Americký prezident Donald Trump podepsal návrh zákona, který po bezmála 43 dnech plně obnovuje financování vládních úřadů. Napsaly to zpravodajské weby. Návrh dříve schválila republikánská většina ve Sněmovně reprezentantů.
„Země nikdy nebyla v lepší kondici. Je to velký den,“ řekl podle webu BBC šéf Bílého domu před podpisem ve 4:24 středoevropského času. Návrh dvě hodiny před tím schválilo 216 republikánů s šesti demokraty, proti bylo 207 demokratů a dva republikáni. Podpisem končí období omezených výdajů vládních úřadů, které podle serveru New York Times trvalo 42 dní a 23 hodin.
„Americkému lidu chci jen říct, že by na to neměl zapomínat,“ řekl Trump s narážkou na demokraty, kteří se v Senátu nepřipojili k republikánům a dlouhou dobu neumožnili návrh zákona přijmout. Občané by podle něj měli na tento takzvaný shutdown, který ovlivnil miliony lidí, myslet při volbách do Kongresu.
Brusel prověřuje, jak Musk nakládá s právy uživatelů sítě X
Irský úřad pro regulaci mediálního sektoru zahájil vyšetřování internetové sítě X amerického miliardáře Elona Muska s cílem zjistit, zda firma neporušuje nařízení Evropské unie o digitálních službách (DSA). Úřad o tom informoval ve středu v tiskové zprávě.
Podle New York Times se zdá jasné, že Trump je připraven shutdown využít jako politickou munici proti demokratům, ač průzkumy veřejného mínění ukazují, že většina Američanů naopak viní z omezení financování republikány.
Americká vláda měla od 1. října výrazně omezené finance a fungovala v režimu nouzových výdajů. Kvůli shutdownu se mimo jiné rušily tisíce letů, omezovala potravinová pomoc pro chudé Američany a neposílaly výplaty statisícům federálních zaměstnanců.
Demokraté a republikáni se až do víkendu nedokázali dohodnout na dalším financování chodu země. Demokraté svůj souhlas podmiňovali republikánskými ústupky ohledně prodloužení dotací na dostupnou zdravotní péči, nakonec ale někteří z nich konec shutdownu podpořili i bez zisku takového jednoznačného závazku a Senát zákon schválil 11. listopadu.
„Trump věděl o těch dívkách.“ E-maily sexuálního predátora Epsteina znovu otřásají Amerikou
Přijatý návrh zajistí financování ministerstev, několika vládních agentur a programů po celý fiskální rok, a všech ostatních do 30. ledna příštího roku, do kdy tak bude obnovena činnost celé vlády. Zahrnuje i zrušení hromadného propouštění federálních zaměstnanců Trumpovou administrativou od začátku shutdownu. Chrání také federální zaměstnance před dalším propouštěním až do ledna a zaručuje, že po skončení platební neschopnosti vlády dostanou zpětně výplaty.
Součástí návrhu je rovněž financování Programu doplňkové výživové pomoci (SNAP), známého také jako potravinové lístky, do září příštího roku. Peníze budou podle médií příjemcům vyplaceny okamžitě poté, co bude zákon podepsán.
Související
Rekordní shutdown končí, ale politické napětí ve Washingtonu trvá
Vídeň je město přívětivé ke svým obyvatelům, za což může i rozsáhlé a dostupné sociální bydlení. Trh s byty kvůli němu není utržený z řetězů, jako je tomu jinde po Evropě. I když systém není bez problémů, stojí za to se jím inspirovat. Pokud ale příkladu ze zadluženého Rakouska nedůvěřujete, koukněte se do Dánska. Tam zvládnou udržovat obojí, velký neziskový bytový fond i fiskální disciplínu.
Hlavní město Rakouska je opakovaně vyhlašováno jako nejlepší město po život na světě. Existují asi malebnější a zajímavější metropole, ale Vídni nelze upřít, že je vůči obyvatelům velmi přátelská. Svůj díl na tom bezesporu nese i dlouhodobý systém sociálního bydlení – lépe tedy řečeno obecního bydlení, protože v něm bydlí kolem 60 procent obyvatel a není rezervováno jen pro ohrožené skupiny.
Vídeňský systém funguje déle než sto let. Město začalo budovat byty už po první světové válce (podrobněji jsem model popsal zde). Zatímco v mnohých evropských státech se zhusta privatizovalo, Vídeň si bytový fond ponechala až do současnosti. Výsledkem je, že trh s bydlením je výrazně stabilnější, než je tomu třeba v Praze. Obecně lze říci, že ve Vídni jsou ceny bytů vyšší o 10 až 20 procent než v Praze, ale průměrná mzda je tam zhruba dvojnásobná. Soukromé nájmy jsou ve Vídni mírně vyšší než v Praze, v obecních bytech jsou však - co se ceny za metr čtvereční týče – ceny nižší než v české metropoli. Regulovaná Vídeň je příznivější než neregulovaná Praha.
Jiří Pácal: Airbnb, byrokracie a strach z nájemníků dusí trh. Bytů je málo, přitom dost jich je prázdných
Čtyři z pěti nájmů v Česku se podle Jiřího Pácala domlouvají mimo realitní kanceláře: přes známé a doporučení. Trh ale podle něj nevypadá tak, jak ukazují oficiální statistiky. „Reálné nájmy jsou o 20 až 30 procent nižší, než udává oficiální statistika,“ říká investor a pronajímatel Jiří Pácal.
Je pravda, že systém není ziskový, příjmy z nájmů nestačí a musí být financován pomocí jednoprocentní daně z příjmu všech obyvatel Vídně. Problémy nastávají při nutných opravách a rekonstrukcích. Vídeňanům ale všechny obtíže za to stojí. Nechtějí si z města udělat bytové peklo a skanzen pro bohaté (zahraniční) investory a krátkodobé pronájmy. Zatímco v Londýně a Paříži člověk s normálními příjmy v (širším) centru hned tak žít nemůže, ve Vídni to není zdaleka tak nepředstavitelné. Obecní bydlení klidně můžete mít v docházkové vzdálenosti od Schönbrunnu.
Nebudu zastírat, že tento text je polemikou ke komentáři kolegy přispěvatele Lukáše Kovandy, ze kterého vyplývá, že vídeňské sociální bydlení je neudržitelné a může za vysoké zadlužení Rakouska. Systém tak může vyústit v deficit města. Země na sociální bydlení vydává kolem 0,25 procent HDP, což je v OECD vysoké číslo. Ale že by vídeňský systém likvidoval státní rozpočet? To není pravda.
Když se vám nelíbí Rakousko, koukněte se do Dánska
Je třeba dodat kontext. Rakousko je poměrně dost zadlužené (přes 80 procent HDP). Sociální bydlení ale mezi hlavní příčiny rozhodně nepatří. Inflace zvýšila sumu veřejných výdajů (platy, důchody apod.), k tomu například nízký ekonomický růst, slabé investice a horšící se export. Nepomáhá ani nestabilní situace v mezinárodní politice a obchodu.
Česko má jedny z nejhorších podmínek pro bydlení v EU. A bude hůř
Kombinace nedostupnosti bytů a vysokých nákladů domácností na bydlení patří mezi hlavní důvody, proč má Česko podle analýzy Indexu prosperity a finančního zdraví páté nejhorší podmínky pro bydlení v rámci EU. Z hlediska finanční dostupnosti bydlení je dokonce třetí nejhorší. Zvláště mladí lidé vnímají bytovou krizi jako jeden z největších problémů současnosti.
Nabízí se i logická otázka: Vídeň udržuje svůj systém po více než století, tak proč by najednou znamenalo pro státní rozpočet tak katastrofální položku? Zadlužení Rakouska je navíc lehce pod průměrem eurozóny a těsně nad průměrným číslem celé EU. Podobné nebo vyšší obtíže mají i státy, které sociální bydlení neprovozují.
Ne, příčiny zadlužení jsou prostě jinde. Kdo tvrdí opak, záměrně manipuluje.
A pokud i tak nevěříte a stále si myslíte, že sociální bydlení a potažmo štědrý sociální stát musí automaticky vést k enormním deficitům, tak pohlédněte od Vídně na sever. Do Kodaně, která mimochodem je dalším městem se šťastnými obyvateli. Jaká náhodička!
Dánsko má rovněž značný podíl sociálního bydlení. Neziskové bydlení, jak ho nazývají, tvoří kolem dvaceti procent celkového bytového fondu, což je mezi zeměmi EU vysoké číslo. Má také robustní sociální stát. Přesto má Dánsko veřejné rozpočty výrazně méně zadlužené než drtivá většina Evropy – kolem 30 procent HDP.
Jenže Dánsko je hospodářsky jinde. Konkurenceschopný trh práce zajišťuje nízkou nezaměstnanost. Ekonomika je tradičně silná a stabilní. Daňový systém je v Dánsku velmi progresivní a vynáší hodně peněz. Dánové si tedy mohou dovolit fiskální disciplinovanost a velké sociální výdaje.
Sociální systémy dnes čelí různým tlakům a je třeba je na výzvy dneška připravit, ne je osekávat a rušit. Nenechme si neoliberály a klausovci namluvit, že zdravé finance a sociální stát nejdou dohromady.
Podle posledních údajů České bankovní asociace si lidé jen v září půjčili 30 miliard korun na hypotéky. „Bude to druhý nejlepší rok v historii, po roce 2021,“ říká Miroslav Zetek, místopředseda představenstva ČSOB Hypoteční banky, která je dominantním hráčem trhu.
Dnes je smutné výročí brutálního teroristického útoku v pařížském klubu Bataclan, kde bylo zabito 70 mladých lidí. Bataclan se stal symbolem hrůzy. A 13. listopad zůstává ve Francii dnem ticha a otázek. Svět tehdy viděl, že terorismus není vzdálená hrozba, ale útok na samotný způsob života, na tanec, hudbu a smích, a může se stát kdekoli. Bataclan zůstává pro Francouze trauma, které se však proměnilo v bdělost a konkrétní kroky, jak situaci měnit.
Francie po Bataclanu: z chaosu vznikl systém
Francie má nepochybně spoustu vnitřních problémů, ale společnost se ukázala silná. A hlavně zároveň dokázala systémově reagovat a snaží se na mnoha úrovních dělat cílené kroky, aby tato rizika minimalizovala. Stát posílil své kapacity, společnost se nezhroutila, a i to je vítězství. Francie zásadně přetvořila architekturu své bezpečnostní a protiteroristické politiky. Dnes jde o komplexní strategii prevence i represe, která spojuje zpravodajské služby, policii, justici, školy i občanskou společnost. To je poučné i pro Česko, protože rizika teroru jsou všude.
Bataclan byl pro Francii zlomem nejen bezpečnostním, ale i společenským. I po deseti letech platí, že strach úplně neodešel. Jen se proměnil, stejně jako jeho původci. Terorismus už není jen vojenský a bezpečnostní problém, ale i civilizační zrcadlo. Když se extremisté zaměřili na kavárny, bary a koncerty, nešlo o politiku a náboženství, ale o útok na životní styl. Proto bylo jejich poselství tak temné. A dodnes to působí ve francouzské společnosti trauma.
Nová hrozba je tichá, atomizovaná a těžko uchopitelná
Deset let po pařížských atentátech se mapa teroristické hrozby zásadně proměnila. Kdysi šlo o pečlivě koordinované útoky vedené zvenčí, symbolizované hlavně jménem Daech (Islámský stát). Dnes je nebezpečí méně spektakulární, ale o to hůř uchopitelné: je rozptýlené, lokální a psychologicky nevyzpytatelné. Terorismus se rozpadl do tisíců malých, neviditelných částic – osamělých aktérů. Zpravodajské služby už nesledují konvoje do Sýrie, ale digitální stopy v temných koutech TikToku či Telegramu. Domácí, samostatní radikalizovaní útočníci, to je dnešní hrozba. Útočníci mohou být mladí muži (nebo ženy) vychovaní ve Francii či Belgii, navzdory životnímu stylu běžnému v západní společnosti (bar, alkohol, přátelé) se radikalizovali.
David Ondráčka napsal knihu o Česku. Žijeme v oligarchii, říká
Jako šéf Transparency International se David Ondráčka dostal ke kauzám, které mohly Česko připravit o stovky miliard korun. Někdy napomohl jejich odkrytí, jindy byl protikorupční aktivismus bezzubý. Proč? Protože porazit ten systém musí i jiní, politici, policie, soudci. Nyní Ondráčka vydává knihu Kauza Česko, v níž popisuje celou řadu kauz a problémů, které tento „systém“ způsobuje. A nabízí i možnou alternativu. „Polistopadový systém v Česku se vyčerpal, potřebujeme změnu. Říkám tomu druhá polistopadová republika, nad níž bychom měli začít co nejdříve uvažovat,“ říká Ondráčka, který své komentáře publikuje na newstream.cz.
Francie přitom paradoxně výrazně pracuje na své vnitřní bezpečnosti. Armáda je cítit v ulicích, přítomná je na mnoha riskantních místech a situacích, policie má bezprecedentní pravomoci, zpravodajské služby jsou propojenější než kdykoli dřív. Existuje digitalizovaný dohled a legislativní nástroje, které by před deseti lety byly nemyslitelné. Zpravodajské služby sledují tichou, atomizovanou radikalizaci mladých lidí, kteří často jednají sami, bez logistické podpory. Útočníci nejsou vojáci chalífátu, ale spíše produkty algoritmů a sociálních bublin, které posilují pocit vyloučení a zjednodušenou ideologii dobra a zla.
Byla vytvořena Národní protiteroristická prokuratura (PNAT) – specializovaná na prevenci a stíhání terorismu. Koordinace mezi civilními a vojenskými složkami se výrazně zlepšila – dříve existovala rivalita, dnes fungují sdílené databáze a krizové buňky. Zpravodajské služby získaly větší možnosti sledování digitální komunikace.
Vznikly specializované sekce pro sledování radikalizovaných vězňů. Ve věznicích jsou zaváděny oddělené jednotky pro osoby s džihádistickým profilem, aby se zabránilo šíření ideologie mezi ostatní vězně.
Kauza Česko: Potřebujeme Druhou polistopadovou republiku
„Když systém zreziví, nestačí nový nátěr. Musíme ho přestavět,“ říká protikorupční expert David Ondráčka. Bývalý ředitel Transparency International vydal knihu Kauza Česko. Analyzuje v ní, proč se český stát po 35 letech od sametové revoluce dostal na rozcestí — a proč je čas na jeho hlubší modernizaci. Ondráčka tomu říká Druhá polistopadová republika. Ne revoluce, ale upgrade systému.
Prevence – boj s radikalizací a „půdou“, z níž vyrůstá
Existují programy deradikalizace a prevence. Francie po neúspěchu raných „deradikalizačních center“ přešla na decentralizovaný model: práce s rodinami, školami, sociálními službami a místními imámy. Fungují „cellules de suivi“ (sledovací buňky) na úrovni prefektur, které propojují policii, školství, zdravotnictví a sociální práci. Cílem je zachytit známky radikalizace včas (např. školní absence, sociální izolace, extremistický diskurz). Učitelé mají k dispozici metodiky, jak rozpoznat projevy radikalizace a jak reagovat na „konspirační“ či extremistické výroky žáků.
Francie reagovala kombinací tvrdosti a prevence. Posílila dohled, reformovala soudnictví i vězeňství, zavedla nové zákony a systém včasné prevence. Ale zároveň pochopila, že žádný paragraf nezastaví pocit vyloučení nebo digitální manipulaci. A přesto se nedá zabránit všemu. Protože zatímco stát umí chytit síť, nová hrozba je mlha. Neorganizovaná, spontánní, často psychologická. Útočníkem může být mladík ze sídliště, který se radikalizoval v noci mezi dvěma videi. Situace je stabilnější než po útocích, ale zůstává křehká a vyžaduje bdělost.
Bataclan – lekce z civilizační imunity
Očekávaný kolaps, občanská válka či triumf extremistů se nekonaly, Francie zůstala stát. Deset let po Bataclanu už nejde jen o trauma, které se hojí, ale o zkušenost, která učí. Učí, že absolutní bezpečí neexistuje, ale že je možné žít bez paniky, s vědomím rizika a s důvěrou ve vlastní soudržnost. Francie čelí paradoxu: formálně je lépe chráněná než kdykoli předtím – s rozšířenými pravomocemi policie, digitalizovaným dohledem a legislativními nástroji, které by před deseti lety byly nemyslitelné. Přesto nelze zabránit všem útokům. Nová hrozba je méně organizovaná, ale o to spontánnější; její potenciální nositel může být soused nebo milý soused odvedle.
A tak výročí Bataclanu není jen pietou za mrtvé, ale i zkouškou živých. Terorismus nezmizel, jen změnil tvář – z bojovníka s kalašnikovem se stal anonymním stínem na síti. A ten se poráží nejen policií, ale i trpělivostí, vzděláním a každodenním odmítáním nenávisti. Francie to pochopila – a právě to je možná její největší vítězství.
Francie se poučila, ale strach zůstal tichým sousedem
Stát může zneškodnit útočníka, ale jen společnost může zabránit, aby se z frustrace zrodil další. Francie tak žije v nové fázi boje proti teroru – ne s vnějším nepřítelem, ale se stínem, který vyrůstá zevnitř. Deset let po Bataclanu jde o stav bdělosti, který se stal součástí francouzské každodennosti.
