Michal Nosek: Rekonstrukce po pražsku. Bezbariérový Petřín? Snad v roce 2030
Praha znovu ukazuje svou jedinečnost v oblasti veřejných staveb. Model „nejdřív opravit, potom zjistit, že chybí něco základního, a nakonec to celé začít připravovat znovu“ se již natolik osvědčil, že se jej magistrát vzdát nehodlá. Petřínská lanovka dostane novou trať i nové vozy. Bezbariérové úpravy stanic ale podle města přijdou až jako další kapitola.
Hlavní město potvrzuje své postavení ve světové špičce rekonstrukcí už jednou zrekonstruovaného. Sotva se lanovka na Petřín po velké opravě tratě a výměně vozů chystá znovu rozjet, město oznamuje, že začne připravovat další akci. Tentokrát bezbariérové úpravy stanic. Náklady odhadem 80 milionů, práce možná od roku 2028, hotovo snad v roce 2030. Lanovka má prý zůstat v provozu.
Člověk by skoro zatleskal, kdyby mu předtím nespadla čelist. Bezbariérovost v roce 2026 opravdu není futuristická vize. Přístup pro lidi na vozíku, seniory, rodiče s kočárky nebo cestující po úrazu není luxusní bonus, ale samozřejmost.
Bezbariérovost jako dodatečný nápad
Praha by ale nebyla Prahou, kdyby opustila svůj zažitý model veřejných staveb. Nejprve se něco opraví. Pak se slavnostně sdělí, že se to povedlo. Pak se zjistí, že se zároveň zapomnělo na něco úplně základního. Následuje studie, projekt, připomínky, výkupy pozemků, nový rozpočet, nová uzavírka, nové oplocení, nové výlukové schéma a samozřejmě nové vysvětlení, proč to vlastně jinak nešlo. Nešlo? Ale šlo. Jen by se muselo chtít a myslet dopředu. A to je na magistrátu patrně zakázaná činnost.
Krajský soud v Brně potvrdil rozhodnutí ÚOHS, podle kterého pražská TSK nesmí zbourat historický Libeňský most a postavit jeho repliku podle původní zakázky. Antimonopolní úřad dospěl k závěru, že se projekt zásadně změnil a město mělo vypsat novou soutěž. TSK verdikt respektuje, původní smlouvu už ukončila a připravuje nové zadání.
Bourat se nebude. Alespoň ne teď, rozhodl soud v případě Libeňského mostu
Reality
Když už je to rozebrané
U Petřína je ta absurdita o to větší, že lanovka byla mimo provoz dlouhé měsíce. Sundaly se staré vozy, opravovala se trať, řešil se svah, pořizovaly se nové kabiny, testuje se a připravuje se povolení k provozu. Ideální chvíle říct, když už je to celé rozebrané, udělejme to sakumprásk a pořádně.
Ne za dva roky znovu a s dalším účtem, který dnes vypadá jako 80 milionů, ale v pražské praxi má všechny předpoklady vyrůst do částky, u níž se později bude vážným hlasem říkat: ‚Vícepráce z důvodu objektivních okolností byly nutné.‘
Objektivní okolnosti žijí v dokumentaci
Objektivní okolnosti jsou přitom v Praze zvláštní druh. Žijí v projektové dokumentaci, živí se dodatky ke smlouvám a rozmnožují se v okamžiku, kdy se poprvé kopne do země. Náhle se objeví geologie, kabel, památkář, archeolog, nevykoupený pozemek, nečekaný sklon chodníku, nečekaná voda, nečekané cokoli. Ve městě starém tisíc let je pokaždé překvapením, že pod dlažbou něco je.
Město věčných etap
Praha už má s touto praxí zkušenosti. Jen namátkou. Tunel Blanka měl být triumf moderní dopravy, stal se učebnicí zpoždění, prodražení a věčného vysvětlování. Barrandovský most se opravoval po etapách tak dlouho, že se z dopravního omezení stal skoro roční rytmus města.
Rekonstrukce, která se proměnila v maraton bez cíle. To je projekt přestavby Šlechtovy restaurace ve Stromovce. Dnes se realizace jeví jako živý experiment, kolik let, peněz a nervů dokáže Praha investovat do jedné středně náročné stavební akce.
Michal Nosek: Šlechtovka, nejdražší kavárna, která nikdy nechce otevřít
Názory
Libeňský most? To je samostatný epos. Zachovat, zbourat, opravit, přestavět, vysoutěžit, zastavit, znovu promyslet, hlavně nepůsobit dojmem, že někdo od začátku ví, co přesně se má stát.
Trojská lávka musela nejdřív spadnout, aby se naplno pochopilo, že kontrolovat stav konstrukcí není byrokratická šikana, ale docela užitečný zvyk. Co čeká železniční most na Výtoni, se pro jistotu zatím přesně neví. Skoro to vypadá, že Praha čeká, až za projektanty rozhodne sama Vltava.
Každá síť má svůj termín
A pak jsou tu nekonečné opravy ulic a chodníků. Pražan zná ten rituál. Nejdřív se rozkope chodník. Dva měsíce se přeskakují kabely a dřevěné lávky. Pak přijde asfalt, dlažba, oslava, úleva. Za půl roku přijede jiná četa, protože vodovod, plyn, elektřina, optika, koleje, obrubníky nebo jiná zásadně důležitá akce, která se z nějakého záhadného důvodu nekoordinovala s tou předchozí. Magistrát se tváří jako organismus, ale funguje jako činžáková nástěnka, na kterou si každý špendlí svůj lísteček.
V polovině ledna se Tomáš Portlík stal prvním místopředsedou ODS. V podzimních komunálních volbách se chce stát primátorem Prahy. Spojenectví s TOP 09 a lidovci nechce rušit, dobře prý fungovalo. Vládnutí s Piráty je podle něj poněkud obtížné. „Když jsme se měli na něčem dohodnout, tak Zdeněk Hřib přišel s tím, že to bude takto, nebo nijak,“ říká Portlík.
S Hřibem je těžká dohoda. Do pražských voleb chci jít jako Spolu, říká místopředseda ODS Portlík
Politika
Lanovka nahoru, plánování dolů
Petřínská lanovka je symbol, který zájemce vozí vzhůru. Jenže pražské plánování nás vytrvale veze dolů. Od ambice k improvizaci, od celku k záplatě, od veřejné služby k propagační fotografii a zbytečné opulentní veselici. Politici rádi stojí u nových trolejbusů, mostů, náměstí a kabin lanovek. Méně rádi stojí u otázky, proč se základní věci nevyřešily včas.
V českém stavebnictví platí unikátní pravidlo. Co lze udělat najednou, udělá se nadvakrát. Co lze udělat nadvakrát, udělá se ve čtyřech etapách. A co se dá naplánovat dopředu, to se objeví až po slavnostním přestřižení pásky. Petřínská lanovka tak možná bude brzy znovu jezdit nahoru. Jen škoda, že pražské plánování stále čeká na dolní stanici.
