David Ondráčka: Rwanda zahajuje arbitráž proti Británii, kvůli dohodě o odvozu migrantů
Plán na přesun migrantů do Rwandy končí u soudu. Africká země po Británii žádá desítky milionů liber.
Britský nápad posílat žadatele o azyl do Rwandy byl od začátku směsicí politického populismu a zoufalství, Londýn si chtěl koupit jednoduché řešení složitého problému. Nová vláda premiéra Starmera dohody zrušila, považovala je za slepou uličku. A Rwanda teď dělá něco, co v mezinárodní politice nebývá úplně obvyklé: vystavuje účet. Požaduje po Británii zhruba 100 milionů liber, které podle ní vyplývají z dohody o přesunu migrantů - bude to zajímavá arbitráž.
Jednoduchá řešení nefungují
Celá kauza ukazuje limity jednoduchých řešení, ta v praxi obvykle nefungují (to je poučení i pro nás). Migrace je složitý problém, ale nelze ho vyřešit logisticky. Podepsat smlouvu s jinou zemí, že tam ty lidi odvezeme a problém outsourcujeme jinam, nefunguje. Je to kombinace geopolitiky, práva a domácí politiky, a každý pokus to zjednodušit narazí podobně, u soudu.
Britská konzervativní vláda Rishiho Sunaka stále plánuje vyvážet migranty do Rwandy. Stojí si za tím, že je to bezpečná země. Spíše je to ale maskovaná diktatura, jak nepřímo uznalo i britské ministerstvo vnitra, které vydalo několik povolení k azylu právě pro uprchlíky z Rwandy.
Je Rwanda bezpečná země, jak tvrdí Sunak? Opozičníkům tam hrozí „zmizení“ i vraždy
Politika
Migrace, hlavně živelná a neřízená, je složitý fenomén, přináší řadu rizik, o tom není sporu. Jasně se ukazuje, že některé problémy prostě nelze exportovat, ani když máte dost peněz. Obdobně zkoušela domluvit odvoz uprchlíků Itálie do Albánie, ale také to selhalo. Prostě outsourcovat problém nefunguje.
Británie si chtěla koupit klid. Rwanda si teď říká o doplatek faktury
Spor se přesouvá na mezinárodní úroveň. Rwanda požaduje po Británii více než 100 milionů liber a případ řeší Permanent Court of Arbitration v Haagu. Argument je prostý: dohoda byla uzavřená, závazky existují, tak plaťte. Britská strana naopak bude tvrdit, že projekt fakticky neproběhl a že právní překážky změnily podmínky hry.
Tři body obžaloby
Kigali skládá poměrně komplexní žalobu. Tvrdí, že Británie porušila dohodu hned ve třech ohledech: nezaplatila dohodnuté peníze, zveřejnila finanční detaily, které měly zůstat neveřejné, a navíc odmítla plnit část dohody týkající se přijímání zranitelných uprchlíků z Rwandy. Podle rwandské verze Londýn nejenže nezaplatil, ale ještě změnil pravidla hry uprostřed zápasu.
Britští poslanci v úterý schválili nový vládní návrh na deportace migrantů do nesvobodné Rwandy. Daňové poplatníky už teď plán stál stovky miliard liber, je navíc neetický a nemá politickou perspektivu. Přesto všechno na něm ale konzervativci sveřepě trvají.
Karel Pučelík: Zastavte loďky s migranty! Britští konzervativci je chtějí posílat do Afriky
Názory
Rwanda teď tvrdí: vy jste si službu objednali, my jsme se připravili, tak plaťte. Rwanda si myslela, že když nabídne službu, Západ ji automaticky zaplatí. Britové chtěli migraci „odklonit“ mimo své území, ideálně někam dost daleko, aby zmizela z titulních stran. Kigali naopak nabídlo přesně to, co bylo poptáváno – stabilitu, disciplínu a ochotu hrát roli bezpečného přístavu. Samozřejmě za úplatu.
Smlouva z roku 2022 byla směšná od začátku
Dohoda z roku 2022 narazila na realitu práva i politiky. Britské soudy, včetně UK Supreme Court, ji v podstatě rozebraly na součástky, především kvůli pochybnostem, zda je Rwanda skutečně „bezpečná třetí země“. Projekt se tak nikdy pořádně nerozjel, ale peníze už začaly téct. A jak už to bývá, když se projekt zastaví, účet zůstane.
Klíčový pojem „bezpečná třetí země“ je v tomhle kontextu velmi sporný. Bezpečnost se měří podle toho, co je právně obhajitelné, ne nutně podle reality na místě. Spor kolem Rwandy ukázal, že tahle konstrukce má limity, a že soudy nejsou ochotné ji brát jako automatickou pravdu.
Dědictví po Borisi Johnsonovi
Celý problém je klasickým příkladem politického dědictví a populismu. Dohodu uzavřela vláda Borise Johnsona, která vsadila na tvrdý, mediálně vděčný přístup k migraci. Nová vláda ji po nástupu shodila ze stolu jako drahý a nefunkční experiment.
Čeští investoři jako Petr Kellner v minulosti sázeli na východní trhy včetně Ruska a Číny. V posledních letech se do centra pozornosti dostaly investice, které míří z Česka na Západ – od Daniela Křetínského v západní Evropě po zbrojaře ze skupiny CSG nebo České zbrojovky v Americe. České investice ale také mohou mít pro mnohé nečekanou tvář z hlediska geografického i oborového zaměření. Jaký scénář píše byznys pro tuzemskou ekonomiku shrnuje ve své analýze Jan Žižka, editor magazínu Moderní ekonomická diplomacie.
Rýsuje se nová vize pro Česko. Konečně přestáváme být pouze zemí s levnou prací
Money
„Neústupnost“ versus „ochrana daňových poplatníků“
Současný mezinárodní spor má i domácí linii. Každá strana si pečlivě vybírá jazyk pro své publikum. Rwanda mluví o britské „neústupnosti“. Britské ministerstvo vnitra naopak o „plýtvání penězi daňových poplatníků“. Pro Kigali je to také spor o důvěryhodnost: pokud Západ nedodržuje dohody, proč by je měl někdo brát vážně. Pro Londýn je to spor o domácí legitimitu, proč platit za projekt, který nikdy nezačal fungovat.
Migrace jako služba na klíč
Možná nejzajímavější na tom všem je, jak se migrace proměnila. Z politického a humanitárního tématu se stává smluvní vztah, jsou tu závazky, platby, sankce za porušení. A když se to pokazí, neřeší se to na summitu, ale u soudu při arbitráži. Vzniká tím nová situace, migrace jako outsourcingová služba. Bohatší stát zaplatí, chudší stát „zpracuje“.
Evropa, včetně Británie, se snaží „outsourcovat“ migraci, přesouvat ji mimo své hranice, a tím i mimo svůj politický problém. Rwanda byla jen nejviditelnější experiment. Podobné úvahy se objevují i jinde, jen méně nahlas.
Malý stát, velká hra
Rwanda přitom nehraje jen o peníze. Jak upozorňují experti na Afriku, načasování žaloby není náhodné. Země čelí kritice kvůli své roli v konfliktu v Kongu a potřebuje připomenout, že je pro Západ užitečným partnerem, ať už v mírových misích, nebo právě v migraci. Je to diplomatická hra, když tě někdo potřebuje, připomeň mu to fakturou.
Celé je to trochu jako s odpady: taky je nechceme mít doma, tak je posíláme jinam. Rozdíl je v tom, že tady nejde o plastové lahve, ale o lidi, a právní systém to nakonec připomněl. Tohle „řešení“ prostě fungovat nebude. Je to poučení i pro nás.