města.
V historickém centru Olomouce se schyluje k architektonické události. Projekt Středoevropského fóra Olomouc, známý pod zkratkou SEFO, získal po dlouhých sedmnácti letech stavební povolení. Budova od ateliéru Šépka architekti má vyrůst v proluce v Denisově ulici, hned vedle Muzea umění Olomouc.
Na první pohled půjde o novou kulturní instituci. Ve skutečnosti ale SEFO slibuje mnohem víc, a to pokus, jak do historického města vložit současnou architekturu, aniž by jen napodobovala minulost. A také stavbu, která má vzniknout způsobem, který je v českém prostředí pořád výjimečný, robotickým 3D tiskem z betonu.
Místo po pěti zbořených domech konečně ožije
Proluka v Denisově ulici není jen prázdné místo v centru města. Do roku 1969 zde stálo pět historických domů, které byly později strženy. Právě jejich stopu se architekti rozhodli propsat do nové stavby. SEFO proto nebude jedna velká kompaktní hmota. Návrh pracuje s pěti samostatnými objemy, které odkazují na původní parcelaci. Nová budova tedy nebude předstírat, že je stará. Ale zároveň si bude pamatovat, co na jejím místě stálo dřív.
Úzké parcely, které města považují za nezastavitelné, se mohou stát odpovědí na bytovou krizi. V Lucembursku vznikl první 3D tištěný dům široký pouhé tři metry
Bydlení z tiskárny. Lucembursko-český experiment ukazuje, jak využít pozemky, které města odepsala
Reality
Největším tahákem projektu je technologie. Stavba má vzniknout pomocí robotického 3D tisku z vysokopevnostního betonu. To architektům umožní vytvářet komplikovanější tvary bez klasického bednění a dát budově výraz, který by tradiční stavební postupy prodražily nebo výrazně zkomplikovaly.
Pohledový beton má být navíc prosvětlený tak, aby barevně ladil se sousední budovou Muzea umění Olomouc. Výsledkem má být stavba, která působí futuristicky, ale v historickém centru nemá křičet. Ale spíš má vést dialog se svým okolím.
Nebude to jen galerie. SEFO má být kulturní strojovna
Nová budova nemá sloužit pouze jako výstavní prostor. SEFO má nabídnout sály pro středoevropské výtvarné umění, knihovnu, archiv, badatelny, studovny i podzemní depozitáře. Právě zázemí je pro Muzeum umění Olomouc zásadní. Velké kulturní instituce totiž netvoří jen výstavy, které vidí návštěvníci. Stejně důležité jsou prostory pro sbírky, restaurátory, badatele a archivní práci.
Příprava SEFO se táhne od druhé poloviny nultých let. Za tu dobu se měnily investiční záměry, řešily se pozemky, archeologie, peníze i samotná podoba projektu. Velké veřejné stavby v Česku často nestojí nejdéle kvůli samotné výstavbě. Nejvíc času pohltí příprava, povolování, odvolání, změny projektu a hledání politické shody. SEFO je v tomto ohledu učebnicový případ.
Když se Karlova Koruna vrátila rodině Kinských dal Borgo, byla ve špatném technickém stavu a bez jasné budoucnosti. Dnes se areál postupně proměňuje. Nejde přitom jen o rekonstrukci, ale především o hledání nového smyslu, který místu vrací život.
Kdysi ruina, dnes znovu hrdý zámek. Rod Kinských dal Borgo mu dává nový život
Reality
Původně se náklady odhadovaly výrazně níže, postupem let ale projekt zdražil. Dnes se mluví o částce přesahující jednu miliardu korun. To ze SEFO dělá jednu z největších kulturních investic v Česku. Pokud vše půjde podle aktuálních plánů, stavět by se mohlo ve druhé polovině této dekády a veřejnosti by se nové muzeum mohlo otevřít kolem roku 2030. Definitivní termíny ale bude možné brát vážně až poté, co povolení nabyde právní moci a projekt se posune do realizační fáze.
Nejde ale jediný projekt, který v Česku uvízl v dlouhém povolovacím maratonu. Podobné příběhy zažily například obnova pražského Průmyslového paláce, rekonstrukce spodní části Václavského náměstí nebo i lávka přes Labe u Aldisu v Hradci Králové.
Společný jmenovatel bývá ve většině případů podobný: citlivé místo, památkáři, složité majetkové vztahy, odpor části veřejnosti, přepracovávání projektu i proměnlivé politické priority. Navenek to často vypadá, že se roky nic nehýbe. Ve skutečnosti se ale projekt pomalu prodírá úředním, právním a politickým labyrintem, na jehož konci teprve čeká stavební povolení.
Může Česko přijít o své památky na seznamu UNESCO? Akademici v čele s Richardem Biegelem mluví o bezprecedentním oslabení ochrany kulturního dědictví. Teď se přidává i Kutná Hora a varuje před scénářem, který by mohl skončit mezinárodní ostudou i zásahem do nejcennějších historických lokalit země.
Tvrdý zásah do památkové ochrany? Akademici i Kutná Hora varují před rizikem vyškrtnutí z UNESCO
Reality
Královský letohrádek královny Anny, známý jako Belvedér, se na téměř dva roky uzavírá veřejnosti. Správa Pražského hradu zahájila jeho rozsáhlou obnovu za zhruba 100 milionů korun. Oprava renesanční památky přichází v době, kdy se proměnou chystá projít i širší okolí Hradu včetně Chotkových sadů.
Reportáž: Belvedér mizí za lešením. Čeká ho stomilionová oprava
Reality
Vychází podzimní Realitní Club
Vychází nové podzimní číslo magazínu Realitní Club. Společným jmenovatelem čísla jsou investice. Nejen ty finanční, ale také investice do kvalitního návrhu, dobré lokality a dlouhodobě fungujícího města.
Na obálce jsou architekti Jaroslav Wertig a Boris Redčenkov ze studia A69. V titulním rozhovoru upozorňují na paradox současného bydlení, kdy se z bytů stále častěji stává investiční produkt a prodejní metry mohou dostávat přednost před kvalitou každodenního života.
O byznysu kolem kulturních nemovitostí mluví Albert Čuba, zakladatel ostravského Divadla Mír. V rozhovoru popisuje, jak kolem kultury vybudoval fungující podnikatelský model a proč už jsou banky ochotné financovat i divadelní nemovitosti.
O největších developerských investicích mluví v magazínu Rudolf Vacek, šéf Penta Real Estate. Popisuje proměnu pražských brownfieldů, budoucnost Bubnů i projekty na Florenci, Budějovické nebo Vítězném náměstí.
Hlavní téma čísla se vrací také k nejtradičnější české realitní investici – bytu na pronájem. Češi totiž dál považují nemovitosti za jednu z nejjistějších cest, jak dlouhodobě uložit peníze. Jenže investiční byt už není automat na peníze. Ceny výrazně vzrostly, financování je dražší a čistý výnos z nájemného se u běžného bytu často pohybuje jen kolem tří procent. Do výsledku navíc stále více promlouvají náklady na opravy, kvalita domu, správa, nájemníci i přísnější podmínky financování.
„Doba, kdy byl investiční byt téměř automaticky dobrou investicí, končí. Dnes mnohem víc rozhoduje kvalita, lokalita a dlouhodobá udržitelnost projektu. Právě na to se nové číslo Realitního Clubu dívá z pohledu architektů, developerů i investorů,“ říká Petra Nehasilová, šéfredaktorka magazínu Realitní Club.
Magazín Realitní CLUB. Digitální verzi magazínu si můžete objednat na stránkách newstream.cz, distribuci tištěného magazínu zajišťuje Send.