Michal Nosek: Brno se hádá o minulost. Téma Sudet zůstává stále žhavé
Brněnští zastupitelé při jednání o akci, kterou ani nepořádají, ukázali, že když přijde řeč na historii, nejbezpečnější je nedohodnout se vůbec. Sjezd sudetských Němců tak nezískal ani podporu, ani odsouzení. Zato znovu připomněl, jak moc se v Česku bojíme vlastního příběhu.
Debata o plánovaném sjezdu sudetských Němců v Brně znovu ukázala jednu pozoruhodnou věc. Česká společnost se s vlastní minulostí stále baví asi tak ráda jako s finančním úřadem. Ví, že to jednou přijít musí, ale ideálně co nejpozději. Ideálně vůbec.
Demonstrant Okamura
Hnutí SPD v čele s Tomiem Okamurou v tom však má jasno. Petice, protesty, pochod, osobní účast. Zkrátka program, který by obstál i na spartakiádě aktivistického nesouhlasu. Pro SPD je věc jednoduchá. Taková akce sem nepatří. Tečka, vykřičník, případně rovnou transparent. Předseda SPD a dolní parlamentní komory Okamura dokonce uvedl, že se protestního mítinku dne 28. dubna zúčastní osobně.
Na druhé straně stojí Brno, kde se má akce konat. Tedy přesněji řečeno nestojí. Spíš přešlapuje. Město nedokázalo říct ani jasné ano, ani ne. Body se totiž nedostaly na program hlasování. Výsledkem je cosi, co bychom mohli označit za typicky českou disciplínu. Rozhodné váhání. Hodně emocí kolem, ale samotné rozhodnutí nikde.
Česko bylo dlouho specifické svou relativní sociální soudržností a poměrně malými rozdíly mezi regiony. To jsme ale za posledních 35 let bohužel nedokázali udržet a je to jedna z velkých chyb polistopadové transformace. Rozdíly dramaticky narostly a dále se prohlubují. Podle mě je zásadní politické, ekonomické a sociální téma, jak nakopnout zaostávající regiony, jak tam chytře investovat a strategicky rozdílné tempo vyrovnávat. Jak prostě udělat naše příhraniční regiony a Sudety Great Again.
David Ondráčka: Make Sudety Great Again
Názory
Archivování nenávisti
Celou debatu na radnici navíc doprovodily výkřiky o fašismu, výzvy k defenestraci a další tradiční prvky domácí politické folklorní tvorby. Kdo by si myslel, že osmdesát let stačí k uklidnění vášní, zjevně podcenil českou schopnost archivovat nenávist v perfektním stavu. Jenže nejde jen o jeden sjezd. Jde o to, jak mluvíme o vlastní historii, nebo spíš jak se tomu elegantně vyhýbáme.
Do téhle debaty už delší dobu vstupuje třeba Milan Uhde, který si dovoluje téměř kacířskou myšlenku, že odsun Němců nebyl jen spravedlivou odplatou, ale také tragédií plnou násilí a morálních selhání. Výsledek? Jedna část společnosti ho podezírá z relativizace okupace, druhá z nedostatečné sebereflexe. Jinými slovy, trefil se přesně doprostřed, což je v českém prostředí tradičně ta nejnebezpečnější pozice.
Problém totiž neleží v tom, že bychom o historii nevěděli. Leží v tom, že ji chceme mít jednoduchou. Ideálně černobílou, přehlednou a s jasně rozdělenými rolemi. My jako oběti, oni jako viníci. Bez zbytečných debat a poznámek pod čarou. Jenže dějiny, k naší smůle, poznámky pod čarou milují.
Přiznat si, že jsme byli oběťmi, a zároveň jsme v některých momentech selhali, je pořád nepohodlné. Vyžaduje to totiž něco, co se do politických sloganů nevejde. Schopnost vidět vlastní minulost bez patosu i bez alibi. Spor o sjezd sudetských Němců tak nakonec není ani tak sporem o Němce. Je to spíš lakmusový papírek toho, jak jsme na tom sami se sebou. A Brno? To nakonec neřeklo nic. Jenže právě v tom prázdnu zaznělo možná to nejhlasitější sdělení. že mluvit o minulosti umíme pořád lépe než jí skutečně porozumět.
