Mladí architekti navrhli novou halu autobusového nádraží Florenc. Dočasná stavba má sloužit až dvacet let

Maďarsko stojí po pádu Orbánova režimu před těžkým úkolem: rozebrat systém prorostlý oligarchy, obnovit právní stát a vrátit politice normální pravidla. Vítězství opozice ukazuje, že změna je možná, ale skutečná práce teprve začíná.

Maďarsko čeká velmi složité rozkládání Orbánovy kleptokratické autokracie a pokus o obnovení právního státu a normální pluralitní politiky. Ale vidět utíkající oligarchy s penězi nebo zoufale plačící mediální magnáty Orbánova režimu, kteří prosí o beztrestnost, to je velká podívaná. Příběh maďarských voleb ukazuje, že změna je možná. To samo o sobě je v dnešní Evropě nadějné.

Maďarsko po Orbánovi: vítězství nad strachem, začátek reality

Volby v Maďarsku nepřinesly jen změnu vlády, ale změnu režimu a společenské atmosféry. Po letech politiky postavené na strachu, označování nepřátel státu a permanentní mobilizaci se situace mění. Opoziční lídr Magyar vsadil na klidnější tón a trpělivost a voliči na to slyšeli. Už měli dost Orbánovy negace všeho a všech. Ve vyčerpané společnosti může optimismus fungovat mobilizačně. Magyarova strategie byla pragmatická. Vyhnul se kulturním válkám, nešel do ideologických pastí a sbíral podporu tam, kde to šlo.

Stát jako kořist, nebo služba?

Orbánův režim za ty roky cíleně proměnil stát v mocenský nástroj, v kořist Fideszu. Obsazování institucí, loajalita místo odbornosti, systém „naši lidé všude“. Přepnout to zpět nebude jen technická operace, ale kulturní změna. Vrátit do hry pravidla, otevřenost, předvídatelnost a odpovědnost znamená jít proti zavedeným zájmům. A ty se nevzdávají potichu.

Autokrat umí křičet, ale fakticky vždy staví kleptokracii. To dělal Orbán šestnáct let. Správa státu není permanentní kampaň. Řízení státu není o sloganech, ale o kompetenci a pravidlech.

Ekonomiku čeká vystřízlivění

Model založený na evropských penězích a loajálních oligarchických strukturách narazil. Jakmile vyschly evropské peníze a ekonomika začala drhnout, ukázala se slabina režimu. Nová vláda bude muset obnovit důvěru investorů, stabilizovat veřejné finance a zároveň neztratit sociální smír. Politicky dost složitá kombinace. Reformy budou nutné, ale každá reforma má své poražené a ti budou slyšet.

Institucionální detox

Nová vláda tak nebude vládnout v prázdném prostoru. Bude vládnout ve státě, který byl šestnáct let systematicky přetvářen. Instituce, ekonomické vazby i mediální prostředí nesou otisk minulého režimu. Maďarsko po šestnácti letech centralizace čeká institucionální detox. Oslabené soudy, podřízená média, prorostlý stát, korupce mimo všechnu představivost. To nejsou věci, které se opraví jedním zákonem. Ale nová vláda má ústavní většinu a změny má sílu prosadit.

EU fondy: kohoutek, který se může znovu otevřít

Jedna z nejméně viditelných, ale klíčových bitev nové vlády se neodehraje v Budapešti, ale v Bruselu. Maďarsko má dlouhodobě „zmrazené“ miliardy z evropských fondů kvůli porušování principů právního státu. Orbán tenhle spor roky eskaloval a zároveň ho používal jako domácí politické palivo.

Magyar teď stojí před opačnou úlohou: získat více důvěry. Brusel nebude chtít slyšet sliby, ale vidět konkrétní kroky: nezávislé soudy, transparentní zakázky, funkční kontrolní mechanismy. Jinými slovy návrat k něčemu, co Maďarsko kdysi samo pomáhalo definovat.

EU fondy jako test politické reality

Rozmrazení fondů není jen účetní operace. Pokud se peníze uvolní, bude to znamenat, že Evropa věří ve změnu kurzu. Pro novou vládu je to existenční otázka. Bez evropských peněz se ekonomická stabilizace výrazně komplikuje. A současně se začne hrát o jejich distribuci. Staré sítě nezmizely přes noc. Reformovat systém a zároveň uhlídat tok miliard, aby neskončily v nových verzích starých schémat, bude složitá disciplína na hraně politické odvahy.

Orbán končí, odchází

Do toho přichází symbolický moment: Viktor Orbán se vzdává poslaneckého mandátu a zdá se, že fakticky končí. Jeho odchod z parlamentu může znamenat dvě věci. Buď skutečný ústup, nebo přesun do zákulisí, kde se politika dělá méně viditelně, ale často efektivněji. Strany, struktury, loajální lidé, to všechno nezmizelo s jedním volebním výsledkem. Orbánismus bez Orbána v parlamentu bude ještě nějakou dobu existovat.

Poligarchie

Existuje trefný termín, který se hodí na Maďarsko: poligarchie. Ideální oligarcha je produkt systému. Vzniká díky státu a je na něm absolutně existenčně závislý. Když ztratí přízeň, padá. Není to partner, je to prodloužená ruka, fakticky jen taková peněženka vlády.

Aktuální dění v zákulisí maďarské ekonomiky je proto výmluvné. Část nejbohatších podnikatelů napojených na Orbánův režim utíká s penězi pryč, přesouvá majetek do zahraničí a restrukturalizuje holdingy. Jde o chladnou kalkulaci: systém, který je dlouho chránil, už nemusí být neprůstřelný a teoreticky jim hrozí i trestní postihy. Právě strategické a důsledné vypořádání se s poligarchy je velký úkol nové vlády v Maďarsku. A přemýšlejme, co z maďarské zkušenosti se týká i nás doma.

Dovoz inflace z Perského zálivu spolu s rozvolněnou rozpočtovou politikou vytváří nebezpečnou kombinaci. ČNB musí být ostražitá, říká v rozhovoru pro Newstream.cz hlavní ekonom společnosti Deloitte David Marek.

Inflace jde nahoru, podle dnešního předběžného odhadu ČSÚ v dubnu dosáhla 2,5 procenta. Živí ji hlavně přetrvávající konflikt v Perském zálivu. Jak na pozadí toho odhadujete výsledek zítřejšího hlasování Bankovní rady o nastavení úrokových sazeb?

Myslím si, že ČNB nyní zůstane ve vyčkávacím režimu, protože bude vyhlížet, jak se bude situace kolem Perského zálivu vyvíjet, zda odtud přicházející inflační šok bude trvat déle či nikoliv. A že Bankovní rada ČNB bude na nejbližším jednom nebo dvou zasedáních o zvýšení sazeb hodně diskutovat, ale nakonec většinově anebo možná jednohlasně rozhodne pro zachování stability sazeb.

Co byste dělal na místě centrálního bankéře vy? Použil jste slovo inflační šok…

Teď je opravdu nutné mít více informací. Jen bych dodal, že v okamžiku, kdy zůstává poměrně rozvolněná fiskální politika a zároveň zvenku přichází nabídkový inflační šok, začíná to velmi silně připomínat rok 2022. Konstelace tehdy byla velmi podobná a vyústila v nečekaně vysokou inflaci. Takže teď je zcela na místě ostražitost. A pokud by se inflační rizika začala zhmotňovat, bude ČNB muset být velmi rychlá, podobně, jako byla po pandemii koronaviru, a nepodceňovat rizika. Teď je potřeba být značně opatrný. Jinými slovy–pro Českou národní banku skončily prázdniny. Začíná relativně těžší doba.

Stanislav Šulc: Pokles sazeb není reálný, jejich růst předčasný. A guvernér Michl to dobře ví

Názory

Počkáme a uvidíme. To je v posledních týdnech strategie většiny centrálních bankéřů v západním světě. A členové rady České národní banky nejspíš nebudou výjimkou. Dnes odpoledne se dozvíme, jak dopadlo jejich další měnově-politické zasedání. A jakýkoli pohyb sazeb, ať už směrem nahoru, či dolů, by byl překvapením. A to i přes zvýšenou inflaci.

Stanislav Šulc

Přečíst článek

Někteří ekonomové naopak říkají, že tehdejší nevídaně vysoká inflace, která v roce 2022 kulminovala na hodnotě 18 procent, je důsledkem pomalé reakce ČNB.

Tehdy byla ČNB pod vedením guvernéra Jiřího Rusnoka jednou z centrálních bank světa, které byly v reakci na inflaci nejrychlejší. Pro připomenutí–ČNB začala zvyšovat úrokové sazby v červnu 2021, přičemž ještě v lednu a v dubnu jsme měli období, kdy jsme byli doma kvůli covidu. Takže v prvním okamžiku, kdy se ekonomika začala vracet do normálu, centrální banka zareagovala. A myslím, že byla za svou velmi dobrou reakci nedostatečně pochválena. Pro dnešní vedení ČNB není současná situace úplně lehkou výzvou. Napodobit  tehdejší skvělý výkon bankovní rady pod vedením pana Rusnoka by bylo žádoucí, ale náročné.

Nicméně česká ekonomika byla už před nástupem pandemie covidu přehřátá. Už od listopadu 2019 začala inflace překračovat toleranční pásmo ČNB. Do prvního covidového roku 2020 jsme v lednu vstupovali s inflací 3,6 procenta a repo sazbou dvě procenta. A pak, po únorovém skoku směrem nahoru o čtvrtinu procentního bodu, následovalo postupné snižování až na 0,25 bodu v květnu 2020. 

Dobře. Ale vraťme se do doby, kdy jsme ani netušili, co všechno s ekonomikou pandemie udělá. Kdy jsme měli hromadně zavřené obchody a nevěděli, jak budeme fungovat z měsíce na měsíc. Kdyby v takové situaci začala ČNB zvyšovat úrokové sazby, tak by v podstatě hrozila defenestrace bankovní rady. Zvyšování sazeb bylo naprosto nepředstavitelné. Na jedné straně vyhlašujete protipandemická opatření a zakazujete dětem chodit do školy. A zároveň by přišla ČNB se zvyšováním úrokových sazeb? To by si přinejmenším všichni ťukali na čelo, že jsou v ČNB blázni. V okamžiku, kdy poprvé došlo k rozvolnění protipandemických opatření, ČNB zareagovala. Ano, modelově se měly zvyšovat sazby už někdy v prosinci 2020. Jenže v prosinci 2020 jsme sledovali statistiky mrtvých, každý den, každý týden, a viděli, jak jejich stavy rekordně rostou. Na pozadí tak smutných statistik by zvyšování sazeb centrální banky asi opravdu nepochopil vůbec nikdo na světě.

Jako faktor, který by ve spojení s nabídkovými šoky kvůli konfliktu v Perském zálivu dlouhodobě mohl vést k výraznému zvýšení inflace, jste uvedl rozvolněnou rozpočtovou politiku. Započítáváte do toho také připravované rozvolnění rozpočtových zákonů?

To se týká budoucích rozpočtů. Já se dívám na současnou rozpočtovou politiku. Letos se ekonomika dostala zhruba na svůj potenciál, čili by nyní vlastně neměly být žádné rozpočtové schodky. Přesto je ale máme, a velmi vysoké. Je to kombinace dědictví nedokončené fiskální konsolidace po předchozí vládě a nových závazků, k nimž se uvázala současná vláda. Ale především jde o to dědictví, protože fiskální politika zůstala rozvolněná, ačkoliv už podle plánu tehdejší vlády premiéra Fialy měla pracovat s daleko menšími schodky.

Inflace opět začala růst a už padají nejrůznější odhady, kam až ji může americko/izraelsko iránská válka vyhnat. Máte nějaký odhad vy, třeba pro závěr letošního roku?

Já raději zůstávám optimistou s tím, že se inflace může přehoupnout mezi tři až čtyři procenta a tam se doufejme zastaví. Ta nebezpečná kombinace nabídkového šoku a rozvolněné rozpočtové politiky, kterou jsem coby riziko pro výrazný růst inflace zmiňoval, by se týkala spíše příštího roku, kdy by se oba faktory už projevily naplno. Teď se nám projevuje jen z nich, nabídkový inflační šok v podobě vysokých cen ropy a zemního plynu. Pokud by tohle vydrželo a nadále tlačilo inflaci nahoru a ještě se k tomu přidal ten fiskální impuls, pak by se inflace v příštím roce mohla zvyšovat ke čtyřem, pěti procentům. Přičemž se neodvažuji odhadovat, zda by náhodou neutekla někam výš. Ale takové riziko by tady bylo a muselo by se s ním počítat.

Jsme v riziku kombinace importu inflace z Perského zálivu a uvolněné rozpočtové politiky sami, anebo jsou na tom ostatní země podobně?

Je to problém mnoha evropských zemí. Asi nejviditelnější je to v případě Rumunska a Polska, tam už jsou vysoké rozpočtové deficity prakticky normální záležitostí. S vysokými schodky dlouhodobě pracuje i Francie.

Blokáda Hormuzu si začíná vybírat daň. Inflace v Česku se může dostat ke čtyřem procentům

Názory

Český průmysl hlásí nejlepší kondici za čtyři roky, pod povrchem ale rychle sílí tlak na náklady. Válka v Perském zálivu, dražší doprava a nedostatek materiálů nutí firmy předzásobovat, propouštět a přenášet vyšší ceny dál na odběratele. Inflace se tak může znovu citelněji propsat i do peněženek spotřebitelů.

Lukáš Kovanda

Přečíst článek