„Chtěl bych postavit stadion Sparty,“ říká architekt, který dobývá Ameriku
„Ten nejdůležitější stadion bych chtěl postavit doma,“ říká architekt Jan Klaška, jenž se z Česka dostal až ke světovým projektům v Americe. V rozhovoru popisuje zákulisí globální architektury, roli investorů i svůj sen spojený se Spartou.
Jak se architekt z Česka dostane až do ateliéru Zahy Hadid? Co byl ten úplně první impuls, který vás na tuhle cestu nasměroval?
Ještě před spoluprací s ateliérem Zahy Hadid přišla pracovní příležitost ve Vídni. Ta k ní měla nepřímou vazbu, Zaha tehdy působila jako pedagožka na Die Angewandte (Universität für angewandte Kunst Wien je prestižní vídeňská univerzita užitého umění - pozn.red.) Studio, ve kterém jsem pracoval, s ní sice nebylo přímo propojené, ale pohybovala se tam řada studentů, kteří u ní studovali. Právě oni přinášeli ten specifický jazyk a vizi architektury, způsob myšlení, jaký Zaha reprezentovala. Poprvé jsem se tak s tímto přístupem setkal zprostředkovaně, skrze akademické prostředí. A bylo to pro mě silně motivující. Ukázalo mi to, že architektura se dá dělat jinak, inovativněji, sofistikovaněji, a že je možné podílet se na světových zakázkách, které z Česka často realizovat nejde.
Některé z projektů, na nichž se podílel Jan Klaška:
A v čem byla tedy Zaha výjimečná?
Je to komplexní otázka. Klíčové je mít kolem sebe vybudovanou síť spolupracovníků, kteří jsou schopni a ochotni vytvářet skutečně inovativní řešení. Zásadní ale byla její schopnost neustále inovovat a nerecyklovat samu sebe. Nevytvářet architekturu stejnými způsoby, jakými ji stavíme už posledních sto let. Technologický pokrok je dnes obrovský, ale estetika stavění se změnila jen minimálně. Přitom je tu jasný hlad po inovaci, po nových technologiích, nových přístupech a nových „vynálezech“ společnosti. U Zahy se to všechno promítalo nejen do samotné architektury, ale i do její estetiky. Dá se říct, že tím vznikal téměř nový architektonický sloh. Druhou zásadní rovinou je architektura jako hybatel společnosti. Jako síla, která dokáže rozhýbat čtvrť, komunitu i celé město. Její stavby fungují jako atraktory. Mají vysokou přidanou hodnotu, působí jako magnet a zároveň jako inovátor v daném prostředí.
To znamená, že kritizovaná „Masaryčka“ v Praze může být vnímána jinak, než jak ji část veřejnosti čte? Někomu může její tvar připadat samoúčelný, ale ve skutečnosti takový není, protože v sobě nese technologii i určité smýšlení. Například reaguje na světlo, stínění nebo okolní pohyb. Chápu to správně?
Určitě se dotýkáte samotné podstaty věci. Architektura dnes odpovídá na mnohem víc otázek než jen na čistou racionalitu. Už to není jen „stroj na peníze“, jehož smyslem je zaplnit kanceláře nájemci. Tvarovost těchto staveb není skulpturální samoúčelně. Vychází z vnitřní reakce na kontext místa. V případě Masaryčky je zde patrná inspirace dynamickým pohybem, který se přirozeně odehrává v prostoru nádraží. Stavba reaguje na to, jak aktivovat celé náměstí, jak pracovat s obálkou domu a jak ji zformovat do fluidní plochy či objemu, který lidi přitahuje a zve k bližšímu pohledu a interakci. A to se skutečně děje. Budova aktivuje prostor, dává mu nový život jak skrze estetiku, tak skrze samotné fungování. Přesně tak by měla veřejná architektura ve veřejném prostoru působit.
Aktuálně působíte v americké pobočce dánského ateliéru BIG. Fungují takto velké mezinárodní ateliéry podobně? Mají srovnatelný přístup k architektuře?
Oba ateliéry vedou takzvaní „star architekti“, ale jejich přístup je v mnoha ohledech diametrálně odlišný. Společné mají to, že architekturu chápou jako nástroj inovace a objevování. Zaha Hadid Architects jsou výrazně formálnější a skulpturálnější. Velká část architektonické intence je soustředěná do tvaru a formy samotné. V BIGu naopak Bjarke Ingels mluví o konceptu „hedonistické udržitelnosti“ a performativní architektuře. Stavby mohou být také výrazné a sochařské, ale jejich podoba musí mít silnější odůvodnění než jen estetiku. V BIGu se klade důraz na to, aby forma byla výsledkem racionálního konsensu, aby plnila funkci, reagovala na kontext a dávala smysl z hlediska užívání i prostředí. Nejde jen o esteticky tvarovanou hmotu, ale o výsledek jasně formulované logiky návrhu.
V kanceláři Zaha Hadid Architects Jakub Klaška pracuje od roku 2010. Za tu dobu má na kontě řadu různorodých projektů v Evropě i Asii. Podílí se i na projektu přeměny Masarykova nádraží pro investiční skupinu Penta. Spolu s ateliérem pak bude soutěžit i projekt na novou filharmonii na Vltavské. Jak vnímá český urbanismus a co mu v Česku chybí z pohledu městské architektury? I na to odpovídá v rozhovoru pro newstream.cz.
Budeme soutěžit o filharmonii na Vltavské, říká architekt od Zahy Hadid
Enjoy
Nemrzí vás, že jste nebyl součástí týmu, který navrhoval Vltavskou filharmonii?
Samozřejmě mě to mrzí. Hlavně z určitého patriotismu a z vědomí, jak výjimečná příležitost to je. Být u projektu takového významu ve vlastní zemi je vždycky silné téma. Zároveň se ale dnes vnímám i jako globální občan. Týmu, který na filharmonii pracuje, fandím a věřím, že je skvěle poskládaný a že ten projekt zvládne na vysoké úrovni.
Jak byste popsal hlavní rozdíly mezi prací architekta v Americe a v Evropě?
Rozdíly mezi prací v Americe a Evropě jsou patrné jak v přístupu k profesi, tak v architektuře samotných měst, v jednání s investory i v povolovacích procesech. Je to široké téma, ale dobrým výchozím bodem je pracovní kultura. Americký profesionál je mimořádně precizní, často však v užším vymezení své role. Každý „kousek domu“ má svého specialistu, který danou oblast ovládá do posledního šroubku. Evropský architekt je naproti tomu zpravidla univerzálnější. Zvládá širší spektrum činností, i když někdy za cenu menší hloubky v jednotlivých specializacích. S tím úzce souvisí vysoký nárok na týmovou spolupráci. V americkém prostředí je nezbytné vyjednat komplexní řešení mezi mnoha experty, z nichž každý vstupuje do procesu s mimořádnou erudicí. Architektura se zde velmi zřetelně ukazuje jako výsledek kompromisu mezi řadou oborů, zájmů a podnětů a zvládnout takovou koordinaci je samo o sobě náročným úkolem.
Pokud jde o samotnou architekturu, Amerika má silnou tendenci směřovat k inovacím a vytváření ikonických staveb. Je to prostředí orientované na profit, které věří, že kvalitní architektura může být ekonomicky přínosná nejen pro investora, ale i pro společnost jako celek. Zároveň však platí, že každá míra opulence musí být racionálně obhajitelná. Pokud architekt nedokáže přesvědčivě vysvětlit její smysl a hodnotu, projekt jednoduše neprojde.
Jakou roli hrají v Americe investoři? Často se říká, že kvalita architektury odpovídá kvalitě investora. Dá se v tomto ohledu americké prostředí srovnat s Evropou?
V Americe je patrná velmi vysoká míra sofistikace investorů, zejména u velkých projektů s výraznými rozpočty. Díky technologickému pokroku a pokročilým nástrojům, dnes už i s využitím umělé inteligence, mají investoři mnoho možností, jak detailně kontrolovat práci architekta i celého projekčního týmu. Pokud architekt nedokáže přesvědčivě odůvodnit estetiku a designové ambice projektu, prosazuje se to jen obtížně. Investor totiž velmi dobře pozná, kdy jde o skutečnou přidanou hodnotu, a kdy jen o „pozlátko“ bez hlubšího smyslu. V tomto ohledu je americký přístup velmi racionální.
Evropa je oproti tomu sociálněji orientovaná. Výstavba zde bývá často benevolentnější, a i při menším očekávaném profitu panuje větší ochota investovat do architektury a kvality bydlení. V Americe naopak platí, že pokud návrh nemá jasnou oporu v ekonomické návratnosti, většinou se jednoduše nerealizuje. Dobře to ilustruje příklad newyorského Grand Central Terminal. Jeho vstupní hala je monumentální a mimořádně kvalitní, zatímco nástupiště jsou řešena čistě utilitárně, téměř „na kost oholeně“. Ne proto, že by chyběly peníze, ale proto, že v daném místě už není důvod investovat víc, než je nezbytné. Je to zkrátka jiný způsob uvažování o hodnotě architektury.
Trochu odbočím. Sleduji, jak Donald Trump přistupuje k přestavbě Bílého domu, a přijde mi to spíš zpátečnické. Jak to vnímá architektonická obec?
Pro architektonickou obec je to nepřijatelný precedent legitimizující politickou svévoli v architektuře. Nejde jen o samotnou přestavbu, ale o způsob, jakým může politická moc zasahovat do veřejného prostoru a do hodnot, které v sobě nesou historii. Ať už mluvíme o hodnotách myšlenkových, symbolických, nebo fyzicky zhmotněných v architektuře, takový přístup nelze normalizovat. Ukazuje, že historické vrstvy a kulturní význam staveb mohou být podřízeny momentálnímu politickému gestu. A právě tento precedent je z pohledu architektury i společnosti nepřijatelný.
Vítězem mezinárodní architektonické soutěže na podobu nové budovy filharmonie v Praze se stalo dánské studio Bjarke Ingels Group. Výsledky vyhlásili zástupci hlavního města a jeho Institutu plánování a rozvoje. Budova by podle plánů vedení města měla být hotová v roce 2032, náklady se odhadují asi na šest miliard korun. Nové kulturní centrum s několika sály, které by mělo být i sídlem České filharmonie, má stát u stanice metra Vltavská.
Novou budovu filharmonie v Praze za šest miliard navrhlo dánské studio Bjarke Ingels Group
Money
Vy se dlouhodobě věnujete návrhům stadionů. Jsou ve Spojených státech chápány jako multifunkční arény, které mají do svého okolí přinášet veřejný život a fungovat i mimo samotné sportovní události?
V americkém prostředí je tento princip ještě výraznější tím, že sport je především obrovský byznys. Tomu odpovídá nejen měřítko stadionů, ale jejich sofistikace i význam, který mají pro město a jeho ekonomiku. U velkých stadionů dnes platí jednoduché pravidlo. Pokud nejsou schopny hostit dvě a více akcí denně, přestávají být profitabilní. Multifunkčnost je proto naprosto zásadní podmínkou jejich dlouhodobého fungování.
Zajímavé je, že stadiony často nezastarávají ani tak technologicky, jako spíše finančně. Nejsou schopny nabídnout model, který odpovídá aktuálním očekáváním trhu. Ať už jde o dostatek skyboxů, VIP lóží, suite nebo komplexní zážitkové vrstvy, které dnes návštěvníci vyžadují. Současný důraz se výrazně posouvá směrem k „zákulisí“. Diváci chtějí vidět víc než jen samotný zápas. Zajímá je příprava týmu, šatny, příběhy sportovců a trenérů, data, statistiky i fungování celého organismu klubu. Stadion se tak stává scénou pro vyprávění těchto příběhů. A právě architektura musí vytvořit platformu, která takto sofistikovaný a mnohovrstevnatý systém dokáže pojmout.
To je jako trend otevřených kuchyní v restauracích, kde se chcete dívat kuchařům pod ruce.
Přesně. Potřebujete vidět něco navíc, protože standardní program už znáte a v televizi to uvidíte taky.
A jaká je vaše nejoblíbenější architektonická typologie?
Celý život jsem dělal sport a když jsem skončil profesionální kariéru, říkal jsem si, že to chvíli nechci ani vidět a první projekt u Zahy byl velký fotbalový stadion pro Katar. Vrátilo se to jako bumerang. Určilo mě to profesně, ale nezlobím se. Naopak. Baví mě to, mám k tomu blízko, vyrostl jsem v tom. Architekt se musí trochu chovat jako herec, který když dostane roli a musí se vcítit do kontextu, architekt do klienta a zadání.
Zmiňoval jste, že v týmu má každý svou jasně definovanou roli a specializaci. Jaká je ta vaše?
Moje role je nejspíš computational designer, tedy architekt, který při navrhování intenzivně využívá současné digitální technologie. Ty umožňují pracovat s výrazně komplexnějšími formami a přistupovat k návrhu v režimu „bez předem daných limitů“. Nejprve vzniká ideální vize a teprve následně se racionalizuje a optimalizuje tak, aby ji bylo možné povolit a skutečně postavit.
Protože architektura dnes existuje především jako digitální kód, není navrhovací proces lineární. Nejde o jednu jedinou cestu od nápadu k výsledku. Místo toho můžeme paralelně rozvíjet třeba deset až patnáct variant návrhu a udržovat je „naživu“ až do velmi pozdní fáze projektu, kdy se teprve vybírá ta finální.
A jak často musíte od ideální vize zásadně ustupovat kvůli požadavkům investora?
Právě tady se podle mě ukazuje kvalita dobrého architekta a v případě tzv. star architektů i síla jejich pozice. Nejde jen o silnou vizi, ale o know-how, jak ji skutečně dotáhnout do konce a proměnit v realitu. Klíčové je umět navrhnout řešení, které investorovi ukážete, a zároveň mít schopnosti a zkušenosti ho i realizovat. Síla velkých ateliérů spočívá v kombinaci nástrojů, zkušeností a týmové expertizy. Díky tomu dokážou hledat cesty, jak návrh optimalizovat, aniž by ztratil svou podstatu a tak, aby klient ve výsledku opravdu dostal to, co mu bylo na začátku slíbeno.
Jakou strategii Petr Palička coby šéf realitní odnože koncernu EPH miliardáře Daniela Křetínského nastavuje? Které projekty se budou posouvat a které naopak prodávat? Jak to bude s fotbalovým stadionem Sparty na Letné nebo Palácem Bellevue na nábřeží? Poslechněte si další díl podcastu Realitní Club.
Umím si představit, že fotbalový stadion Sparty můžou nahradit byty, říká šéf realitní divize Křetínského EPH Petr Palička
Reality
Jak fungují ve Spojených státech povolovací procesy?
Záleží na konkrétním projektu, ale u stadionu, na kterém pracujeme, je tempo extrémně rychlé. Je tu silná politická vůle, město projekt chce a všichni ho vnímají jako vysněnou investici. Navíc sportovní architektura je neúprosná. Stadion musí být otevřený včas na sezónu. Pokud se to nestihne, vše se odkládá o rok. A to může znamenat ztrátu fanoušků, propad příjmů a narušení celé ekonomiky klubu. Tomu je přizpůsobené i celé workflow. Stadion se nepovoluje jedním stavebním povolením, ale třeba pěti různými, po etapách. Zatímco ještě navrhujeme, už současně povolujeme a stavíme základy. Dům ještě není kompletně dodesignovaný, ale základy a spodní tribuny už stojí. Nesmíte udělat chybu, protože jakmile je něco v dokumentaci schválené a povolené, okamžitě se kopne do země. Bez moderních technologií by to bylo nemyslitelné.
Pro koho je ten stadion?
Projekt je určen pro Oakland Athletics, baseballový tým s obrovskou tradicí. A i to ukazuje další zásadní rozdíl oproti Evropě. U nás je téměř nemyslitelné, aby se klub jen tak „odstěhoval“. V Americe ale značka týmu není vždy pevně svázaná s místem. Tým Oakland Athletics už v minulosti město změnil několikrát.
Chtěl byste navrhnout stadion pro Spartu?
Samozřejmě. Splnil bych si tím spoustu snů a nejen svých, ale třeba i svého otce. Zapsat se do Česka, přispět kultuře sportu tím, co umím. Byla by to obrovská satisfakce.
A kde by podle vás měly stadiony stát? V centru města, nebo na kraji?
Genius loci je důležité, ale rozhodující je návaznost na dopravu. Já mám rád stadiony v městském kontextu, protože i mimo zápasy můžou žít díky komerci v parteru, rekreaci, wellness a dalším různým službám. Stadion může fungovat 24 hodin denně.
Problém centra je jednorázový nápor po skončení akce. Přicházení se načasovat dá, ale odchod je masový. V New Yorku, když hrají Mets, desítky tisíc lidí se vyvalí do metra. To je ale posílené, jede jeden vlak za druhým. Město na tom musí participovat a musí to chtít. Strahov má obrovskou tradici, ale dopravně je problematický. Je tam v podstatě jen autobus. Moderní stadion potřebuje víc než jen tradici.
Dopravní a energetický stavební úřad (DESÚ) vydal stavební povolení pro tramvajovou trať z pražské Malovanky na Strahov ke sportovním stadionům. 
Tramvajová trať na Strahov dostala stavební povolení. Hotovo má být do pár let
Zprávy z firem
Nemáme v Česku až příliš zakořeněnou opatrnost? Vy tu nejste jen pozorovatelem zvenčí, ale pohybujete se mezi různými prostředími. Vidíte u nás posun, nebo se pořád vracíme ke stejnému váhání?
Český přístup je podle mě typický tím, že se bojíme udělat první krok do neznáma. Raději čekáme, co zvolí Švýcarsko, Francie nebo jiné země, a teprve po letech si vybereme. Často bohužel horší cestu. Sami sebe tak paralyzujeme neschopností udělat zásadní rozhodnutí a mít odvahu mu věřit.
Pracujete v současnosti i na nějakém projektu v Česku?
Doslova mi do klína spadl jeden projekt v mém rodném městě. Klient oslovil přímo mě. Z určitého patriotismu a z té jedinečné možnosti udělat něco pro místo, odkud pocházím, teď připravuji zakázku restaurace v pivovaru v Jindřichově Hradci.
Jan Klaška
Je český architekt působící v mezinárodním prostředí. Profesní zkušenosti sbíral mimo jiné v ateliéru Zaha Hadid Architects, kde se podílel na velkých veřejných a infrastrukturních projektech, včetně sportovních staveb. V současnosti pracuje v americké pobočce dánského studia BIG (Bjarke Ingels Group), kde se specializuje na komplexní návrhy stadionů a velkých urbanistických projektů s využitím pokročilých digitálních a výpočetních nástrojů. Je bratrem architekta Jakuba Klašky.
Jméno architekta Josefa Pleskota přitahuje zájem odborníků i široké veřejnosti. Na jeho výstavu Města v Muzeu Kampa přišlo nebývalé množství lidí. Ještě výrazněji se do povědomí české veřejnosti vepsal, když ho nově zvolený prezident Petr Pavel označil jako možného budoucího architekta areálu Pražského hradu. 
Josef Pleskot: Pražský hrad je prázdnou nádobou, měl by se do ní konečné vlít ambiciózní obsah
Reality
Eva Jiřičná se proslavila nejen v Česku. Její architektonický přístup oceňují třeba i ve Velké Británii. Dokládá to celá řada prestižních mezinárodních ocenění. I proto se jí v tuzemsku přezdívá královna architektury.
Eva Jiřičná: Steve Jobs byl náročný klient
Leaders
Brno roste. A Praha hledá směr
Je tu nové, podzimní číslo magazínu Realitní Club. Zaměřuje na současné trendy ve výstavbě, investicích a dostupnosti bydlení.
Titulní rozhovor patří Radimu Passerovi, který otevírá pohled do zákulisí developerských projektů a rozvoje pražské Brumlovky.
Hlavní tematický blok sedmého vydání magazínu přináší detailní pohled na Brno, které se mění v jedno z nejdynamičtějších měst střední Evropy.
Exkluzivní data z Flat Zone potvrzují, že brněnský realitní trh už dávno není levnější než pražský. Magazín doplňují rozhovory s odborníky, analytiky i vizionáři, kteří určují budoucnost českého developmentu.
V rozsáhlé reportáži i rozhovorech například s Tomášem Vavříkem, šéfem brněnské developerské společnosti Domoplan, a Janem Tesárkem, ředitelem Kanceláře architekta města Brna, magazín mapuje největší proměnu Brna od meziválečného období.
Exkluzivní data z Flat Zone zase potvrzují, že brněnský realitní trh už dávno není levnější než pražský.
A magazín doplňují další rozhovory s odborníky, analytiky i vizionáři, kteří určují budoucnost českého developmentu.
Realitní Club vychází dvakrát ročně a je součástí multiplatformního projektu Newstreamu: zahrnuje rubriky na newstream.cz, tematické eventy a diskusní setkání pod hlavičkou klubu i úspěšný podcast moderovaný Petrou Nehasilovou a Daliborem Martínkem.
Aktuální číslo je k dostání u dobrých prodejců tisku, online a v předplatném na SENDu. Digitální verze magazínu je dostupná na newstream.cz.
