Karel Pučelík: Opravdu máme dělat co Trumpovi na očích uvidíme?
I když je „teflonový“ šéf NATO Mark Rutte teflonový jako obvykle, je aliance v krizi. Je do značné míry vydána na milost americkému prezidentu Donaldu Trumpovi. Otázka tedy zní, zda se má Evropa podvolit jeho novému stylu nebo si od něj udržovat odstup? Cena za udržení přízně USA však může být dosti vysoká – klidně i od vazalství po účast na válečných zločinech.
Evropská bezpečnostní politika se nejspíš nachází na největším rozcestí za poslední desítky let. Zdá se, že odchod Spojených států z NATO je reálnou možností. Transatlantická spolupráce přitom evropským státům v podstatě zajišťovala mír a stabilitu po mnoho dekád.
Americký prezident Donald Trump zpochybňoval funkci NATO ještě před opětovným zvolením do Bílého domu. Postoj Evropy v roztržce kolem Grónska a nyní její rezervovaný přístup k americko-izraelskému konfliktu v Íránu pak Trumpa ještě více rozhodil. Mezi Evropou a USA je dnes zřetelná propast.
Reakce jsou různé. Jedni si trvají na svém, totiž že evropský přístup je správný, další by raději USA více nedráždili. I u nás se objevují hlasy tohoto druhého proudu. Například někdejší český velvyslanec při NATO Jakub Landovský ve včerejším rozhovoru pro Český rozhlas uvedl, že „bychom si měli uvědomit všichni, že my potřebujeme Spojené státy daleko více, než Spojené státy potřebují nás“. Akademik a diplomat také nechápe kritiku, že konflikt není „naší“ válkou, jak tvrdí například i britský premiér Keir Starmer.
Co je možná ještě zajímavější, Landovský rovněž rozumí tomu, že Američané své plány před invazí s evropskými spojenci nekonzultovali předem, protože Evropa je prý „děravá jako cedník“ a informace by se rychle dostaly do Moskvy.
Maďarský premiér Viktor Orbán se před volbami opírá i o podporu Maďarů žijících za hranicemi. Jak píše agentura AFP, výraznou roli mohou sehrát zejména voliči v rumunském Sedmihradsku, kde žije početná maďarská menšina.
„Záleží na tom náš osud.“ Maďaři v Rumunsku volí Orbána a mohou rozhodnout volby
Politika
Co vlastně USA garantují?
NATO je skutečně v krizi, s tím nelze nesouhlasit. Volba je z našeho pohledu však možná hlubší, než se může zdát a než si uvědomujeme. A to mezi diplomacii založené na právu a opravdové kolektivní bezpečnosti nebo pouhém vazalství a spojenectvím, které tak navenek jen vypadá, ale ve skutečnosti jen plníte rozkazy.
Působí to tak, že pokud si chceme udržet přízeň Donalda Trumpa, nestačí jen navyšovat obranné rozpočty, ale musíme sdílet jeho pohled na svět a jeho způsoby. Musíme si zvyknout, že britský premiér se bude dozvídat o něčem, co klidně může být začátkem třetí světové války, ex post nebo klidně z médií. USA to naplánují a následně Britům jen vzkážou, ať nastartují stíhačky a připraví své vojáky, že budou umírat v konfliktech, o kterých do včerejška ani nevěděli.
Otázka je to hluboce etická. Měli bychom být Američanům k dispozici pro cokoliv? Pokud se Trump bude chystat spáchat válečný zločin, a nikdo nemůže tuto eventualitu vyloučit, máme se stát komplici? Výměnou za to, že NATO bude jakž takž fungovat?
Máme to nejhorší za sebou? S Donaldem Trumpem v Bílém domě to nemůže s jistotou nikdo nemůže tvrdit, ani on sám. Prozatímní vyústění konfliktu s Íránem však působí značně bizarně. Vítěz se hledá těžko, zato poražených jsou zástupy. Patříme mezi ně my všichni.
Karel Pučelík: Vítězi války jsou ultrabohatí. Jako vždycky
Názory
Nesmíme zapomínat na to, že mír v Evropě nezajišťovali jen Američané, ale i řád, který alespoň v základních konturách respektoval pravidla civilizovaného světa. Donald Trump je garantem amerických zbraní, mezinárodního řádu nikoliv.
Navíc se nezdá, že by USA byly tak silným hráčem, jak se Trump snaží působit na Truth Social. Prezident se sice vyjadřuje, jako kdyby byl César, ale ani rozbombardovaný Írán si z toho moc nedělá a nadále tlačí své požadavky. USA přišly o dobrou porci své vážnosti, přičemž jsou schopni své zájmy protlačit v zemích jako Venezuela, ale evidentně ne v Rusku, Číně nebo Íránu.
Pohodlní Evropané
A ještě poznámka na závěr. Je zajímavé, že se postupu USA zastávají lidé, kteří se v bezpečnostní nebo zahraniční politice pohybují už řadu let. To, že jsme vydáni na milost USA není nějaký přirozený zákon, ale důsledek bezzubé politiky nynějších a předchozích lídrů. Ti si museli všímat, že neustále pokukují po Washingtonu a nic s tím nedělali. Stálo by to hodně úsilí a peněz. Proč je vynakládat, když se s americkým prezidentem dalo více méně slušně domluvit?
Proto nyní nemáme evropskou armádu a společnou bezpečnostní politiku. Proto je Evropa gumový tygr. Je největší čas tuto skutečnost přestat vytěsňovat.
