Michal Nosek: Kdo má klíče, má pravdu. Česká bytová politika pro vyvolené
Česká politika zřejmě objevila nový typ dostupného bydlení. Pro běžné občany zůstává nedostupné, pro vybrané veřejné činitele je ale překvapivě levné, stabilní a občas i zapomenutelné v majetkových přiznáních. Stačí být u správných dveří, mít správné klíče – a když se někdo zeptá, umět se z toho vylhat.
Česká politika objevila bytový surrealismus. Veřejnosti se vysvětluje dostupnost bydlení, zatímco někteří vykladači zjevně zápasí hlavně s dostupností vlastních majetkových přiznání.
Ondřej Prokop, muž, který chce řídit Prahu, prý zapomněl na své tři družstevní byty. To se stane. Jeden zapomene koupit mléko, druhý zapomene výročí svatby, třetí zapomene tři nemovitosti. Paměť je zrádná, zejména když má člověk tolik starostí s tím, jak vysvětlit voličům, že bydlení je drahé a prakticky nedostupné.
Je to až poetické. Předseda magistrátního kontrolního výboru, tedy člověk placený za to, aby dohlížel, kontroloval a ptal se, najednou působí jako někdo, kdo by potřeboval dohled, kontrolu a několik nepříjemných otázek v přímém přenosu. Praha Sobě i Piráti teď chtějí jeho odvolání. Nelze se divit. Když hlídač požárních předpisů dorazí na kontrolu s doutnajícím kanystrem, také se obvykle neřeší, zda měl špatný den.
Hypotéky v Česku dál rostou a vlastní bydlení se pro mnoho domácností mění v rodinný projekt. Zájemci počítají s vyššími úvěry, většími splátkami i pomocí rodičů, zatímco ceny bytů a domů dál stoupají.
Češi si plánují brát vyšší hypotéky. Stále častěji počítají i s pomocí rodiny
Money
Městský byt jako rodinná rezerva
Do toho přichází případ Tünde Barthy, kde se sociální cit městského nájmu potkal s životem v Průhonicích. Byt za cenu, kterou by běžný Pražan považoval za halucinaci po otevření realitního serveru, podle dostupných informací využívají příbuzné studentky. Formálně se kolem toho dá jistě napsat mnoho odstavců, stanovisek a vysvětlení. Politicky je to ale průzračné jako okno do obecního bytu.
A to je přesně ten okamžik, kdy veřejnost přestává zajímat, zda jde o podnájem, výpomoc, rodinnou laskavost nebo jen bytovou poezii s úředním razítkem. Zajímá ji prostší věc. Proč má někdo městský byt jako záložní rodinnou infrastrukturu, zatímco jiný člověk čeká roky, aby vůbec zjistil, že se do pořadníku nevejde ani jeho beznaděj.
Bílina: sociální cit s výhledem z náměstí
A pak je tu ministryně pro místní rozvoj Zuzana Mrázová a její bílinský obecní byt. Ministryně resortu, který má řešit bydlení, žije v levném obecním bytě ve městě, kde lidé běžně řeší chudobu, exekuce a životní boj o každou tisícovku.
Mrázová vysvětluje, že byt neopustí, dokud bude vdaná. To je jistě dojemné. V české bytové politice tak zřejmě vzniká nová kategorie. Nájemní právo citového pouta. Jeden má nárok, protože splňuje podmínky. Druhý má nárok, protože má potřebné příjmy. A někdo má prostě manžela, historii a dostatečně pevné přesvědčení, že obecní byt není problém, ale životní kontinuita.
Je to dokonale symbolické. Ministryně pro místní rozvoj nemusí dostupné bydlení jen slibovat. Ona ho ztělesňuje. Jen bohužel způsobem, který běžnému nájemníkovi připomene, že dostupnost bydlení existuje, ale často až ve chvíli, kdy se člověk dostane dostatečně blízko k politické moci.
Normální člověk a realitní očistec
A teď si představme normálního člověka. Ne politika, ne šéfa úřadu, ne kandidáta na primátora, ne ministryni. Člověka, který si spočítá hypotéku, nájem, energie, kauci, provizi, pojištění, stěhování a pak se jde projít, aby se uklidnil a rozdýchal svou beznaděj.
Tomu zcela jistě pomůže politicky nic neříkající vysvětlení, že problém bydlení je strukturální, komplikovaný a vyžaduje dlouhodobá řešení. Ano, jistě. Ale občas by pomohlo začít tím krátkodobým. Nelhat, nezapomínat byty, nepovažovat městský fond za rodinný bonusový program.
Solidarita pro voliče, příležitost pro zasvěcené
Nejvtipnější na tom všem je, že politici o bydlení mluví jazykem solidarity, ale žijí v něm jazykem příležitosti. Pro voliče je byt otázka existence. Pro některé veřejné činitele položka, poznámka pod čarou, administrativní přehlédnutí, rodinná služba nebo životní tradice.
Tři družstevní byty sem, jeden netržní nájem tam, levný obecní byt onde. Pak se všichni tváří, že krize důvěry spadla z nebe jako špatně zazděná cihla. Nespadla. Byla pečlivě postavena, zkolaudována a předána k užívání přesně těmi, kdo se pak diví, že lidé mají vztek.
Česká bytová politika má jasnou definici. Kdo má jeden byt, bojí se nájmu. Kdo jich má víc, píše program. Kdo na ně zapomene, kandiduje. Kdo bydlí levně v obecním, vysvětluje sociální cit. A kdo nemá klíče, ten může na ulici dál poslouchat, že řešení se připravuje.
