Pro šampaňské platilo po generace jednoduché pravidlo: hroznům prospěje pomalé zrání v chladnějším klimatu. Jenže to se mění. V Champagne letos začíná historicky nejčasnější sklizeň a vinaři řeší, zda se jim i v rozpálené Francii podaří zachovat chuť, která jejich víno proslavila.
Když bylo Josefu Valihrachovi čtrnáct let, vyrobil své první víno. Nešlo o dětský pokus ani krátkodobé nadšení – byl to začátek celoživotní cesty, která ho dovedla od malého vinohradu až na prestižní světové soutěže.
Svět pije méně vína, ale investoři do něj vkládají víc kapitálu. Prémiové a limitované lahve přinášejí podle indexů zhodnocení až 10 procent ročně a stávají se alternativou k tradičním trhům.
Ještě v roce 2000 byla nabídka většiny restaurací více méně stejná: mohli jste si dát dvojku bílého, tedy nejčastěji Müllera či Veltlín, nebo dvojku červeného, kdy jste pravděpodobně dostali Frankovku nebo Svatovavřinecké. V lepším případě to bylo „od známého z Moravy, který je vinař“, v horším to bylo z obecně dostupných zdrojů. Dneska je situace radikálně jiná. Lepší. Na druhou stranu „dvojku“ už skoro nikde nedostanete.
Vinograf má za sebou nepovedenou expanzi, uzavírání poboček i zásadní restart. Dnes se soustředí výhradně na Senovážné náměstí, kde chce nabídnout špičkové víno, plnohodnotnou kuchyni a uvolněnou atmosféru. „Nejdřív musíte zvládnout jedno místo dokonale, teprve pak se můžete bavit o růstu,“ říká spolumajitel podniku Radovan Kubáč.
Staroměstské náměstí bývá symbolem Prahy – a zároveň symbolem toho nejhoršího, co turismus udělal české gastronomii. Desítky restaurací s předraženými „tradicemi“, kde je hlavní ingrediencí poloha. Právě do tohoto prostředí vstupuje restaurace 420, první projekt Radka Kašpárka mimo jeho michelinskou restauraci Field. A jako by tím říkal: i na Staromáku může vzniknout kuchyně, za kterou stojí za to vracet se kvůli chuti — ne kvůli Orloji.
Po nedávné zprávě o znovuotevření a kompletní proměně restaurace V Zátiší jsem se rozhodl osobně ověřit, jak si legendární podnik vede v nové éře. Návštěva předčila očekávání a potvrdila, že spojení moderního designu s inovativní slovanskou kuchyní je trefou do černého.
Listopad v Česku tradičně patří huse, zelí a mladému vínu. Svatomartinské menu se po roce vrací na stoly restaurací po celé zemi – od pátečního 7. listopadu se kuchyně rozvoněly pečenými husami a karamelizovanou cibulkou. Klasické pokrmy letos doplňují i méně očekávané kombinace – třeba párování s pivem.
Vinobraní už dávno není jen oslavou vína a burčáku. Proměnilo se v jednu z nejvýznamnějších regionálních událostí, která každoročně přivádí statisíce lidí a s nimi i stovky milionů korun. Ukazuje se přitom, že skutečným produktem vinobraní není ani tak víno samotné, ale atmosféra, kterou akce vytváří.
Po dvou slabších ročnících mají letos vinaři na jižní Moravě důvod k optimismu. Stabilní počasí posledních týdnů slibuje úrodu nad dlouhodobým průměrem, a to jak z hlediska kvality, tak i množství hroznů. Sklízet se začalo už u raných odrůd, například Solaris či Irsai Oliver, hlavní část vinobraní se ale naplno rozběhne v příštích dnech a vyvrcholí tradičně v polovině září.
Litoměřicko, malebná oblast severních Čech, má vinařskou tradici sahající až do středověku. V posledních letech zdejší vinice znovu ožívají díky místním víno milujícím patriotům.
