Jen jeden národ sní víc pizzy než Italové. A místní ji mají i na Štědrý den
Pizza je symbolem italské kuchyně. V přepočtu na hlavu však trhá rekordy oblíbenosti někde úplně jinde. Popularitě ale vděčí lehce bizarní lokální variantě, nad kterou by neapolští pizzaři nejspíš pozvedávali obočí. Ve své domovině je ale fenoménem, který je pro některé láskou, pro jiné zase „mraženým zlem“. Tipnete si, kde to je?
Uhodl to určitě málokdo. Největší oblibu v přepočtu na člověka má pizza v Norsku. Nejedná se však o tradiční pizzu, kterou známe z italských, dokonce ani rádoby italských restaurací. Norové mají svou vlastní, která se jmenuje Grandiosa, a jinde než na severu byste ji nejspíš hledali marně. Otázkou však je, jestli by ji někdo hledal. I v Norsku se lidé dělí na skupiny – jedni Grandiosu milují, druzí ji nesnášejí.
Vzhledem ke složení se nelze této polarizaci jinak poměrně klidné a konsenzuální norské společnosti příliš divit. Na první pohled vypadá jako klasická mražená pizza, kterou lze sehnat v každém supermarketu i večerce. Grandiosa je víc než jen obvyklou pizzou, je něčím, co si Norové v osmdesátých letech představovali pod pojmem pizza. Legenda praví, že ředitel továrny, ve které se začala tato mražená pochoutka vyrábět, vůbec nevěděl, co to pizza je.
Kroužky, které by rozpohybovaly alespoň děti, letos dále zdražují, rodiny si je leckdy nemohou dovolit.
Dražší než covid. Obezita a „nemoci z pohodlnosti“ už brzy vyjdou Česko na stamiliardy
Enjoy
Žádné prosciutto, žádná mozzarella. Standardními komponenty jsou vlastně jen těsto a rajčatová omáčka (a i ta je poněkud „ředěná“). Přísadám Grandiosy vévodí takzvané „pizza maso“. Maso je to vlastně tak z půlky, hovězí doplňuje sója, voda a konzervanty. Takže něco jako mix tofu s gothajem? Místo italského sýru tvůrci využili domácí Jarlsberg. Poměrně minimalistickou „výzdobu“ zajišťují kousky papriček. Jak se dá očekávat, kombinace je tak trochu mdlá, ovšem Norové kořením obecně neplýtvají…
Národní jídlo nebo „lenost v krabici“?
I přes ne zrovna lákavé složení si ji národ oblíbil, dodnes je to jedno z neoficiálních národních jídel. V osmdesátých letech na tom bylo mnoho občanů podobně jako zmíněný ředitel – nikdy pizzu neměli. Pro tehdejší společnost, která teprve nedávno rychle zbohatla díky těžbě ropy, byla pizza něčím exotickým, čím osvěžit jídelníček. Co na tom, že to s pravou pizzou nemělo moc společného. Ostatně i v Evropě typické „indické“ jídlo tikka masala nepochází z Asie, ale ze Skotska…
Málokteré jídlo v Česku dokáže rozpoutat tak vášnivou debatu jako bramborový salát. S hráškem, nebo bez? S jogurtem, nebo jedině s poctivou majonézou? A co teprve uzenina, která je pro jedny nostalgickou vzpomínkou na dětství, pro jiné kulinářské rouhání.
Majonéza, nebo ocet? Bramborový salát rozděluje Česko, Německo i Rakousko
Enjoy
Nelze také zastírat, že hodně pomohl i skvělý marketing. Výrobci byli vynalézaví, Grandiosa se objevila třeba v reklamě s reprezentačními běžkařkami, na přelomu tisíciletí dali lidem možnost pomocí SMS hlasovat o nových přísadách, o několik let později vznikla píseň „Respekt pro Grandiosu“ s vlastním klipem. Song to dotáhl až na čelo hitparády. I díky tomu lokální značka funguje i v prostředí s tvrdou mezinárodní konkurencí.
V jedné z reklam se pizza objevuje i na vánočním stole. A určitě jich pěkných pár norské domácnosti spořádají i o letošních svátcích. Podle dat si ji o Vánocích plánuje dát nezanedbatelné procento rodin. Všude nebude hlavním jídlem na Štědrý večer, ale jako uvolněný odpočinek od velkých rodinných večeří bývá Grandiosa vítaná.
Pro někoho je Grandiosa národním jídlem, pro někoho „leností v krabici“ nebo „mraženým zlem“. Každopádně je to fenomén, který patří k moderním dějinám Norska.
Než se štědrovečerní stůl v českých zemích zaplnil kaprem a bramborovým salátem, patřili k Vánocům i šneci. Dnes je vnímáme jako francouzskou delikatesu nebo gastronomickou kuriozitu, ve skutečnosti ale šlo o běžnou součást vánočního jídelníčku – zejména v době, kdy se Štědrý den striktně dodržoval jako postní.
Vánoční šneci: zapomenutá česká tradice, která se vrací na talíře
Enjoy
VYŠEL LETNÍ NEWSTREAM CLUB
Sázky na růst Česka se vyplácejí. Potvrzují to lidé různých oborů a zájmů, s nimiž se můžete potkat při čtení aktuálního vydání magazínu Newstream CLUB. Česko má totiž obří potenciál, který se daří čím dál více využívat. Platí to pro investory, globální i lokální firmy, ale také pro tuzemský realitní trh. Jak se na vlně zájmu svézt, poradí letní vydání magazínu.
Na obálce magazínu jsou sourozenci se Sara a Teo Sandevovi, kteří patří ke generaci, která už nemusí volit mezi původem a zemí, kde vyrostla. Ona jde hereckou cestou, on spojuje fotbal, studium a rodinný byznys. Oba ale dobře vědí, že jejich největší výhodou je právě mix českého zázemí a balkánských kořenů.
Aktuální vydání se věnuje právě sázkám na Česko z mnoha pohledů: z pohledu investorů drobných i institucionálních, ale i z pohledu lidí, kteří se snaží zemi posunout dál. K nim patří například Petr Dvořák, který shání soukromé prostředky na spolufinancování stavby nové pražské filharmonie, nebo investor Marek Dospiva.
Česko se také stává čím dál větším lákadlem pro zahraniční firmy, které zde mají vývojová centra. Důvodů je celá řada, ale klíčové jsou pro globální firmy tři věci: vhodná geografická poloha, bezpečnost, a hlavně silné technické zázemí, díky kterému tu mohou pracovat na nejpokročilejších inovacích.
To potvrzuje například šéf globální technologické společnosti Everpure Charlie Giancarlo, který působil v největších firmách světa, stál u zrodu internetu a nyní se věnuje datovým úložištím. Rozhovor s ním také přináší letní vydání magazínu Newstream CLUB.
A rostoucí zájem nadnárodních firem o možnost působit v Česku potvrzuje také Tomáš Partsch z CTP, který vysvětluje, jak se z Brna stává evropské Silicon Valley.
Dvanácté vydání čtvrtletníku Newstream CLUB je v prodeji, distribuci zajišťuje Send. Digitální verzi magazínu lze zakoupit přímo na newstream.cz.