Už třetí společnost, která chce geneticky upravovat děti, vznikla letos v USA díky investicím podnikatelů z technologických firem. Možná se z toho vyklube dobrý byznys, který prospěje lidskému zdraví. Ale zatím to spíše vypadá na velké, avšak nebezpečné sny, píše v analýze pro Newstream vědecký novinář Josef Tuček.
Kalifornská společnost Preventive na své zatím ještě velmi skromné webové stránce informuje, že se chystá zabránit nemocím ještě před narozením. To samo o sobě není úplná novinka. Už dnes se například vcelku úspěšně testují lidská embrya vytvořená při umělém oplození ve zkumavce a ta, která nesou nebezpečné genové mutace, se vyřadí. Jak však uvádí zakladatel nové společnosti Lucas Harrington, tady by to chtěli dělat přímo změnou v genech embrya.
Harrington získal doktorát u profesorky Jennifer Doudnaové na Kalifornské univerzitě. A Doudnaová je nositelkou Nobelovy ceny za vývoj metody tzv. genové editace CRISPR, která umožňuje relativně přesně některé geny v jádru buňky vyřadit v činnosti či naopak přispět ke vložení genů jiných. Právě postupy CRISPR by chtěli využívat i ve společnost Preventive.
Lucas Harrington prozradil, že od privátních investorů získal na projekt 30 milionů dolarů. Časopis The Economist pak doplnil, že peníze vložili například Brian Armstrong, miliardář a spoluzakladatel kryptoměnové burzy Coinbase, nebo australský softwarový inženýr Oliver Mulherin, který je manželem Sama Altmana, šéfa společnosti vyvíjející umělou inteligence OpenAI.
Vědci chtějí přeprogramovat člověka. Prospěje to hlavně medicíně
Vytvoření umělého lidského genetického kódu může odstranit dědičné nemoci. Anebo případně stvořit člověka sestaveného na míru, o čemž ještě budou velké spory.
Kromě zmíněné společnosti Preventive, připomíná časopis MIT Technology Review, však v USA letos vznikly také společnost Bootstrap Bio a Manhattan Genomics. Ty rovněž shánějí investory ke „genetickým opravám“ dětí.
A jak to chtějí dělat? Výmluvný je fakt, že šéfová Manhattan Genomics, kanadská medicínská podnikatelka čínského původu Cathy Tieová, se letos vdala za čínského biofyzika Che Ťien-kchueje (v mezinárodním přepisu He Jiankui). Vzápětí se s ním rozešla.
Che Ťien-kchuej předtím strávil dva a půl roku v čínském vězení za to, že geneticky upravil tři lidská embrya, ze kterých se pak narodily děti. To je v Číně nezákonné.
Dítě tří rodičů, robotické oplodnění vajíčka, testování embrya. Pomoc k otěhotnění prožívá boom
Soukromé kliniky pro asistovanou reprodukci čili pro pomoc rodičům k otěhotnění už léta prožívají celkový rozmach. Ne náhodou do nich ještě ve svém předpolitickém období investoval i Andrej Babiš. A stále se objevují postupy, které obor posouvají k netušeným možnostem.
Proč to Che udělal? Chtěl dokázat, že je takto možné zabránit nebezpečné nemoci. Otcové těchto dětí totiž mají v těle virus HIV. Odevzdali sperma, kterým byla oplozena vajíčka jejich partnerek. V takto oplozeném vajíčku pak Che pomocí technologie CRISPR, „vystřihl“ z dědičné informace část jednoho genu, o němž je známo, že umožňuje nákazu HIV. Díky tomu, že je tento jejich gen nyní narušen, by se tedy narozené děti neměly virem HIV nakazit ani pak následně onemocnět chorobou AIDS.
Jenže nikdo neví, jestli to bude opravdu platit. A hlavně, jestli při zásahu do genů nedošlo k nějaké chybě. I když je postup CRISPR vcelku úspěšný, nedá se předem předpovídat, zda se dobře podaří. Podle posledních dostupných zpráv jsou děti narozené po genetické modifikaci zdravé. Jenže vyhráno nemají a bude je nutné dlouhodobě sledovat.
Varovný příběh z vědy: Na honbu za slávou a patenty teď doplácejí tři batolata
Je to postup, který může naše potomky ochránit před nebezpečnými nemocemi. Zatím ovšem „jenom“ zkomplikoval život třem dětem. Umělý zásah do lidských genů má potenciál zabránit tomu, aby lidé onemocněli chorobami ovlivněnými genetickými dispozicemi. Otázka teď ovšem zní, jak to udělat správně, píše pro Newstream vědecký novinář Josef Tuček.
Pokud by se podařilo genetickou modifikací odstranit zatím nevyléčitelné nemoci, ať už dědičné, nebo jiné, bylo by to jistě úžasné a přispělo by to ke zdraví lidstva. Jenže...
Zmíněné tři společnosti evidentně chtějí dělat podobné zásahy do genů lidského embrya jako Che Ťien-kchuej. Zdůrazňují však, že v tuto chvíli se ještě musí věnovat výzkumu, a teprve až poznají víc, mohou si troufnout na léčbu nenarozených dětí. Kdy to bude? Těžko říct. Bude záležet na vědeckých výsledcích, legislativní situaci i trpělivosti investorů.
Dnes se už ve světě používá několik genových terapií, při nichž se do buněk v určené části těla nemocného například vnáší chybějící gen, jehož absence způsobuje nemoc. Jedna schválená genová terapie využívá i technologii CRISPR. Ve všech těchto případech je genová modifikace přítomna jen v jedné části léčeného lidského těla a s tímto tělem také nakonec „umírá“.
Avšak zmíněné tři společnosti chystají zákroky přímo v lidském embryu. To znamená, že změna pronikne do všech buněk budoucího člověka, včetně buněk pohlavních, takže se pak přenese i do dalších generací. Pokud by se ukázalo, že je s ní nějaký problém, může už být pozdě. Nevhodně upravené geny se budou šířit populací. I proto je dobré s genetickými modifikacemi lidského těla nespěchat.
Umělá inteligence v lékařské ordinaci: Pacient lékaře někdy ani neuvidí
Kalifornský startup Akido Labs testuje ve svých klinikách systém umělé inteligence, který do velké míry nahradí drahou práci lékaře. Navíc by měl zkrátit dobu, kterou pacient musí čekat na vyšetření a jež někdy dosahuje i několika měsíců.
Trinity Banking Group finančníka Radomíra Lapčíka kupuje za 7,25 miliardy korun celý kancelářský kampus Riverside Karlín, jeden z nejvýraznějších moderních areálů v metropoli. Jde o největší akvizici Trinity v Praze a další důkaz, že prémiové české nemovitosti se po letech opět vracejí do domácích rukou, zní z trhu.
Rozsáhlý kancelářský kampus Riverside Karlín, dosud vlastněný rakouskou skupinou CA Immobilien Anlagen (CA Immo), mění majitele. Podle informací newstream.cz kupuje celý areál jedna ze společností patřících do Trinity Banking Group finančníka Radomíra Lapčíka. Hodnota transakce se pohybuje kolem 300 milionů eur, tedy zhruba 7,25 miliardy korun.
Jde o několikátý prodej prémiové nemovitosti od zahraničních hráčů do rukou českých firem, což je trend poslední doby: Visionary v Holešovicích, moderní kancelářský komplex původně vlastněný zahraničním investorem, koupila česká Conseq Group. Stará Celnice v centru Prahy přešla ze zahraničního portfolia do českého realitního fondu Fio. Ikonický hotel Diplomat koupila od thajské firmy Rabbit investiční společnost PPF Real Estate rodiny Kellnerových, ta přitom dříve s miliardářem Michalem Strnadem koupila také prémiový hotel Four Seasons.
Pro Trinity Banking Group jde o další zásadní pražskou akvizici. Předloni skupina koupila prestižní budovu na rohu ulic Celetná a Na Příkopě 33 (nyní Palác Trinity) a letos na začátku roku přidala také Palác House od CPI. Riverside Karlín představuje její zatím největší pražský realitní nákup.
„České investiční fondy jsou ve velmi dobré kondici. Jde o soubor nemovitostí vybudovaný jedním developerem, jehož koncepce byla od začátku založena na vytvoření kancelářského kampusu na Rohanském nábřeží. Ostatní projekty na těchto pět budov, které fungují jako synergický celek, přirozeně navazují. Danube House se aktuálně rekonstruuje na nový standard a kompletní rekonstrukce bude dokončena do poloviny příštího roku,“ dodává Jana Vlková, ředitelka oddělení Office Agency a Workplace Advisory v Colliers.
Prodej kancelářského kampusu Riverside bude letos druhou největší realitní transakcí. „Jedná se o mimořádnou transakci, při níž se významná nemovitost vrací do českých rukou. Trinity se stává silným hráčem na realitním trhu – Riverside lze označit za obchod roku. Tento unikátní, urbanisticky velmi zdařilý kampus v atraktivní části Karlína je trvale plně obsazený a mezi nájemci vyhledávaný. Trinity získává udržitelnou investici, která bude v dalších letech na hodnotě posilovat, protože podobně kvalitních lokalit je v Praze málo,“ přibližuje jednatelka společnosti Knight Frank Zdenka Klapalová, která Trinity v transakci zastupovala.
Bankéř Lapčík koupil další miliardovou budovu, tentokrát na Pankráci. Prodávajícím je Vítkova CPI
Realitní fond banky Trinity Bank koupil od skupiny CPI Europe miliardáře Radovana Vítka kancelářskou budovu Pankrác House v Praze. Cena zůstává tajná. Podle informací serveru SeznamZprávy však činila asi jednu miliardu korun.
Riverside Karlín tvoří pětice výrazných administrativních budov postavených na místě někdejšího brownfieldu. Do komplexu patří Mississippi House, Danube House, Amazon Court, Nile House a Missouri Park.
Výstavba kampusu začala v roce 2003 a Riverside se stal jedním z prvních skutečně moderních urbanistických celků v Praze. Díky své poloze u karlínského nábřeží nabízí výjimečné výhledy i přímou návaznost na centrum města. Komplex je dlouhodobě plně obsazený a patří mezi nejžádanější administrativní lokality v metropoli.
Dominantou celého areálu je Danube House, budova inspirovaná hamburským Chilehausem architekta Fritze Högera. Nabízí téměř 20 tisíc m² kancelářských ploch a přes 1 200 m² retailu. Zajímavostí je propojení všech budov kampusu podzemním tunelem s garážemi s více než 250 parkovacími místy. Uvnitř Danube House se nachází dvouúrovňové prosklené atrium přístupné veřejnosti, s restauracemi, kavárnami a obchody. Architektonicky působivý prostor doplňují skleněné výtahy, lávky a otevřený systém přirozeného větrání.
Druhou dokončenou budovou kampusu byl Nile House, opět nízkoenergetický projekt se silným architektonickým rukopisem. Fasáda ze zelené brazilské žuly a skleněných prvků ukrývá 17 600 m² pronajímatelných ploch. Atriu dominuje dramatické točité schodiště, které prostoru dodává dynamiku a zároveň funguje jako součást ventilačního systému.
Největší transakcí letoška je prodej pražského obchodního centra Palladium, které rakouská skupina Erste (prostřednictvím fondu REICO) koupila od německé Union Investment. Cena přesáhla 16 miliard korun, což z Palladia činí nejdražší jednotlivou komerční nemovitost, která kdy na českém trhu změnila majitele.
Pozn. red. Spolumajitel Trinity Bank Radomír Lapčík je investorem zpravodajského serveru newstream.cz a magazínů Newstream Club a Realitní Club.
video
Český trh s komerčními nemovitostmi roste nejrychleji ve střední Evropě, říká ředitelka Colliers Katarína Brydone
V Česku je velmi zdravý komerční nemovitostní sektor, říká v nejnovější epizodě podcastu Realitní Club Katarína Brydone, generální ředitelka společnosti Colliers v ČR. Firma je lídrem v oblasti poradenství s komerčními nemovitostmi.
Společnost PPF Real Estate může koupit hotel Diplomat v pražských Dejvicích. Transakci povolil Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, který o tom informoval v tiskové zprávě. PPF hotel kupuje od thajské firmy Rabbit Holdings. Investiční skupina PPF, kterou vlastní Renáta Kellnerová s dcerami, za hotel zaplatí 73 milionů eur, tedy zhruba 1,8 miliardy korun.
Je tu nové, podzimní číslo magazínu Realitní Club. Zaměřuje na současné trendy ve výstavbě, investicích a dostupnosti bydlení.
Titulní rozhovor patří Radimu Passerovi, který otevírá pohled do zákulisí developerských projektů a rozvoje pražské Brumlovky.
Hlavní tematický blok sedmého vydání magazínu přináší detailní pohled na Brno, které se mění v jedno z nejdynamičtějších měst střední Evropy.
Exkluzivní data z Flat Zone potvrzují, že brněnský realitní trh už dávno není levnější než pražský. Magazín doplňují rozhovory s odborníky, analytiky i vizionáři, kteří určují budoucnost českého developmentu.
V rozsáhlé reportáži i rozhovorech například sTomášem Vavříkem, šéfem brněnské developerské společnosti Domoplan, a Janem Tesárkem, ředitelem Kanceláře architekta města Brna, magazín mapuje největší proměnu Brna od meziválečného období.
Exkluzivní data z Flat Zone zase potvrzují, že brněnský realitní trh už dávno není levnější než pražský.
A magazín doplňují další rozhovory s odborníky, analytiky i vizionáři, kteří určují budoucnost českého developmentu.
Realitní Club vychází dvakrát ročně a je součástí multiplatformního projektu Newstreamu: zahrnuje rubriky na newstream.cz, tematické eventy a diskusní setkání pod hlavičkou klubu i úspěšný podcast moderovaný Petrou Nehasilovou a Daliborem Martínkem.
Aktuální číslo je k dostání u dobrých prodejců tisku, online a v předplatném na SENDu. Digitální verze magazínu je dostupná na newstream.cz.
Související
Realitní megadeal: Karlínský Riverside mění majitele
Ve Zlíně je téměř všechno památkově chráněno. A přesto existuje prostor pro novou architekturu. „Chceme, aby bylo na první pohled jasné, co je původní a co současné,“ říkají architekti Pavel Šánek a Monika Zvonková z ateliéru Semela Architetcs. V rozhovoru pak vysvětlují, proč je důležité nepřetírat to staré a zároveň nemít strach přidat výraz dneška.
Pro mnoho lidí je Zlín výjimečné město. Baťovská tradice je tu pořád cítit. Jak s tímhle odkazem pracujete ve své tvorbě?
Pavel Šánek: Vnímáme ji velmi intenzivně, žijeme v ní každý den. Architektura je tu sama o sobě obrovským odkazem, ale pro nás je důležité jít dál než jen k „baťovskému“ tvarosloví. Máme načtenou literaturu o Baťovi, známe jeho příběh a často říkáme, že samotná myšlenka je možná ještě silnější než fyzická architektura. Když si uvědomíte, že Baťa dokázal během zhruba dvaceti let proměnit vesnici v plnohodnotné město, je to princip, ke kterému se dá odkazovat i dnes. Nejde jen o to, jak město vypadá, ale jak rychle a systematicky vznikalo. V kontextu dneška je taková rychlost výstavby v podstatě nepředstavitelná.
Říkáte, že k baťovskému odkazu přistupujete „s respektem, ale s odvahou“. Co si pod tím mám konkrétně představit?
Pavel Šánek: Nechceme být jen ateliér, který automaticky odkazuje na Baťu pokaždé, když přijde nová zakázka. Snažíme se být současní, progresivní, ale přitom neztratit vazbu na hodnoty, na kterých Zlín stojí. A to je někdy náročné, protože třeba památkáři jsou kapitola sama pro sebe. Na druhou stranu, u Baťových domků oceňuji, že je drží v čisté podobě. Když jedete přes místa, kde si každý dělá, co chce, vznikají často barevné, roztříštěné ulice bez jakékoliv harmonie. Tady regulace pomáhá, a to je podle mě správně. Zároveň chceme, aby bylo na první pohled jasné, co je původní a co současné. Třeba u našeho NWT číslo 1 jsme pracovali s klasickými motivy zlínské architektury, rám, přiznaný skelet, cihla, ale doplnili jsme je o novodobé prvky. Historie zůstává čitelná, současnost ji neruší, ale funguje s ní. Tak nás to baví nejvíc.
Monika Zvonková: Pro mě „respekt a odvaha“ znamená přidat dnešní výraz, ale nikdy nepopřít to, co tu bylo před námi. Historickou vrstvu nechceme přetírat, spíš ji doplňovat, aby spolu časové roviny fungovaly přirozeně a autenticky. Rekonstrukce historických budov jsou dnes velké téma, ať už jde o kanceláře nebo bydlení. Do hry vstupují energetické nároky, ESG, nové technologie.
Jak náročné je dostat současné standardy do historických objektů, aniž by ztratily svou tvář?
Monika Zvonková: Jde to a jde to dobře. Technologie udělaly za poslední roky obrovský skok. Třeba v Kroměříži pracujeme na bývalé školní budově, která se mění na kombinaci kanceláří a bydlení. Na historicky nejhodnotnější straně vůbec nezateplujeme zvenku. Vše řešíme zevnitř. Kastlová okna renovujeme, nevyhazujeme. A na dvorní, méně exponované fasádě už si můžeme dovolit klasické zateplení zvenčí.
Obědové menu je luxusem. Nejdražší je v Praze, nejlevnější ve Zlíně
Podle posledních dat společnosti Edenred obědy opět plošně zdražily. Od roku 2020 jsou ceny vyšší téměř o polovinu, v porovnání s rokem 2014 dokonce více než dvojnásobné.
Pavel Šánek: Dnešní technologie dávají architektům velkou svobodu. Dá se splnit energetika, komfort, provozní nároky a zároveň nezabít architekturu. Ale spoustu věcí ovlivňují lidé. Třeba konkrétní památkář. Každý má trochu jiný výklad pravidel, takže někde spolupráce běží hladce, jinde je to složitější. To je realita rekonstrukcí v památkových územích.
Někteří architekti říkají, že přísná ESG pravidla a regulace mohou zásadně měnit podobu měst, třeba u kancelářských budov v Praze. Jak to vidíte vy?
Pavel Šánek: Nemyslím si, že samotné technické požadavky jsou problém. Často je to spíš o investici a penězích. Když výsledek nevypadá dobře, nebývá to tím, že by ESG diktovalo špatnou architekturu, ale tím, že se někde muselo škrtat. Udržitelnost stojí peníze, a pokud se rozpočet nezvětší, musí se ubrat jinde. A tam se to pak projeví, vizuálně i kvalitativně.
Monika Zvonková: My se snažíme investory nenutit do toho, aby šetřili na věcech, které mají dlouhodobý dopad. Řada technických požadavků dává smysl a investor to často pochopí až při skutečném užívání domu. A ano, někdy se stane, že se něco nakreslí a později z toho investor ustoupí. Ale vždycky se snažíme držet selský rozum a zdravou míru kompromisu.
Zlín máte „načtený“ i „nadýchaný“. Co vám tu jako architektům nejvíc chybí? Jaký zásah, stavba nebo změna by podle vás výrazně zlepšila život ve městě?
Monika Zvonková: V posledních letech se tady udělalo opravdu hodně pro veřejná prostranství. Zlín je původně zahradní město, takže má obrovský potenciál v zeleni a ten se postupně zhodnocuje. Parky se revitalizují jeden po druhém, a myslím, že nás čeká už jen poslední velký, který zbývá dotáhnout. Když se to podaří, vznikne tu souvislá síť kvalitních veřejných prostor, která je na české poměry opravdu výjimečná. Co ale pořád považujeme za slabé místo, je hlavní náměstí. To je dlouhodobě nedořešená kapitola. A pak regulace, Zlín je téměř celý v památkové zóně. Město i kraj často mají chuť něco posunout, ale památkáři mají v podstatě poslední slovo. Jakýkoliv větší zásah je nutné s nimi složitě koordinovat, což rozvoj přirozeně brzdí.
Pavel Šánek: A pak je tu další rovina, a to je bydlení a kultura. Když se podíváme na Jihlavu a jejich novou multifunkční arénu, je to obrovský skok pro celé město i region. Zlín naopak v tomto ohledu dlouhodobě ztrácí. Kino se řeší roky, zimní stadion je v nevyhovujícím stavu. A přitom právě kultura dokáže město posunout dopředu a možná i nejrychleji. Velké téma jsou i studentské koleje. Univerzita tu je, ale dostupné ubytování chybí. Studenti často odcházejí jinam, protože tu nemají kde zakotvit. Je to problém celostátní, ale ve Zlíně obzvlášť viditelný.
Vypadá jako baťovský domek ve Zlíně, jen je ze dřeva. Postavili ho za osm hodin
Pojďme k vaší známé „vizi Zlína“ a výškovým budovám. Jak tahle myšlenka vůbec vznikla?
Pavel Šánek: Úplně původně to začalo jedním konkrétním projektem, a to soutěží na zhruba čtrnáctipodlažní budovu. Vyhráli jsme ji, a byli jsme jediní, kdo měl odvahu jít výš než ostatní. Pak jsme o tom mluvili s Evou Jiřičnou a její reakce byla trefná: „Čtyřicet metrů? Proč tomu říkáte výšková budova?“ V Londýně by to byla zcela běžná stavba, ale tady z toho byl velký poprask. A pak se začali ozývat další investoři. Reální zájemci o vyšší domy. Jeden klient chtěl jen deset minut pěšky od centra postavit bytový dům o něco vyšší, než je běžné, a narazil na větu: „Nic nesmí být vyšší než jednadvacítka.“ Desítky připomínek, odpor, zdržování. V tu chvíli jsme si řekli, že boj o jedno nebo dvě patra nemá smysl. Že je potřeba otevřít téma koncepčně. Tak vznikla Vize Zlín. Záměrně trochu přeháníme – třeba tou třístovkou metrů – aby se zvedla debata na úrovni, zda má mít Zlín definovanou výškovou zónu, a pokud ano, kde. Neříkáme, že tu nutně mají stát mrakodrapy. Chceme, aby se změnil způsob uvažování. Aby se místo drobných bojů o jedno patro začala řešit celková koncepce růstu města.
Monika Zvonková: Pro nás bylo klíčové nejdřív si sami odpovědět na otázku, jestli to dává smysl – kde, jak a proč. Proto jsme ty studie dělali. Až když jsme měli jasno my, pustili jsme to ven. Reakce byly různé. Od lidí, kteří nás měli za blázny, až po názory, že to určitě navrhla umělá inteligence. Přitom na tom pracujeme už pět let, dávno před boomem AI. Ale vidíme, že se myšlení ve městě postupně posouvá. I kdyby tu nikdy nestála třístovka, může tahle debata pomoct k uvolnění regulací, a hlavně k tomu, aby bylo jasně definované, kde může Zlín růst do výšky a kde naopak ne.
A podařilo se vám tou vizí něco reálně ovlivnit?
Pavel Šánek: Minimálně se změnila kvalita celé debaty. Na začátku to bylo hodně emotivní: ve stylu „výšková budova ve Zlíně nikdy!“ Dnes už slyšíme mnohem víc racionálních argumentů, a to jak pro, tak proti. Zajímavý moment přišel ve chvíli, kdy byla povolena první vyšší budova. Najednou se na ni začali odkazovat další investoři, ale často na místech, kde to vůbec nedávalo smysl. A to je přesně důvod, proč je potřeba koncepce. Bez ní může vzniknout chaos. Aktuálně se ve Zlíně připravuje další vyšší stavba a nám se líbí, že už to není jen „naše“ téma. Uvažují o tom i jiní architekti a investoři. Ne prosadit konkrétní věž, kterou jsme nakreslili, ale otevřít diskusi, posunout pohled na výšku jako na legitimní nástroj rozvoje, to byl vlastně jeden z hlavních cílů.
Několik vašich realizací můžeme najít i v Beskydech. Jak k takovému prostředí přistupujete?
Pavel Šánek: V Beskydech pracujeme na dvou větších vilách pro soukromé investory. Každá má kolem 600 m² užitné plochy, celková investice i se zahradou se pohybuje mezi 50 a 100 miliony korun. Jsou to typy projektů, kde investorům opravdu záleží na výsledku a díky tomu můžeme dělat architekturu doslova na míru. To mě osobně nesmírně baví.
Monika Zvonková: Pro nás je základní pravidlo citlivost. Nejen vůči legislativě typu CHKO – ta je samozřejmě důležitá –, ale hlavně vůči samotnému místu. I kdyby pozemek nebyl oficiálně chráněný, neumíme si tam představit čistou „bílou kostku“, která by ignorovala okolí. Pracujeme se svažitým terénem, s výhledy – třeba na Lysou horu – i se světovými stranami. Domy mají minimalistické sedlové střechy, používáme opalované dřevo, černý plech, kombinujeme prosklené a plné plochy. Základ je vždycky správné usazení do terénu. To je pro nás alfa a omega. Materiál, forma a detaily přicházejí až potom.
Jako skleněný šrapnel. Dům ve Zlíně bojuje o Českou cenu za architekturu
Pavel Šánek: A je zajímavé sledovat, jak moc kontext mění přístup. V Beskydech pracujeme se sedlovou střechou, přírodními materiály a pokorou k horizontům. A pak přijdeme do Zlína na Nivy, kde teď navrhujeme městskou vilu – rovné střechy, hodně skla, čistý bílý minimalismus. Vždycky reagujeme na místo. Místo je pro nás zadání.
Jsou ty beskydské vily spíš rekreační, nebo jde o trvalé bydlení?
Pavel Šánek: Jsou to domy pro trvalé bydlení. I když přiznávám, že 600 m² by byla opravdu velkorysá „chalupa“.
Dalším vaším „terénem“ jsou Luhačovice. Jak tam přemýšlíte o architektuře?
Monika Zvonková: Luhačovice jsou pro nás opravdu srdeční záležitost. Tam jsme začínali. Měli jsme tam první ateliér a navrhli několik privátních vil i dalších staveb. Je to lázeňské město, kam lidé jezdí nejen kvůli zdraví, ale i kvůli určitému zážitku. A to je pro nás zásadní – elegance, lehkost, trochu „odlepení od reality“. To vše se snažíme promítat do návrhů. Navíc náš třetí společník má v Luhačovicích za sebou významné realizace, jako je kolonáda nebo městská plovárna. Máme tedy na co navazovat a kontext velmi dobře známe.
Pavel Šánek: La Villa byla specifická tím, že šlo o poslední proluku v centru, sevřenou mezi známými hotely. Svažitý terén, z každé strany jiný soused – od velkých hotelů až po Jurkovičovy domy. Přesně ten typ komplexního zadání, které mě baví. Dům jsme tvarovali podle terénu a jednotlivých vazeb tak, aby působil jako vila v zeleni. Když lidem řeknu, že má sedm pater, často nevěří. Spodní tři horizontální úrovně pracují s různými materiály, nad nimi je vilová hmota o třech patrech a na vrchu střešní penthouse. Díky té hře hmot a správnému měřítku pak budova z ulice působí spíš jako menší rezidence než sedmipodlažní dům v centru lázní.
Jak se liší návrh průmyslového areálu od „běžné“ architektury?
Pavel Šánek: U průmyslových areálů jsou podle nás dva úplně odlišné světy. Firmy jako Ecomodular, které prodávají bydlení a chtějí reprezentovat kvalitu svého produktu, mají přirozenou motivaci mít i vlastní areál architektonicky zajímavý. Sídlo je totiž vizitka značky a oni to velmi dobře vědí. A pak je druhá skupina firem, které roky „přilepují“ halu k hale. Postupně dorostou do stavu, kdy logistika drhne, návštěvník tápe, zaměstnanci bloudí a vizuálně je to slepenec. V tom momentu nás často osloví, abychom udělali dlouhodobý masterplan na několik etap dopředu.
Monika Zvonková: V průmyslu vždycky začínáme úplně od základů, od toho, kde se parkuje, kudy jde pěší návštěvník, kde je recepce, kudy jezdí kamiony, kde se ty dvě trasy nekříží. Realita je často smutná. Přijedete na obrovské parkoviště, troubí na vás kamion a vy nevíte, jestli máte vstoupit do dveří vlevo, nebo vpravo. Architektura přitom dokáže být naprosto zásadním komunikátorem. Na první pohled říká, kdo jste a jak se chováte. I v průmyslu platí: design prodává. A hlavně odlišuje, v moři šedých hal je to konkurenční výhoda.
Královna architektury. Eva Jiřičná proslavila Čechy až v New Yorku, komora ji uvedla do síně slávy
Eva Jiřičná se proslavila nejen v Česku. Její architektonický přístup oceňují třeba i ve Velké Británii. Dokládá to celá řada prestižních mezinárodních ocenění. K nim nyní přibylo další. Jiřičné celoživotní dílo vyznamenala Česká komora architektů.
Pavel Šánek: A někdy jsme spíš mediátoři než architekti. Majitelé si sednou k nám do zasedačky a tři hodiny mezi sebou analyzují procesy, které roky neřešili. My posloucháme, dáváme tomu rámec, a nakonec jim pomůžeme firmu „přerovnat“ nejen architektonicky, ale i mentálně. A to je někdy ta nejcennější část práce.
Kdybyste měli vybrat svou „srdcovku“, jeden jediný projekt, šlo by to vůbec?
Monika Zvonková: To je jako vybírat si mezi dětmi. Každý projekt mám ráda, kromě samotného výsledku mám silný vztah k procesu.
Pavel Šánek: Já jsem si dřív myslel, že kvalita projektu je z devadesáti procent o penězích. Ale třeba La Villa mi ukázala, že stejně důležité je uvažování investora. U La Villy nám během výstavby zmizela skoro polovina rozpočtu kvůli zdražení materiálů – covid, válka, všechno dohromady. Měli jsme připravené luxusní obklady i speciální skleněné prvky. A investor řekl: „Rozpočet je poloviční. Ale chci, aby ten dům pořád vypadal výjimečně.“ Tak jsme sáhli po materiálech, které by tam nikoho nenapadlo dát. Třeba po plechu, který se běžně používá na průmyslové haly. Jen jsme ho pojali jinak, v jiném měřítku, s jinou strukturou, jinou kombinací. Uvnitř jsme pracovali s mozaikami, dlažbami, neobvyklými postupy. A investor do toho šel, věřil nám. Výsledkem je dům, který má pořád ambici být výjimečný, jen jinak, než jsme původně plánovali.
Monika Zvonková: A to je přesně to, proč je tak důležité zadání. Mnoho lidí na začátku ani neví, co vlastně chce. My jim pomáháme to spolu definovat. A když si to poctivě vyjasníme hned na začátku, otevírá se obrovský prostor pro kreativitu, který by tam jinak nebyl.
Kde jste studovali architekturu a proč jste nakonec zakotvili právě ve Zlíně?
Pavel Šánek: Oba jsme studovali v Brně. U mě to byla vlastně shoda okolností. Už během školy jsme začali rozjíždět ateliér, objevily se první zakázky v Luhačovicích a ve Zlíně, postupně jsme navázali vztahy s investory v regionu. A v určité chvíli už to bylo silnější než vazba na Brno. Zlín má specifické prostředí, baťovský urbanismus, jinou energii. A nás bavilo, a pořád baví, na tom kontextu stavět.
Má dnes jihomoravský a moravskoslezský region větší potenciál než třeba Praha?
Monika Zvonková: My ten region denně žijeme a myslíme si, že je spíš podceňovaný. Je tu spousta zajímavých lidí i investorů, jen nejsou tolik vidět. Zároveň, naši klienti často nemají hranice. Když pro ně navrhujeme tady, vezmou nás pak i do zahraničí. Máme za sebou návrh vily na Bali, na Madeiře, apartmán v Itálii, v Rakousku. A investoři jsou vždycky Češi, často přímo odsud z regionu.
Pavel Šánek: Největší nevýhoda regionu je spíš personální. Ve Zlíně chybí fakulta architektury i stavební fakulta. Lidé odcházejí studovat do Brna, Ostravy, Prahy a často už se nevracejí. A když se vrátí, mají tendenci si založit vlastní studio. Sehnat kvalitní lidi do týmu je tady mnohem složitější než ve městě s velkou univerzitou.
K architektuře jste postupně přidali další „odnože“ podnikání. Co všechno dnes kromě návrhů děláte?
Monika Zvonková: Hodně nasloucháme potřebám investorů. Už dlouho jsme jim kromě návrhů pomáhali i s realizací interiérů, až jsme si řekli, že má smysl to profesionalizovat a zastřešit. Od loňska máme vlastní firmu na kompletní realizace interiérů na klíč. Postaráme se o všechno: od konceptu přes výrobu až po poslední dekoraci. K tomu se váže i několik našich vlastních produktů, takže jsme rozjeli i e-shop. Dalším krokem jsou developerské projekty. Máme rozjednané první příležitosti a cítíme, že jsme na to profesně i mentálně připravení. Začneme tady v regionu – ale stejně jako architektura má i development přirozený přesah. Pokud dává smysl, jsme připraveni jít i dál.
Zchátralý areál na jižní Moravě se proměnil. Za 22 milionů postavili sídlo firmy i rodinný dům. Z modulů
Tržiště Pod Kaštany delší dobu hyzdilo historické centrum Zlína. Za 100 milionů se ale lokalita proměnila tak, že její podoba zaujala i zahraniční architekty. Projekt ateliéru ellement architects je jedním z nominovaných v prestižním klání Česká cena za architekturu.
