Bretaňský minipivovar vyrábí řemeslné pivo s etiketami a názvy parafrázujícími známé osobnosti. S Johnem Lennonem ale narazil do zdi. Třiadevadesátiletá vdova po slavném muzikantu Yoko Ono mu prodej piva s názvem John Lemon – Get Bock pod hrozbou tučné pokuty zakázala.
Bretaňský pivovar L’Imprimerie v městečku Bannalec byl nucen přestat prodávat citronové pivo ze své nabídky řemeslných piv nazvané John Lemon – Get Bock (na snímku čtvrté zleva). Název piva se slavným muzikantem na obalu odkazoval nejen na Lennona, ale i hit Beatles Get Beck z roku 1969. Bock je pak označení německého ležáku.
Když to Yoko Ono zjistila, pranic se jí to nelíbilo. A tak její právníci zasáhli s tím, že název piva jejího manžela zastřeleného v roce 1980 v New Yorku zesměšňuje, napsal server The Guardian.
John Citron se Yoko Ono nelíbí
Japonsko-americká umělkyně a vdova po hvězdě Beatles tvrdila, že šlo o porušení ochranné známky, kterou si zaregistrovala před deseti lety právě proto, aby zabránila případnému zesměšňování svého zesnulého manžela, zneužití jeho jména a pošpinění pověsti.
Z garáže k pivním Oscarům. Češi z Matušky znovu porazili svět
Rodinný pivovar Matuška zaznamenal další výrazný mezinárodní úspěch. Na letošním World Beer Cupu získal dvě stříbrné medaile, a to s pivem Desítka v kategorii Kellerbier or Zwickelbier a s Dvanáctkou v kategorii Czech-Style Pale Lager. Navázal tak na loňské zlato pro Broumy a znovu potvrdil, že patří k výjimkám nejen na české scéně.
Majitel minipivovaru Aurélien Picard přitom prodejně velice úspěšné pivo prodával už pět let. A jak deníku řekl, etiketa, na které je karikatura rockové legendy s typickými kulatými brýlemi z plátků citronu, měla být vtipnou poctou zpěváku a skladateli, ne výsměchem.
„Byl to jen malý vtip: obrázek, který vykouzlí úsměv,“ řekl Picard. „Máme spoustu piv se slovními hříčkami založenými na jménech hvězd – a nikdy jsme s tím neměli problém,“ dodal. Jedno z piv se tak například jmenuje Mireille Mafieux, jiné pak třeba Jean Gol Potier, což je samozřejmě hříčka se jménem slavného módního návrháře.
Mastná pokuta
Minulý měsíc však Picard obdržel dopis od právníků Yoko Ono, kteří mu nařizovali, aby okamžitě přestal upravené jméno Johna Lennona používat, jinak mu bude za každý den prodeje vystavena pokuta.
„Nejdřív jsem si myslel, že je to nějaký podvod,“ řekl Picard deníku Guardian. „Teprve když jsem si šel na internet zjistit, zda ti právníci skutečně existují, objevil jsem, že jsem nebyl jediný, koho napadlo použít takovou slovní hříčku (Lennon/Lemon, pozn. aut.).Že byly i jiné případy a že ti lidé byli potrestáni,“ podotkl.
Michal Nosek: Když národ vyměnil „ještě jedno“ za minerálku
Existují dějinné zlomy, které poznáme hned. Revoluce, války, pády režimů. A pak ty české. Například chvíle, kdy si po druhém pivu někdo objedná vodu. To už není životní styl. To je civilizační událost.
„Právníci mě v dopise varovali, že pokud nepřestanu pivo prodávat, může dostat okamžitou pokutu 100 tisíc eur (asi 2,43 milionu korun) a dalších 1500 eur každý den, dokud s prodejem nepřestanu. To bylo fakt děsivé," popsal Picard případné následky neuposlechnutí.
„Netušili jsme, že ochranná známka John Lemon je registrována, a stejně tak nás ani nenapadlo to zkontrolovat,“ dodal.
Korejští BTS se vracejí na scénu. Jsou větší než Beatles a ovládnou Netflix
Korejská skupina BTS se stala největším fenoménem přelomu uplynulé a aktuální dekády. Sedmičlenná formace využila novinky plně digitálního a globalizovaného hudebního průmyslu a stala se kapelou s větším dopadem, než měli legendární Beatles. Bez nadsázky. V roce 2022 kapela oznámila pauzu, následovaly sólo projekty jednotlivých členů. A nyní se BTS vracejí na scénu, vydali novou desku, čeká je živý koncert na Netflixu a také nová série. Spustí se další vlna BTS-manie?
A stejně tak mu na mysl nepřišlo ani to, že by se mohl dostat do centra pozornosti slavné umělkyně a celebrity, jako je Yoko Ono. Jeho minipivovar je opravdu mini – krom něj v něm pracují již jen dva zaměstnanci. Svou produkci ani neprodávají v super- či hypermarketech, ale sami jej rozváží do barů a creperií v okolí.
Právníci na to přece jen zareagovali a po dohodě může Pickard prodat zbylé zásoby Johna Lemona, tedy asi pět tisíc lahví, a to do 1. července letošního roku. A ze skladu mizí rychle. „Lidé přijíždějí z celé Bretaně, aby si koupili pivo s touto etiketou jako suvenýr. Stane se z toho sběratelský kousek,“ míní Pickard.
VYŠEL JARNÍ NEWSTREAM CLUB
Soukromí je nový luxus. A možná i nejcennější dovednost dneška.
Jarní vydání magazínu Newstream CLUB se zaměřuje na téma, které dnes řeší miliardáři i běžní lidé – jak si uchovat vlastní prostor v době, kdy jsme neustále online. Soukromé kluby, tiché byty, digitální detox i život na očích veřejnosti.
V novém čísle přinášíme rozhovory s Vendulou Pizingerovou, youtuberem Tarym nebo zakladatelem Smarty.cz Petrem Syrůčkem. Nechybí inspirace ze světa byznysu, stylu ani cestování – a také konkrétní tipy, jak si soukromí znovu vzít zpět.
Jedenácté vydání čtvrtletníku Newstream CLUB je v prodeji na stáncích i v online distribuci Send, kde je možné titul také předplatit. Digitální verzi magazínu lze zakoupit přímo na webu newstream.cz.
Na další číslo magazínu se můžete těšit v červnu.
Související
Nechceme, nemůžeme. Proč velké západní firmy ani po roce neopustily Rusko
S fotoaparátem navštívil více než čtyři sta hutí, sléváren a oceláren po celém světě a vytvořil unikátní vizuální archiv mizejícího světa těžkého průmyslu. Fotograf Viktor Mácha, autor projektu Beauty of Steel, mluví o západních megahutích i rozpadajících se provozech na Urale, o kráse lidské práce, o tom, proč fotografie nikdy plně nepřenese dunění a žár vysoké pece, a proč se o jeho práci paradoxně ví víc v zahraničí než doma.
Kdy vám došlo, že už netvoříte jen archiv, ale dokumentujete něco nenávratně mizejícího?
To poznání přišlo postupně, nebyl to jeden velký okamžik. Dlouho jsem měl pocit, že jen sbírám a systematizuji svět, který mě fascinuje. Jezdil jsem, fotil, vracel se, vršil další a další cesty. Ale někdy po roce 2010 jsem začal stále víc vnímat, že nepozoruju jen proměnu průmyslu, ale jeho mizení. Závody, do kterých jsem se vracel po pěti nebo sedmi letech, už často nebyly tamtéž. Část provozů byla odstavená, něco rozebrano, něco srovnané se zemí. Během covidu ten pocit ještě zesílil.
Když jsem překročil čtyři sta navštívených závodů a uvědomil si, že téměř polovina z nich už je minulostí, došlo mi, že nejde jen o fotografický archiv. Že vzniká dokument něčeho, co mizí v přímém přenosu.
A možná mě v tom utvrdila ještě jedna věc. Už skoro dvacet let čekám, že jednou přijedu k nějaké huti a budou tam stát fotografové frontu. Že si lidé uvědomí, jak mimořádný vizuální i civilizační fenomén to je. A ono nic. Pořád se to neděje. Kamkoliv přijdu, bývám často první fotograf po desítkách let. To je absurdní.
V ten moment jsem si uvědomil, že možná opravdu vzniká něco unikátního, protože to za mě nikdo jiný systematicky nedělá.
Co vás na vlastním archivu po těch letech nejvíc překvapuje?
Paradoxně rozsah vlastních cest. Moje expedice jsou často extrémně intenzivní. Dvě tři hutě denně, deset dní bez přestávky, minimální spánek, přesuny, focení, jednání s provozy. Člověk to v danou chvíli žije skoro reportážně, není čas to reflektovat.
A pak po letech otevřu archiv a říkám si: já byl i tady? Tohle jsem viděl? To už přece neexistuje. Je v tom zvláštní zkušenost zpětného objevování vlastního života.
Česko loni dovezlo historicky rekordní množství oceli z Ruska
Česká republika loni prudce navýšila dovoz oceli z Ruska, na suverénní historický rekord. Dovezla takřka 830 tisíc tun této suroviny, meziročně o bezmála 76 procent více, vyplývá z dat ČSÚ. Hodnota tohoto dovozu dosáhla takřka 10 miliard korun. Česko tak nadále pomáhá financovat ruské válčení na Ukrajině, přestože od přímého odběru ruské ropy a zemního plynu se již odstřihlo.
Dřív jsem podle jediné fotografie okamžitě věděl, ve které hale vznikla, v jakém provozu, v jakém roce. Dnes už se mi to někdy slévá. A to je možná přirozené. Tisíce souborů vlastně už tvoří krajinu samu o sobě.
Zároveň mě překvapuje, jak rychle se z dokumentu stává archeologie. To, co jsem fotil jako současnost, se mezitím stalo historií.
Přesto tvrdíte, že evropský těžký průmysl nekončí...
Je to transformace, a kdo ji prošvihne, skončí. Na Západě slyšíte jiný tón než u nás. V IJmuidenu mi ředitel řekl: máme ekologický problém, je to naše chyba, musíme to opravit. Ne: Brusel nás ničí. To je rozdíl mentality.
Nedávno jste se vrátil ze západoevropských hutí. Jaký dojem jste si přivezl?
Musím říct, že v jistém smyslu až osvobozující. Dlouho jsem i já podléhal pocitu, že evropské hutnictví umírá. Když člověk žije v českém prostředí, snadno ten dojem získá. Slyšíte pořád o útlumu, energiích, Green Dealu, konci průmyslu. Jenže realita, kterou jsem teď viděl v západní Evropě, je mnohem složitější.
Byl jsem v megahutích jako Tata Steel v Nizozemsku nebo Aperam v Belgii a to, co tam člověk vidí, není rozpad, ale transformace. Tam, kde se investovalo, ty podniky neuvěřitelně fungují.
Aperam mě úplně šokoval. Úroveň technologií, bezpečnosti, ekologických opatření. To je jiný civilizační standard. Přijedete ke komplexu a máte pocit, že je snad prázdný, protože nevidíte kouř, nic dramatického. Ale uvnitř běží obrovský organismus ve třech směnách.
Tohle mi úplně narušilo stereotyp, který se kolem evropského průmyslu vytváří. Nejde o konec hutnictví. Jde o jeho přerod.
Jak se liší kultura práce ve světě?
Dramaticky. Brazílie mě šokovala bezpečností. Nedržíte se zábradlí, jdete ven. Hotovo. Vedle toho se v provozu plazí hadi a musíte mít speciální chrániče. To je jiný svět.
Zažil jste i opačný extrém?
Ano, v Rumunsku, to byla skoro cesta v čase. Vymlácená okna, divocí psi, trosky. A uprostřed toho fungující slévárna. To nejsou jen rozdíly dekád. To je jiná civilizační regrese. Byl jsem ve slévárně v Transylvánii a myslel jsem, že podnik dávno skončil. Vrata dokořán, a najednou z trosek vyběhl slévač v kloboučku, zazvonil na zvon a začalo se lít železo. Uprostřed apokalypsy.
Šrot nad zlato. Severokorejci musí povinně sbírat kovový odpad, aby probudili krachující hutě
V komplexu severokorejských oceláren Kim Ček technici ke konci prosince spustili novou hutní technologii vlastní výroby. Ta by, dle oficiálního prohlášení, měla výrazně přispět k zvýšení výroby. Otevření linky se zúčastnil premiér Kim Tok Hun, který ve svém proslovu ocenil výkony a činy všech stavitelů a pomocníků, kteří přispěli k oživení pokroku země v jejím nejtěžším období,“ tak zní oficiální zpráva korejského serveru rodong.rep.kp.
Kde jste mohl pozorovat nejstrašnější pracovní podmínky?
Asi nejotřesnější pracovní podmínky, jaké jsem kdy zažil a viděl, byly v Rusku, na Ukrajině, v Rumunsku nebo třeba v Jižní Africe. To si člověk, který to nezažil, vůbec nedovede představit. Tam lidský život často znamená strašně málo.
V té souvislosti vyprávím historku z Azovstalu v Mariupolu, kde jsem byl poprvé v roce 2012. Bavil jsem se tam s vedením o bezpečnosti práce a ptal jsem se na pracovní úrazy, ale moc se jim o tom nechtělo mluvit. Pak za mnou přišel jeden dělník a řekl: „Vy jste se ptal na bezpečnost? Tak před dvěma týdny tady jeřáb položil třistatunovou pánev s ocelí přímo na jednoho chlapa.“ Úplně ho rozmáčkla. A oni to tehdy vyřešili tak, že tělo odvezli za plot a nahlásili, že se nehoda nestala u nich. To je něco, co si v západní Evropě neumíme představit. Paradoxně obrovský kontrast byla třeba Brazílie, která je naopak v bezpečnosti práce na špičce. Málokdo ví, že odtud vznikají bezpečnostní standardy pro zbytek světa.
A západní negativa?
GDPR. To je někdy groteska. V Holandsku třeba nesmíte oslovit dělníka, jestli ho můžete fotit. On musí přijít za vámi. To už je skoro absurdní divadlo.
S historií a současností těžkého průmyslu souvisí i vaše chystaná výstava v Evropském parlamentu. Čeho se bude konkrétně týkat?
Ano, a vlastně i ta s tím poznáním souvisí. Před časem mě oslovil Eurofer, Evropská asociace pro ocel, která si letos připomíná 75 let od založení Evropského společenství uhlí a oceli, tedy historického základu dnešní Evropské unie. Chystá se výstava v Evropském parlamentu postavená na mých fotografiích a smyslem není jen ukázat nostalgii starého hutnictví, ale i jeho současnou proměnu. Proto teď objíždím evropské hutě znovu. Potřebuju zachytit motivy, které mluví nejen o minulosti, ale i o budoucnosti.
A to je pro mě důležité. Protože ocel není jen minulost, je to stále jeden ze základů civilizace. Paradoxně tohle uznání přichází od evropských institucí dřív než od českého kulturního prostředí. A to je trochu symptomatické.
O vaši práci je větší zájem venku než doma?
Jednoznačně. A pořád mě to zaráží. Na Západě přijedu do hutě a lidé znají Beauty of Steel, sledují ten projekt, chtějí se bavit, někdy se i fotit. V Holandsku jsem měl skoro pocit absurdního divadla. Lidé se kolem mě sesypali a znali mě podle projektu. Že mě znají ze sítí, jsem vůbec nečekal. A v Česku? Velké ticho. Přitom to není, že by průmysl nebyl naše téma. Jen je tu zvláštně vytlačený. V uměleckém prostředí je pořád často vnímán jako cosi podezřelého, historicky zatíženého. A to je škoda. Protože ve světě má industriální kultura normální místo v paměti společnosti. U nás se o něj pořád bojuje.
Proč myslíte, že v Česku ten zájem chybí?
Protože průmysl je tu pořád vnímaný jako stigma. Černota, mour, kouř, komunismus, socialistický realismus. Pamatuju si fantastickou ostravskou výstavu Dělník je smrtelný, práce je živá, která mapovala století průmyslového umění. Skvělá věc, ale dostala strašnou bídu. Že se vytahuje komunismus, že se vrací minulost. Na Západě máte průmyslové obrazy v muzeích jako součást kulturního dědictví. U nás je to často jen „špinavá minulost“. To je obrovský rozdíl. Protože těžký průmysl je tu pořád poznamenaný komunismem. Lidé často nevidí ocelárnu jako kulturní fenomén, ale jako memento špinavé minulosti. Přitom je to absurdní redukce. Když se hledí na gotickou katedrálu, nikdo neřeší feudální vykořisťování. Ale jakmile vystavíte vysokou pec, někdo řekne socrealismus.
O kráse lidské práce. A o transformaci. Pořád říkám. V hutnictví se ze šutru stane vidlička. To je přece magie. Alchymie. Mě fascinuje, že člověk vstoupí do obrovské haly, která je sama z oceli, vyrábí ocel, a návštěvník se tam cítí jako mravenec. Je v tom monumentalita, ale i cosi metafyzického. Něco, co člověka děsí a fascinuje zároveň. A to mě nepustilo ani po dvaceti letech. Pořád když vejdu do haly, mám motýly v břiše. To je znamení, že to ještě žije.
Ve vašich fotografiích ale nejsou jen monumentální celky, často jsou tam i velmi intimní detaily...
Protože provoz netvoří jen technologie. Ale i člověk. Miluju dělnické kouty, provizorní židle, kalendáře, otrhané plakáty s vyzývavými ženami. To je sociální antropologie, to jsou mikrostopy lidství. V prostředí, které je jinak skoro nelidské. Marketéři to nesnášejí, ale já v tom vidím duši provozu. A někdy si myslím, že právě tyhle detaily o světě práce řeknou víc než samotná vysoká pec. To je ukázka lidství v nelidském prostředí. Když devět hodin denně stojíte v hluku, prachu a tmě, tak jediný kontakt s normálním světem může být ta svlečená holka na zdi. To není vulgarita. To je antropologie. A říkám to jako katolík.
Dá se industriální fotografie použít jako způsob, jak budoucím generacím vysvětlit, co bylo hutnictví?
Jen částečně. A to je moje bolest. Fotografie nepřenese pach, žár, dunění, vibraci podlahy. To, jak huť doslova dýchá, je nepřenosné. Fotografie může ukázat monumentalitu, může zachovat tvary, ale živý organismus huti ne. A právě proto dokumentuju aspoň to, co zachytit jde. Protože jednou možná nebude ani to.
Přemýšlíte o svém archivu jako o historickém fondu?
Ano, doufám v to. Mám asi dvacet terabajtů dat. To už není osobní archiv. To je materiál, který by jednou měl mít institucionální péči. Doufám, že vznikne něco jako knihovna technologií. Paměť průmyslové civilizace. Protože jinak to může zmizet stejně jako ty hutě. A to by byla tragédie.
Kde jste cítil největší energii starého průmyslového světa?
V Rusku na Urale. Tam to dunělo, bušilo, žilo. A od zrodu v carském Rusku skoro bez investic. To byl fotografický ráj, kam už se nikdy nepodívám. Strašný a zároveň nádherný. Za Uralem měl už na konci 17. století velkou roli železář Nikita Demidov, kterého tam car Petr I. poslal budovat průmyslovou základnu a využít obrovská naleziště rudy, uhlí a vzácných kovů. Právě tehdy se tam začal rodit těžký průmysl. Ty funkční železárny, například v Serovu na severním Uralu, pocházejí třeba z roku 1888 a člověk má pocit, že se do nich od té doby neinvestoval ani rubl. Když tam přijdeš, vidíš dělníky v dřevácích a roztrhaných bundách u vysokých pecí. Je to syrový, skoro zastavený v čase. V tom je to svým způsobem úplný ráj.
Že ocel není samozřejmost. Že za vidličkou, autem nebo mobilem je obrovské množství energie a lidské práce. To si málokdo uvědomuje.
Máte ještě fotografický sen?
Pořád. Voestalpine, Indie, Afrika. Měl jsem pozvání do Íránu a stále to odkládal. Teď mám obavy, že po náletech už nebude co fotit. Stejné je to na Ukrajině a na Ural do Ruska se znovu nepodívám. Primárně chci dokončit Jižní Ameriku, to jsou už jen tři cesty. Pořád je naštěstí co fotit.
Co je dnes váš projekt Beauty of Steel?
Začalo to jako koníček. Dnes je to život a, troufám si říct, možná i fenomén. V průmyslovém světě má ten projekt ohlas, který mě překvapuje. V kulturním světě pořád skoro žádný. Ale třeba se to jednou změní.
Vstupuje do vaší práce dnes již všudypřítomná umělá inteligence?
To je věc, která mě opravdu zneklidňuje. Už narážím na videa vytvořená z mých fotografií, rozpohybovaná AI. To je nová forma krádeže. A nejhorší je, že začíná mizet hranice mezi obrazem a simulací. Přestávám někdy rozeznávat, co je skutečnost. To je vážný problém. Zvlášť pro dokumentární fotografii.
Je ocel ještě symbolem modernity?
Možná už není vnímána tak heroicky jako ve 20. století. Ale pořád je základem světa. Jen jsme ji přestali vidět. Pořád za vším stojí ocel, jen si to už neuvědomujeme. A možná i proto ji stojí za to fotografovat. Aby se na to nezapomnělo.
Viktor Mácha
Viktor Mácha (1984) je český fotograf a dokumentarista specializující se na těžký průmysl. Je autorem mezinárodně uznávaného projektu Beauty of Steel, v jehož rámci téměř dvě desetiletí systematicky dokumentuje hutě, slévárny, válcovny a kovárny po celém světě. Navštívil více než 400 průmyslových provozů na několika kontinentech a vytvořil unikátní archiv mizející industriální civilizace. Jeho práce stojí na pomezí dokumentu, vizuální archeologie a monumentální fotografie průmyslové krajiny. V roce 2026 připravuje výstavu v Evropském parlamentu k 75 letům evropského ocelářského společenství a pokračuje v nových dokumentačních cestách po evropských hutích. Navzdory výraznému mezinárodnímu ohlasu zůstává jeho práce v českém kulturním prostředí dosud překvapivě nedoceněná.
Související
Pecina přebírá ostravskou huť. Čeká ji restart i bolestivé škrty
Když bylo Josefu Valihrachovi čtrnáct let, vyrobil své první víno. Nešlo o dětský pokus ani krátkodobé nadšení – byl to začátek celoživotní cesty, která ho dovedla od malého vinohradu až na prestižní světové soutěže.
Dnes, krátce před sedmdesátinami, zůstává jednou z výrazných postav českého vinařství. Vlastní vinařství založil hned po pádu komunismu v roce 1990 a od té doby nepolevil. Lásku k oboru navíc předal i svým dětem, které dnes pracují v rodinné firmě. Za desítky let práce posbíral řadu ocenění a jeho vína se objevila i na stolech královských rodin a hlav států.
„Vinaři udělali veliký kus práce,“ říká. Podle něj dnes kombinují moderní technologie s návratem k původním postupům a dokázali se prosadit i v zahraničí. „Těší mě, když přijedeme na soutěž do Francie a o Česku se tam ví a mluví dobře.“
K vínu ho přivedl otec. Už v mládí hospodařil na malém vinohradu, který měl tehdy limit 300 hlav. Držel se ho i s výhledem do budoucna – pro případ, že by jednou mohl vinařství dělat naplno. A ten moment přišel hned po revoluci.
„Rodiče mě od toho zrazovali, ale rodina mě podpořila. A dosud to naštěstí funguje,“ vzpomíná.
Josef Valihrach vinařství zasvětil celý svůj život, svou lásku k tomuto oboru předal i svým dětem, které pracují v rodinné firmě ČTK
Nové odrůdy
Vedle práce ve vlastních vinohradech v Krumvíři začal jezdit do zahraničí. Sbíral zkušenosti a hledal nové odrůdy. Jako jeden z prvních se kolem roku 2000 pustil do pěstování Chardonnay a Merlotu – dnes běžných odrůd, tehdy ale v Česku spíš výjimečných.
Že šlo o správný krok, ukázaly výsledky. Jeho Chardonnay získalo čtyřikrát první místo v prestižní francouzské soutěži Chardonnay du Monde – v letech 2014, 2020, 2022 a 2024. Takový úspěch se jednomu vinařství podaří jen výjimečně.
K tomu přidal i domácí ocenění Vinař roku za roky 2009, 2010 a 2013.
Ani dnes ale nezůstává stát na místě. Ve vinohradech má 32 odrůd a stále zkouší nové. Tou poslední je Cabernet Blanc, který si přivezl ze Švýcarska.
„Emoce musí ven, ale pánvemi už neházím.“ Šéfkuchař Bruxxu Matoušek o talentu i chutích Čechů
Už dvanáct let stojí v čele jedné z největších a nejnavštěvovanějších pražských restaurací, bruselské brasserie Bruxx. Inspiraci hledá v dávno zapomenutých francouzských kuchařkách a své recepty si zapisuje do Moleskineů. Čechy učí jíst dary moře, v listopadu vaří humry a na Vánoce znovu oživil tradici šneků. Jeho slávky jsou vyhlášené po celé Praze.
Rozšiřování vinic ale podle něj není jednoduché. „Spotřeba vína klesá,“ říká. Vinaři se tak budou muset novým podmínkám přizpůsobit. I proto rodina rozšířila své aktivity o chov skotu – maso dnes nabízí spolu s červeným vínem.
Když mluví o úspěchu, zůstává skromný. „Musí být daný shůry a musíte mít kolem sebe dobré lidi. Začali jsme brzy a věřili jsme tomu, co děláme,“ shrnuje. A i když slaví sedmdesátku, na odpočinek to zatím nevypadá.
Související
Konkurence pro vína z Moravy. Ta ze severních Čech zažívají renesanci
