Český dluh míří ke čtyřem bilionům. A jeho splácení bude čím dál dražší
Státní dluh Česka se za první tři čtvrtletí letošního roku zvýšil o skoro 205 miliard na 3,9 bilionu korun a ke konci roku se má dotknout čtyřbilionové hranice. Momentálně každý Čech teoreticky dluží 356 tisíc korun. Viníkem zvětšování díry ve státní pokladně není jen domácí utrácení neodpovídající rozpočtovým příjmům a nafukující se dluhová služba, ale i celosvětový růst výnosů státních dluhopisů. Investoři chtějí za svou ochotu půjčit zadlužujícím se vládám stále větší a větší odměnu.
Snižování schodku státního rozpočtu přestává být výhradně domácí záležitostí. Tedy otázkou politické odvahy a vůle zreformovat výdajovou i příjmovou stránku rozpočtu. Do hry totiž ve zvýšené míře vstupují faktory, které mají původ za našimi hranicemi. Na pozadí geopolitického napětí, nákladových šoků, rostoucích strukturálních schodků nejvýznamnějších zemí světa i politik hlavních centrálních bank, které kvůli krocení inflace drží úrokové sazby vysoko, dochází ke globálnímu růstu výnosů státních dluhopisů. Ty se dostaly na úrovně nad pěti procenty, v posledních dvou dekádách naprosto nevídané.
Také Česko je přitom na vydávání dluhopisů stále více závislé. Je za tím růst státního dluhu, ale také nutnost průběžně refinancovat jeho splatnou část. Na konci loňského roku dluh dosahoval zhruba 3,68 bilionu korun, zatímco v závěru roku 2019 to bylo 1,64 bilionu. Během šesti let se tedy více než zdvojnásobil. Obsluha státního dluhu, to znamená výdaje spojené s emisemi a platbami úroků státních dluhopisů a státních pokladničních poukázek, se mezi lety 2019 a 2025 zvýšila dokonce 2,5násobně.
Za hořícími barikádami ve Francii se skrývá vážnější hrozba, a to dluhová krize druhé největší ekonomiky eurozóny. Výnosy desetiletých dluhopisů vyskočily na 5,1 procenta, státní dluh se blíží 120 procentům HDP a do roku 2030 musí Paříž přefinancovat přes bilion dolarů. Před výbušnou krizí, která by mohla otřást celou Evropou, varuje i nobelista Paul Krugman.
Francie je příliš velká na krach. A možná už i na záchranu
Názory
Jak to funguje
Stát si na úhradu dluhu půjčuje formou vydávání státních dluhopisů a státních pokladničních poukázek, tedy krátkodobých cenných papírů. Když ponecháme stranou nepříliš významné náklady typu organizace aukcí nových dluhopisů či splátky přímých úvěrů mezinárodním institucím, jako třeba Evropské investiční bance, tvoří hlavní náklady na státní dluh pravidelně vyplácené úroky. Ty stát platí držitelům svých dluhopisů, především bankám, investičním a penzijním fondům či pojišťovnám a v zatím malé míře (pět procent z celkového objemu dluhopisů) také občanům.
Ještě před covidem dosahovala obsluha státního dluhu necelých 40 miliard korun. K hranici 50 miliard se přiblížila v roce 2022 a loni už to hravě dotáhla skoro na dvojnásobek roku 2022. Letos by to mělo být 110 miliard a na příští rok už se v návrhu státního rozpočtu, zatím jen vládního, počítá se 130 miliardami.
Splátky samotné jistiny součástí výdajů na obsluhu dluhu nejsou. Když dluhopis dospěje ke splatnosti a stát musí investorům vrátit vypůjčené peníze, zpravidla si na jejich úhradu půjčí znovu vydáním dalších dluhopisů. A právě tady je zakopaný pes. Proč je to problém? Pokud se stát zadlužoval v době nízkých úrokových sazeb a nyní musí splatné dluhopisy nahrazovat novými s vyššími výnosy, postupně se mu prodražuje financování celého státního dluhu. Výnosy dluhopisů, tedy úroky, které stát každoročně vyplácí držitelům dluhopisů až do doby splatnosti, v poslední době rostou a dosahují neobvyklých výšin. V letošním září dosáhl průměrný výnos desetiletých českých státních dluhopisů 5,24 procenta. V roce 2021 to bylo 1,9 procenta. V letech 2015 až 2017 a 2020 stát dokonce úspěšně prodával bondy se záporným výnosem.
Rating trochu ztrácí glanc
Zdražování dluhu je výslednicí řady faktorů. Donedávna se nejvíce mluvilo o domácích faktorech a padala klíčová slova jako rating, politická stabilita, důvěryhodnost českého státu coby vlastníka a podobně. Teď ovšem začala nabývat na důležitosti byznysová matematika v podobě výnosů na světových dluhopisových trzích. Ty totiž po celém světě nebývale vzrostly a v nejvýznamnějších státech světa se pohybují nad pěti procenty. Ekonomové hovoří o tom, že takto draho vlády naposledy získávaly peníze před dvěma dekádami.
Problém je v tom, že když výnosy dluhopisů na světových trzích rostou, promítá se tento vývoj také do požadavků investorů v dalších zemích. Česká vláda tak musí o přízeň investorů (kupců) soutěžit s ostatními státy, a to v době, kdy sama potřebuje vydávat stále větší objemy dluhopisů. Proto vlády, aby našly kupce, musejí jít s úrokem nahoru.
Úzkým hrdlem AI nejsou čipy, ale elektřina a přípojky. Investiční horečku přitom stále víc pohání dluh, který se ztrácí z dohledu regulátorů. Kdo nakonec zaplatí za vodu?
Vojtěch Měřínský: Voda pro zlatokopy umělé inteligence
Názory
Kdo vlastní naše dluhopisy?
Není přitom bez významu ani struktura investorů. Největšími držiteli českých státních dluhopisů jsou dlouhodobě banky. Ty ke konci letošního září podle informací ministerstva financí držely něco málo přes 39 procent z celkového objemu bondů. Dalších zhruba osm procent měly investiční fondy, 4,9 procenta pojišťovny, 10 procent penzijní fondy. Pokud vezmeme v úvahu, že největší banky, pojišťovny i penzijní a investiční společnosti jsou dcerami zahraničních vlastníků, pak finanční společnosti pod zahraniční kontrolou drží bezmála 47 procent všech dluhopisů. Dalších 29,6 procenta připadalo přímo na zahraniční investory (nerezidenty). Dohromady tak více než tři čtvrtiny dluhopisů na konci září drželi zahraniční investoři nebo tuzemské finanční instituce pod zahraniční kontrolou. To sice neznamená, že všechny bondy jsou v rukou zahraničních věřitelů, ale ukazuje to na významné propojení českého dluhopisového trhu se zahraničním kapitálem.
A právě toto propojení připomíná, že cena českého státního dluhu se neodvíjí pouze od domácí hospodářské politiky. V prostředí vysokých výnosů na světových trzích bude pro stát stále obtížnější spoléhat na levné refinancování svých závazků. Čím déle budou přetrvávat vysoké rozpočtové schodky, tím citelněji se vyšší úrokové sazby promítnou do nákladů na obsluhu dluhu. A tím méně prostředků zůstane v rozpočtu na jiné výdaje.
