U politika, který chce vést Prahu, nestačí říct, že se nic nelegálního nestalo. Případ Ondřeje Prokopa ukazuje, že mezi právní obhajobou a politickou důvěryhodností může být velký rozdíl. Neúplné majetkové přiznání, investice do družstevních podílů a vysvětlení postavené na osobním úspěchu otevírají otázku, zda kandidát na primátora dokáže své zájmy vysvětlit včas, úplně a přesvědčivě. Což se příliš nedaří.

Příběh Ondřeje Prokopa, který stále zůstává lídrem ANO v podzimních pražských volbách, není důležitý jen kvůli tomu, zda byl nákup družstevních podílů legální. Z dostupných vyjádření vyplývá, že sám Prokop legalitu nákupů hájí a případné pochybení v majetkovém přiznání redukuje na chybu, za kterou je připraven zaplatit pokutu. To je srozumitelná právní obrana. Politicky ale nemusí stačit.

Legální ještě neznamená politicky obhajitelné

Jádrem věci je rozpor mezi tím, jak Prokop svůj majetek vysvětluje, a tím, jak působí celý sled událostí. Pražský lídr ANO říká, že peníze získal podnikáním a obchody na burze. Své příjmy i příjmy manželky označuje za nadstandardní. Zároveň tvrdí, že investování do bytů svědčí o inteligenci.

Michal Nosek: Kdo má klíče, má pravdu. Česká bytová politika pro vyvolené

Názory

Česká politika zřejmě objevila nový typ dostupného bydlení. Pro běžné občany zůstává nedostupné, pro vybrané veřejné činitele je ale překvapivě levné, stabilní a občas i zapomenutelné v majetkových přiznáních. Stačí být u správných dveří, mít správné klíče – a když se někdo zeptá, umět se z toho vylhat.

Michal Nosek

Přečíst článek

Takové vysvětlení by mohlo být přijatelné, kdyby se současně neukázalo, že tři družstevní podíly neuvedl v povinném majetkovém přiznání.

Když investor kupuje od investorů

Prokopova argumentace má ještě jeden citlivý bod. Zdůrazňuje, že družstevní podíly nekupoval od developera, ale od fyzických osob, které je předtím od developera pořídily a chtěly na nich vydělat. Tím se snaží vyvrátit podezření z nadstandardního vztahu k developerské společnosti.

Současně ale nepřímo přiznává, že do obchodů vstupoval až ve chvíli, kdy už mezi developerem a ním stál další článek s vlastním ziskem.

Kandidát ANO na primátora „zapomněl“ na tři byty. Vysvětlení chce i Babiš

Politika

Kandidát ANO na pražského primátora Ondřej Prokop čelí nepříjemným otázkám kvůli majetku. V přiznání neuvedl tři družstevní byty, doplnil je až po upozornění médií a vysvětlení po něm chce i Andrej Babiš.

ČTK

Přečíst článek

To samo o sobě také nemusí být nic nelegálního. Je však zvláštní, pokud politik, který investování do bytů prezentuje jako projev ekonomické racionality, vysvětluje nákupy právě tím, že kupoval od těch, kdo už na dané transakci chtěli vydělat.

Od dokazování trestní či správní odpovědnost jsou úřady. Zatím jde o otázku úsudku, transparentnosti a důvěryhodnosti.

Majetkové přiznání není formalita

Prokop tvrdí, že družstevní podíly do registru majetku neuvedl z neznalosti či opomenutí a že chybu následně opravil. I kdyby šlo skutečně jen o administrativní selhání, není to banální detail.

Majetková přiznání veřejných funkcionářů existují právě proto, aby veřejnost nemusela spoléhat pouze na dodatečná vysvětlení politiků ve chvíli, kdy se na věc zeptají novináři.

Věta, že neznalost zákona neomlouvá a případná pokuta bude zaplacena, může uzavřít správní rovinu případu. Neuzavírá však rovinu politickou. Zvlášť u člověka, který chce vést Prahu, město s dlouhodobě napjatým vztahem mezi politikou, developery a dostupností bydlení.

Úspěch není náhradou transparentnosti

Prokop také říká, že Pražané chtějí mít v čele úspěšného člověka, který nepotřebuje příjem primátora. Úspěch sám o sobě ale není politickou kvalifikací.

Veřejná funkce vyžaduje nejen majetkovou nezávislost, ale také schopnost včas a úplně vysvětlit vlastní zájmy. Právě u politika s rozsáhlejším majetkem je transparentnost důležitější, nikoli méně důležitá.

Označit celý případ za kampaň je předvídatelné. Může být pravda, že načasování a intenzita pozornosti souvisejí s blížícími se volbymi. To ale nemění podstatu věci. Kandidát na primátora musí počítat s tím, že se jeho majetek, investice i vazby budou zkoumat důkladněji než u řadového zastupitele. Jinak si musí kandidaturu rozmyslet.

Pokuta případ neuzavírá

Prokopův případ tak zatím neříká pouze to, že politik zapomněl uvést tři družstevní podíly. Ukazuje především slabinu v jeho politické obraně, což se nelíbí ani šéfovi ANO Andreji Babišovi.

Prokop chce vystupovat jako úspěšný a racionální investor, zároveň ale musí vysvětlovat transakce, které působí přinejmenším neobratně, a majetkové přiznání, které bylo neúplné.

Legálnost je základ. Pro kandidáta na primátora Prahy by však měla být ještě důležitější otázka, zda jeho vysvětlení obstojí i bez pokuty, bez slov o kampani a bez dodatečného vzpomínání. Jenže ANO zatím žádného jiného kandidáta na primátora nemá.

Koruna není podle ekonoma Lukáše Kovandy sentimentální přežitek, ale pojistka proti vládnímu rozhazování. Euro by dnes znamenalo nižší sazby, pohodlí pro dlužníky a větší riziko, že úspory sežere inflace.

Připomeňme si, že kdyby Česko platilo eurem, mělo by po včerejšku základní měnověpolitickou sazbu eurozóny 2,25 procenta, nikoli českou repo sazbu 3,75 procenta. V nynější situaci by tedy měnové podmínky eurozóny byly pro českou ekonomiku zřejmě příliš uvolněné. A tedy proinflační.

Pokud ještě před rozhodnutím České národní banky někteří spekulovali, že bankovní rada půjde na ruku premiéru Andreji Babišovi a sazby nezvýší, euro by mu šlo na ruku mnohem více. Česko by totiž nemělo vlastní centrální banku schopnou zareagovat na domácí inflační rizika vyšší sazbou.

Měnovou politiku by za něj nastavovala Evropská centrální banka ve Frankfurtu, a to podle průměrných potřeb eurozóny, nikoli podle aktuálních potřeb české ekonomiky. Cenou by byla vyšší inflace, než jakou má Česko nyní.

ČNB jako brzda vlády

V nynější situaci by tedy euro na Česko působilo proinflačněji než koruna. Naopak samotný zvýšený deficit Babišovy vlády nemusí být výrazně inflační, pokud proti němu stojí nezávislá a kredibilní měnová politika. Právě to je podstatný rozdíl.

Rozvolněnější rozpočtová politika vlády může vytvářet tlak na poptávku, ale Česká národní banka jej může vyššími úrokovými sazbami tlumit. A nyní ukázala, že je ochotna to dělat i proti přání politiků.

Měnová politika ČNB tak funguje jako brzda. Pokud vláda více utrácí a zvyšuje deficit, centrální banka může odpovědět přísnější měnovou politikou. Vyšší sazby tlumí poptávku, podporují korunu, chrání úspory před inflací a zároveň vládě zdražují obsluhu veřejného dluhu.

To je důležitý disciplinující mechanismus. ČNB tím politikům fakticky vzkazuje: pokud budete rozpočtově příliš uvolnění, my budeme měnově přísnější.

Deficity nemusejí automaticky znamenat inflaci

Ve vyspělých ekonomikách s nezávislou a důvěryhodnou měnovou politikou se rozpočtové deficity samy o sobě nemusí automaticky přelévat do inflace. Klasická studie Mezinárodního měnového fondu ukazuje, že vztah mezi deficity a inflací je výrazný zejména v rozvojových a vysokoinflačních ekonomikách.

V nízkoinflačních vyspělých zemích je slabší právě tehdy, když má centrální banka dostatečnou kredibilitu a nezávislost. Nezávislost zde ovšem znamená nejen nezávislost na domácích politicích, ale také schopnost nastavovat měnovou politiku podle domácích podmínek.

A to je přesně to, co Česko s korunou má a co by s eurem nemělo. Slovensko ani Rakousko si kvůli členství v eurozóně nemohou samostatně nastavit úrokovou sazbu odpovídající vlastní inflaci, vlastnímu trhu práce a vlastní fiskální politice.

Jejich národní centrální banky jsou součástí Eurosystému, mají hlas v rámci ECB, ale nemohou samy pro Slovensko či Rakousko zvýšit sazbu tak, jako to nyní udělala ČNB pro Česko.

Slovensko a Rakousko vlastní brzdu nemají

Proto rozpočtové deficity působí inflačněji právě tam, kde proti nim nestojí vlastní měnová brzda. Slovensko i Rakousko nyní vykazují násobně vyšší inflaci než Česko. Není to dáno pouze eurem; roli hrají také energie, služby, mzdy, daně, regulované ceny či specifická domácí opatření.

Euro je však důležitou součástí příběhu, protože oběma zemím nastavuje měnové podmínky, které jsou pro jejich vlastní inflační situaci příliš uvolněné.

Za vyšší vládní deficity tak Slováci či Rakušané platí nejen růstem veřejného dluhu, ale i reálným znehodnocováním úspor. Mají vyšší inflaci než Češi a zároveň se jejich bankovní vklady úročí podle sazeb, které se odvíjejí od měnové politiky ECB.

Sazby na vkladech jsou přitom na základní sazbu centrální banky obvykle navázány těsněji než například sazby hypoték, které více odrážejí delší tržní výnosy. Čeští střadatelé tak v nynější situaci těží z toho, že ČNB může držet sazby výše než ECB.

Čtyřka na spořáku nemusí být strop. Další desetiny teď může střádalům přihrát ČNB

Money

ČNB může tento týden poslat sazby nahoru. A pravděpodobně tak i učiní, zní z trhu. Oslovené banky naznačují, že její krok nezůstane bez odezvy. Pro střadatele to bude znamenat lepší úroky na spořicích účtech, pro banky další kolo boje o vklady. Kde nyní vaše úspory pracují nejlíp? A které banky slibují víc a za jakých podmínek?

Veronika Kudrnová

Přečíst článek

Koruna chrání úspory

Koruna proto není jen symbol měnové suverenity. Je to praktický nástroj ochrany úspor a cenové stability. Díky ní může ČNB reagovat na domácí inflační tlaky, i když by se to vládě nehodilo.

A právě tato možnost dává českým veřejným financím určitý disciplinující rámec. Vláda ví, že příliš rozvolněný rozpočet může vést k vyšším sazbám, dražšímu financování dluhu a politicky nepříjemnému růstu nákladů na obsluhu dluhu.

Tuto výstrahu svým politikům národní banky v Bratislavě či ve Vídni dát nemohou. Ne proto, že by v nich chyběli kvalitní centrální bankéři, ale proto, že jejich země odevzdaly samostatnou měnovou politiku do Frankfurtu.

I proto se stav veřejných financí Slovenska či Rakouska v posledních letech zhoršuje výrazněji než v Česku, což se promítá i do horšího ratingového výhledu těchto zemí. Český rating se přitom rozhodně nezhoršuje.

Čím víc bude vláda rozhazovat, tím vyšší sazby budou, říká ekonom Rusinko

Money

Zvýšení základní úrokové sazby ČNB na 3,75 procenta může přinést vyšší úročení na spořicím účtu, zároveň ale zdraží půjčky. Třeba i ty na bydlení. Jde o úrokový krok České národní banky proti Čechům a vládě, nebo centrální bankéři jen brzdí českou ekonomiku, která je nyní založená na utrácení? „Politici by chtěli co nejnižší úrokové sazby, aby jim takzvaně foukal vítr do plachet. Což evidentně chce i Andrej Babiš,“ říká Dominik Rusinko, hlavní ekonom společnosti Patria Finance.

Dalibor Martínek

Přečíst článek

Slabá pravidla eurozóny

Právě kvůli tomu, že země eurozóny nemají vlastní měnovou brzdu vůči domácím rozpočtovým excesům, vznikla pravidla dluhu a deficitu eurozóny, tedy Pakt stability a růstu. Ta měla nahrazovat disciplinující roli národních měnových politik a dluhopisových trhů.

Jenže tato pravidla jsou dlouhodobě a opakovaně porušována. Jejich vynutitelnost je slabá a politická vůle k tvrdému trestání hříšníků ještě slabší.

Výsledkem je morální hazard. Země eurozóny si často půjčují levněji, než by odpovídalo jejich vlastnímu dluhu, deficitu a ratingovému výhledu, protože trhy předpokládají, že v krajním případě zasáhne jádro eurozóny, především Německo.

Tak jako v minulém desetiletí pomohlo Řecku, očekává se, že by v zájmu záchrany eurozóny pomohlo i dalším zemím. Díky tomu mohou některé vlády hospodařit volněji, než by jim dovolil vlastní měnový režim a vlastní dluhopisový trh.

Exšéf banky: Zvýšení sazeb ČNB může zlevnit hypotéky

Money

ČNB pouze vyslala potřebný signál, že nemíní nechat inflaci ulétnout, říká v rozhovoru behaviorální ekonom a bývalý člen představenstva několika velkých bank Ivan Černohorský.

Ivana Pečinková

Přečíst článek

Německá pojistka nemusí být věčná

Tato víra však nemusí být věčná. V Německu sílí politické strany odmítající dluhovou a transferovou unii. Alternativa pro Německo se v některých průzkumech dostává na první místo a staví se proti tomu, aby němečtí daňoví poplatníci opakovaně ručili za dluhy jiných zemí eurozóny.

Představa, že Berlín vždy a za všech okolností přispěchá na pomoc Bratislavě, Vídni, Římu či Paříži, je proto stále odvážnější.

Podstatná část eurozóny tak morálně hazarduje na účet Němců. Porušuje fiskální pravidla, těží z nižších úroků, než jaké by měla mimo eurozónu, a zároveň nemá vlastní centrální banku, která by domácím politikům zvýšením sazeb dala jasnou výstrahu.

Tato výstraha přichází v zemích mimo eurozónu přirozeněji. Česko ji právě dostalo od ČNB.

Babiš v Bruselu tlačí na vyšší peníze pro Česko. Je mi jedno, odkud přijdou, říká

Politika

Premiér Andrej Babiš v Bruselu uvedl, že prioritou České republiky je získat z příštího dlouhodobého rozpočtu Evropské unie co nejvíce peněz. Ocenil, že kyperské předsednictví v novém návrhu navýšilo prostředky pro Česko o 1,5 miliardy eur, stále to ale podle něj nestačí. Klíčová jednání se očekávají na podzim.

nst

Přečíst článek

Euro by přineslo pohodlí pro vládu, ne pro střadatele

Včerejší zvýšení sazeb je proto víc než běžné měnověpolitické rozhodnutí. Ukazuje, že koruna je pro Česko v nynější situaci pojistkou proti inflaci, proti politickému tlaku i proti fiskální lehkovážnosti.

Euro by nyní znamenalo nižší sazby, levnější peníze a krátkodobé pohodlí pro vládu i dlužníky. Jenže právě toto pohodlí by zaplatili střadatelé vyšší inflací a horším reálným zhodnocením svých úspor.

ČNB svým rozhodnutím připomněla, že nezávislá měnová politika má cenu. Ne vždy je populární. Ne vždy vyhovuje vládě. Ale právě proto chrání peníze lépe než měnový režim, v němž sazby pro zemi nastavuje někdo jiný podle průměru celku, jehož potřeby se mohou od českých potřeb zásadně lišit.

Další komentáře ekonoma Lukáše Kovandy