Michal Nosek: Češi milují vlast, dokud po nich nechce odvahu
Češi se rádi hlásí k vlastenectví. Jenže láska k zemi se nepozná podle vlajky na facebookovém profilu či patosem pod Řípem. Pozná se ve chvíli, kdy je potřeba něco riskovat, někoho se zastat nebo připustit, že demokracie není samozřejmost, kterou za nás obslouží stát, armáda a pár odvážnějších spoluobčanů.
Dle aktuálního průzkumu agentury Median se za vlastence považuje 91 procent Čechů. Na první pohled skvělá zpráva. Jenže tentýž průzkum ukazuje i méně pohodlnou část národního sebeobrazu. Pětapadesát procent lidí by obranu vlasti nechalo hlavně na profesionální armádě, zatímco jen 36 procent respondentů uvedlo, že podílet se na obraně země je morální povinností každého občana. Povinnou vojenskou službu pro muže podporují podle šetření čtyři z deseti lidí.
Vlastenectví nám tedy zjevně nechybí. Má jen jednu vadu, protože nejlépe funguje v obýváku, na sociálních sítích a u piva. Jakmile se vlast přestane podobat příjemnému obědu, chalupě, dětství, buchtám a výhledu na Říp a začne znamenat nepohodlí, riziko, konflikt nebo osobní odpovědnost, mnozí z nás ji ochotně delegují na odborníky.
Obrana vlasti? Od toho přece máme armádu
Tohle je pohodlná verze patriotismu. Milujeme krajinu, jazyk, rodinné historky, hokejové euforie, lidové písně, národní kuchyni i nostalgii po časech, které ve skutečnosti často nebyly tak idylické, jak se dnes líčí. Ale kdyby šlo do tuhého, nejraději bychom vlast bránili formou morální podpory. Z bezpečné vzdálenosti, s komentářem: Naši, držte se a s hřejivým pocitem, že sdílená vlaječka je druh důležité občanské služby.
Připomínáme si 8. květen, Den vítězství. Den, kdy se sluší říct nahlas, že svoboda nepřišla samospádem. Neobjevila se jako samozřejmá položka v dějinách. Nebyla doručena domů a garantována navždy. Někdo za ni bojoval. Někdo umíral. Někdo riskoval vězení, mučení, život svůj i život svých blízkých. Někdo odmítl sklonit hlavu, i když by bylo mnohem pohodlnější mlčet, přizpůsobit se a dívat se jinam.
O to podivnější je dnes snaha pózovat jako hrdý národ, který miluje vlast, ale obranu demokracie si představuje jako službu na klíč. Stačí, aby se objevila první vážnější zkouška, a z velkých slov o národu, tradici a odvaze často zůstane jen otázka. A proč bych zrovna já měl něco dělat?
Fašismus přitom není uzavřená kapitola s inventárním číslem v muzeu. Neleží za vitrínou mezi uniformami, helmami a starými mapami. Umí změnit slovník, obléct si civilnější kabát a mluvit o pořádku, tradici, národní hrdosti, zrádcích, parazitech a méněcenných nepřátelích lidu. Ne vždy přichází v holínkách. Někdy přijde v saku. Někdy v komentářové sekci. Někdy s českou vlajkou v ruce, kterou nepoužívá jako symbol společného domova, ale jako klacek na ty, kdo se mu do představy národa nevejdou.
Zbrojařská skupina CSG (Czechoslovak Group) podnikatele Michal Strnad získala další významnou zakázku. Evropskému zákazníkovi dodá dělostřeleckou munici dlouhého dosahu za téměř 250 milionů eur, tedy zhruba šest miliard korun. 
Munice za miliardy. CSG hlásí další velkou zakázku v Evropě
Zprávy z firem
Opravdové vlastenectví
A právě tady začíná skutečné vlastenectví. Ne u otázky, kdo má větší trikolóru na profilu. Ne u toho, kdo hlasitěji vykřikuje, že my Češi jsme si nikdy nenechali nic líbit. Ale u toho, kdo se ozve, když se normalizuje nenávist. Kdo brání instituce, když se z nich má stát kořist. Kdo se zastane slabších, když se z nich vyrábí nepřítel. Kdo chápe, že vlast není jen krajina, do které jsme se narodili, ale také veřejný prostor, ve kterém se ostatní nesmějí bát žít.
Profesionální armáda je nezbytná. Bez ní se stát neobejde. Ale žádná armáda sama neubrání společnost, která si zvykla, že demokracie je práce někoho jiného. Obrana země totiž nezačíná až ve chvíli, kdy se zavírají hranice a rozdávají zbraně. Začíná mnohem dřív: u ochoty rozlišovat pravdu od lži, nenechat se opít jednoduchým nepřítelem, neuhnout pokaždé, když se slušnost stane nepohodlnou, a nepřenechat veřejný prostor těm, kdo si vlast pletou se svým soukromým majetkem.
Tak si dnes připijme na vítězství nad fašismem. Jen opatrně. Abychom si při tom nevylili vlastenectví na bundu. Mohlo by se totiž ukázat, že pod ním nemáme odhodlání, ale jen tričko s nápisem: Mám svou vlast rád. Hlavně když po mně nic nechce.
