Ladislav Lábus: Z architektury se vytrácí to podstatné
„Obyčejnost je plachá, ale krásná,“ říká architekt Ladislav Lábus. V architektuře podle něj nejde o efekt, ale o lidi, kteří v ní žijí. Když projektuje, je pro něj důležitá pravdivost, jednoduchost a ohleduplnost. Ať už jde o panelová sídliště, nebo vilu, stavby musí smysl, být příjemné a neztrácet svou podstatu. „Tisíce druhů obkladaček nejsou v přímé úměře k tomu, jak se v prostoru žije,“ dodává Lábus v rozhovoru pro magazín Newstream CLUB.
Přední česká architektka Alena Šrámková o vás měla říct: „Láďa je trochu přísný. Vždycky říkal, že je to málo obyčejné, sice jednoduché, ale ne obyčejné. Měl věci běžné a banálnější.“ Teď sedíme v budově, kterou navrhovala. Přijde vám dostatečně obyčejná?
Těžko říct. Tento dům je hodně vyabstrahovaný a přísný, a právě proto asi nemůže být zcela obyčejný. Obyčejnost je plachá, nedemonstrativní vlastnost, vytrácí se, když je stavba nápadná třeba i minimalismem. Je však otázka, zda má být škola architektury obyčejná, zda nemá být příkladně pravdivá až na dřeň, jak se Šrámková snažila.
Podívejte se na vybrané realizace Ladislava Lábuse
Jak si tedy představujete obyčejnou budovu? Pro mě je tato (budova Fakulty architektury ČVUT – pozn. red.) „obyčejná“ nebo spíš jednoduchá víc než dost. Už jenom díky tomu, že nás obklopuje hlavně pohledový beton.
Obyčejnost má mnoho tváří, jednou z nich je jednoduchost. Vesnická chalupa postavená, jak bylo zvykem prostě a účelně, měla svůj půvab a krásu právě v tom, že je tak jednoduchá, přirozená a na nic si nehraje. Nejelementárnější vyjádření obyčejnosti je v lidové architektuře, která nesleduje žádné další cíle ani směry, jako je v lepším případě například minimalismus, racionalismus a tak dále. Nepotřebuje to, má je ve své podstatě. Význam pojmu obyčejnost se také časem posouval, na konci sedmdesátých let rozhodně nemířil na minimalismus. Tehdy jsme se s ním vymezovali vůči objemovým kreacím a aroganci fasád pozdní moderny, později se používal ve vztahu k přebujelým (vý)plodům postmoderny a dnes i vůči ikonickým stavbám architektonických hvězd.
Takže, je-li dům navrhovaný s tím, že bude třeba minimalistický, není to správné?
Tak jsem to nemyslel, je třeba to vidět v kontextu. Nabízet a vyjadřovat skromnost je lepší, než opačný převládající trend reflektování či vědomé předvádění hojnosti a luxusu. Ještě lepší je na to vůbec nemyslet nebo se o to vědomě nestarat. Jakmile se něco přežene a uplatnění minimalismu se maximalizuje, začne to být v rozporu s původním záměrem nápadné a zpochybnitelné samoúčelnosti. Proč se nechat ovlivňovat a reagovat protikladem, který nakonec prozrazuje obdobný přístup lpění na formě, ale v opačném gardu? Minimalismus je nadále velice prospěšný, reaguje na přebujelost tvarů a přemíru materiálů a tyto počáteční impulsy nepominuly, ale naopak. Minimalistická architektura zkrátka reaguje na to, že žijeme v konzumní společnosti.
Studia jste dokončil v roce 1976. Jak se od té doby proměnila architektura?
Architektura se vyvíjí stejně jako my a svět kolem nás. Otázkou ale je, zda se primárně zajímat o to, co je na povrchu, jak se často děje. Změnilo se toho strašně moc – v navrhování, ve vlastní architektuře i ve vzdělávání. Díky překotnému vývoji často zapomínáme, kolik hodnot je v základních principech navrhování pořád stejných, a neměli bychom se ve stresu z retardace za to stydět.
Celý rozhovor s Ladislavem Lábusem najdete v magazínu Newstream CLUB
Jak architekturu proměňují současné požadavky na udržitelnost?
Ještě jsem nezažil období, kdy by cílem byla neudržitelnost. Jen se o tom tak nemluvilo a taky se to nesledovalo, i když již bylo evidentní, že to není udržitelné. Je faktem, že do udržitelnosti se vstupovalo postupnými kroky. Ze začátku se používal progresivistický termín – trvale udržitelný rozvoj. Teď už se sleduje jen udržitelnost bez přívlastků a pod tím si každý může představit cokoliv.
Na čem tedy v architektuře záleží?
Podstatné je, proč a pro koho to děláme. Tisíce různých druhů obkladaček není v přímě úměře, kvality prostoru a života v něm. Domy se staly produktem idejí měnících se postupně v dogmata modernismu, postmodernismu, dekonstruktivismu, minimalismu atd. Prozrazují snahu upoutat na sebe pozornost, a to podstatné, jak slouží a jak je příjemné v nich žít, se jaksi vytrácí.
Jste podepsán pod celou řadou rekonstrukcí, mimo jiné i slavných funkcionalistických památek jako například Paličkova vila nebo vila Lídy Baarové. Jak obtížné je takové domy přizpůsobit současným trendům?
Funkcionalisté byli odvážní, jeho stoupenci hodně věřili novým idejím a občas opomíjeli zákony stavební fyziky. Ze stavařského hlediska tradiční baráky byly často rozumnější než ty funkcionalistické, které se z hlediska funkčnosti fasád a střech pohybovaly na hraně, prostě nefungovaly. Nacisté to zneužívali a poukazovali na fakt, že moderní funkcionalistická architektura, třeba stavby Bauhausu, mají za pár let zdevastované fasády. Což se jim hodilo, když moderní umění považovali za pokleslé. U jejich rekonstrukcí tudíž vyvstává velké dilema, zda tyto domy zateplovat nebo ne. Jak k tomu přistoupit, samozřejmě záleží na významu dané památky a také na odvaze při navrhování stavby, třeba u Paličky s betonovými sloupy ve fasádě bez jakékoli izolace. Ideálně tak, že odstraníte ty nejzávažnější problémy a zároveň se smíříte s tím, že dům nebude splňovat současné velmi přísné normy.
Vybudovala DSC Gallery, která se zařadila mezi nejvýraznější komerční galerie u nás. Vystavuje největší jména tuzemské scény, ale také mladé talenty, a hlavně do Prahy vozí významná jména berlínské, londýnské i newyorské scény. Olga Trčková je vášnivou sběratelkou, pomáhá umělcům, ale také jiným sběratelům. „Jednou vás pozvu do DSC Gallery London,“ slibuje v rozhovoru pro magazín Newstream CLUB, z něhož nabízíme ochutnávku.
Olga Trčková: Čeští sběratelé jsou dnes vášnivější než mnohde na světě
Leaders
Kromě razantnější bytové výstavby. Jaká architektura v Praze chybí?
Moc neřeším, jaký konkrétní dům mi chybí. Vltavská filharmonie se doufám postaví. Možná mi chybí stavět jednoduše, ohleduplně a bez zbytečných překážek od správních orgánů, lobbistů i aktivistů a sousedů. A upřímně si myslím, že se problém s nedostatkem bytů nedá jednoduše řešit jen tím, že se jich bude stavět víc. Jsou tak drahé, že normální lidé na ně nedosáhnou. De facto se s nimi kšeftuje. Naše města se zbavila většiny bytového fondu, proto nemáme páky, jako mají ve Vídni nebo v Berlíně, jak regulovat výši nájemného. Ceny bohužel nešponuje jen pomalé povolování, tak to není. V naší společnosti, kde je tabu ohrozit tržní mechanismy, v podstatě nenajdete cesty ven z této krize. Ale slyšel jsem, že třeba v Dánsku můžete vlastnit jen jeden byt, což by naši obtížnou situaci mohlo řešit.
Jak by se mělo v Praze a dalších městech Česka stavět? Jaký vztah má Ladislav Lábus k panelákům? A co podle něj nejvíce brzdí kvalitní výstavbu? Přečtěte si celý rozhovor s architektem Ladislavem Lábusem v magazínu Newstream CLUB, který právě vychází.
Ladislav Lábus
Architekt a pedagog působící od roku 1990 na FA ČVUT. Po absolvování oboru architektura na ČVUT pracoval v Projektovém ústavu HMP, v roce 1991 založil ateliér Lábus AA. Věnuje se navrhování občanských a bytových staveb, interiérů i urbanismu. Je znám svým citlivým přístupem při navrhování staveb v historickém prostředí a renovací a rovněž tvorbou v oblasti bydlení a bydlení seniorů i svými příspěvky k transformaci systému sociální péče a k problematice revitalizace sídlišť a panelových domů.
Vychází podzimní Realitní Club
Vychází nové podzimní číslo magazínu Realitní Club. Společným jmenovatelem čísla jsou investice. Nejen ty finanční, ale také investice do kvalitního návrhu, dobré lokality a dlouhodobě fungujícího města.
Na obálce jsou architekti Jaroslav Wertig a Boris Redčenkov ze studia A69. V titulním rozhovoru upozorňují na paradox současného bydlení, kdy se z bytů stále častěji stává investiční produkt a prodejní metry mohou dostávat přednost před kvalitou každodenního života.
O byznysu kolem kulturních nemovitostí mluví Albert Čuba, zakladatel ostravského Divadla Mír. V rozhovoru popisuje, jak kolem kultury vybudoval fungující podnikatelský model a proč už jsou banky ochotné financovat i divadelní nemovitosti.
O největších developerských investicích mluví v magazínu Rudolf Vacek, šéf Penta Real Estate. Popisuje proměnu pražských brownfieldů, budoucnost Bubnů i projekty na Florenci, Budějovické nebo Vítězném náměstí.
Hlavní téma čísla se vrací také k nejtradičnější české realitní investici – bytu na pronájem. Češi totiž dál považují nemovitosti za jednu z nejjistějších cest, jak dlouhodobě uložit peníze. Jenže investiční byt už není automat na peníze. Ceny výrazně vzrostly, financování je dražší a čistý výnos z nájemného se u běžného bytu často pohybuje jen kolem tří procent. Do výsledku navíc stále více promlouvají náklady na opravy, kvalita domu, správa, nájemníci i přísnější podmínky financování.
„Doba, kdy byl investiční byt téměř automaticky dobrou investicí, končí. Dnes mnohem víc rozhoduje kvalita, lokalita a dlouhodobá udržitelnost projektu. Právě na to se nové číslo Realitního Clubu dívá z pohledu architektů, developerů i investorů,“ říká Petra Nehasilová, šéfredaktorka magazínu Realitní Club.
Magazín Realitní CLUB. Digitální verzi magazínu si můžete objednat na stránkách newstream.cz, distribuci tištěného magazínu zajišťuje Send.
