Do startu zimních olympijských her zbývají zhruba dva měsíce a dokončovací práce na sportovištích pokračují. Italské dolomity přitom již zasypal první sníh.
Rekonstrukce skokanského areálu v Predazzu pro zimní olympijské hry Milano–Cortina 2026 představuje kompromis mezi sportovními ambicemi, důrazem na udržitelnost a značnými veřejnými investicemi. Projekt v hodnotě desítek milionů eur podle srovnání s minulými olympiádami ukazuje, že Itálie volí rozvážnější modernizaci, než jakou zvolily některé dřívější pořadatelské země.
V údolí Val di Fiemme se závodní stadion Predazzo blíží své finální podobě. Navzdory průběžným zpožděním a tomu, že práce stále nejsou dokončeny, panuje mezi zodpovědnými institucemi opatrný optimismus. Prezident organizačního výboru Pietro De Godenz před novináři uvedl, že rekonstrukce bude dokončena včas.
FOTOGALERIE: Jak vypadají olympijské areály dva měsíce před zahájením her
Investice do sportovišť pro olympiádu bývají často kritizovány jako jednorázové projekty bez dlouhodobého využití. V Predazzu však modernizace ukazuje, že lze najít rovnováhu mezi náklady, výkonem a budoucí udržitelností areálu, shodují se místní představitelé i provozovatelé.
„Rekonstrukce skokanského areálu začala před třemi lety a olympiáda představuje investici přímo do rozvoje regionu. Z pohledu investorů i veřejných institucí jde o relativně střídmý projekt. Modernizace byla preferována před rozsáhlou novou výstavbou a má jasnou vizi dlouhodobého využití. Fanoušci získají atraktivní olympijskou scénu a ekonomika Dolomit šanci na trvalý sportovní a turistický přínos,“ uvedl technický manažer projektu Luca Gianmoena.
Sidney Crosby: Kolik vydělal nejlépe placený hokejista všech dob
Největší zájem na 88. hokejovém mistrovství světa vzbudí sedmatřicetiletý kanadský útočník Sidney Crosby, který se na šampionát vrací po desetileté odmlce. V roce 2015 vedl kanadský tým při zisku mistrovského titulu v Praze. Kanadská hvězda je považována za jednoho z historicky nejlepších hráčů hokeje a je za to dobře placená. Sidney Crosby je pro hokej totiž stejně významný jako Kobe Bryant pro basketbal, či Christiano Ronaldo pro fotbal.
Podle regionální správy Trentina se náklady na přestavbu Predazzo Ski Jumping Stadium zvýšily na 42,76 milionu eur, tedy přes jednu miliardu korun — asi o 1,3 milionu více, než se původně předpokládalo. Součástí projektu je i modernizace dvou hlavních můstků, které nyní dosahují parametrů HS 143 a HS 109. Kapacita areálu po rekonstrukci činí pět tisíc diváků, což má podle organizátorů zajistit kompaktní, ale intenzivní atmosféru.
Celkové náklady na sportovní infrastrukturu pro hry Milano–Cortina 2026 se odhadují na přibližně 730 milionů eur, přičemž významná část směřuje právě do zařízení v oblasti Trentina.
Olympijský výbor hledá očistný směr. Hry se mají vrátit k investiční střídmosti
Francouzské hlavní město finišuje s přípravami Olympijských her. Mezinárodní olympijský výbor se přitom snaží změnit letitý trend nadměrného utrácení a skandálů. Potíž s olympiádami, kterým se přezdívá největší show na světě, je v tom, že organizátoři her příliš dlouho nevěděli, kdy přestat utrácet.
Italský přístup staví na modernizaci namísto výstavby zcela nového areálu. Minimalizuje tak riziko neočekávaných rozpočtových nárůstů a zároveň snižuje ekologickou zátěž. Pro srovnání: skokanský areál v Soči podle některých zdrojů vyšel až na 265 milionů dolarů.
Kontroverze projektu
Ani predazzská modernizace se ale neobešla bez výhrad. Kritici upozorňují na zásah do citlivé horské krajiny, zejména kvůli novým přístupovým cestám, zasněžovacím systémům či úpravám odvodnění. Místní samosprávy a sportovní svaz naopak argumentují, že jde o investici s dlouhodobou hodnotou, která regionu zůstane i po skončení her.
Modernizované můstky mají umožnit pořádání mezinárodních soutěží, tréninků a juniorských závodů, což snižuje riziko, že areál zůstane nevyužitý. Projekt zároveň vytváří pracovní místa, posiluje turistický potenciál údolí a může stimulovat ekonomiku širšího regionu.
Kritici však upozorňují na možné budoucí provozní náklady. Udržitelné fungování horského areálu je finančně náročné a pokud nebude dostatek mezinárodních akcí, může být naplňování dlouhodobého ekonomického plánu obtížné.
REPORTÁŽ: V italském Val di Non mají světový unikát. Lanovku na přepravu ovoce
Pod hřebeny trentinských Dolomit odstartovala logistická revoluce. Konsorcium pěstitelů Melinda, jeden z největších evropských producentů jablek, spustilo unikátní lanovku pro přepravu ovoce. Projekt nahradí tisíce kamionových jízd ročně, ušetří energii a posílí konkurenceschopnost regionu. Zároveň ukazuje fascinující svět „jablečného impéria“, které hospodaří s miliardami kusů ovoce a stovkami milionů eur ročně.
Hlavním tématem podzimního čísla magazínu Newstream Club je Sázka na Česko. Česko je totiž země s ohromným potenciálem. To je jedna ze spojovacích myšlenek vlivných českých podnikatelů. A ten potenciál je zejména v lidech. Jak ale tento potenciál vzít a přetočit jej ve skutečnou hodnotu, na které lze následně stavět růst? Právě o těchto otázkách jsme mluvili s několika výraznými figurami českého, slovenského, ale i světového byznysu.
Velmi aktivní, a přitom neotřelý způsob ukazuje galeristka Olga Trčková, která v centru Prahy vybudovala úspěšnou komerční galerii DSC Gallery. O tom, jak může Česko, či potažmo Česko a Slovensko uspět na globální scéně, pak vědí své miliardáři Vlastislav Bříza a Dalibor Cicman. První dokázal tradiční značku Koh-i-noor dostat do celého světa, druhý se svým e-commerce projektem GymBeam svět postupně dobývá.
Kromě rozhovorů s klíčovými osobnostmi trhu se v magazínu dozvíte také prognózu vývoje na pražské burze, proč se v Kuchyni na Pražském hradě nesmaží smažák nebo jak to vlastně mají Češi se svými chalupami.
Deváté vydání čtvrtletníku Newstream CLUB je v prodeji na stáncích i v online distribuci Send, kde je možné titul také předplatit. Digitální verzi magazínu lze zakoupit přímo na webu newstream.cz.
Na další číslo se můžete těšit již v prosinci.
Víme, co se děje na realitním trhu. Odebírejte newsletter.
Ve Zlíně je téměř všechno památkově chráněno. A přesto existuje prostor pro novou architekturu. „Chceme, aby bylo na první pohled jasné, co je původní a co současné,“ říkají architekti Pavel Šánek a Monika Zvonková z ateliéru Semela Architetcs. V rozhovoru pak vysvětlují, proč je důležité nepřetírat to staré a zároveň nemít strach přidat výraz dneška.
Pro mnoho lidí je Zlín výjimečné město. Baťovská tradice je tu pořád cítit. Jak s tímhle odkazem pracujete ve své tvorbě?
Pavel Šánek: Vnímáme ji velmi intenzivně, žijeme v ní každý den. Architektura je tu sama o sobě obrovským odkazem, ale pro nás je důležité jít dál než jen k „baťovskému“ tvarosloví. Máme načtenou literaturu o Baťovi, známe jeho příběh a často říkáme, že samotná myšlenka je možná ještě silnější než fyzická architektura. Když si uvědomíte, že Baťa dokázal během zhruba dvaceti let proměnit vesnici v plnohodnotné město, je to princip, ke kterému se dá odkazovat i dnes. Nejde jen o to, jak město vypadá, ale jak rychle a systematicky vznikalo. V kontextu dneška je taková rychlost výstavby v podstatě nepředstavitelná.
Říkáte, že k baťovskému odkazu přistupujete „s respektem, ale s odvahou“. Co si pod tím mám konkrétně představit?
Pavel Šánek: Nechceme být jen ateliér, který automaticky odkazuje na Baťu pokaždé, když přijde nová zakázka. Snažíme se být současní, progresivní, ale přitom neztratit vazbu na hodnoty, na kterých Zlín stojí. A to je někdy náročné, protože třeba památkáři jsou kapitola sama pro sebe. Na druhou stranu, u Baťových domků oceňuji, že je drží v čisté podobě. Když jedete přes místa, kde si každý dělá, co chce, vznikají často barevné, roztříštěné ulice bez jakékoliv harmonie. Tady regulace pomáhá, a to je podle mě správně. Zároveň chceme, aby bylo na první pohled jasné, co je původní a co současné. Třeba u našeho NWT číslo 1 jsme pracovali s klasickými motivy zlínské architektury, rám, přiznaný skelet, cihla, ale doplnili jsme je o novodobé prvky. Historie zůstává čitelná, současnost ji neruší, ale funguje s ní. Tak nás to baví nejvíc.
Monika Zvonková: Pro mě „respekt a odvaha“ znamená přidat dnešní výraz, ale nikdy nepopřít to, co tu bylo před námi. Historickou vrstvu nechceme přetírat, spíš ji doplňovat, aby spolu časové roviny fungovaly přirozeně a autenticky. Rekonstrukce historických budov jsou dnes velké téma, ať už jde o kanceláře nebo bydlení. Do hry vstupují energetické nároky, ESG, nové technologie.
Jak náročné je dostat současné standardy do historických objektů, aniž by ztratily svou tvář?
Monika Zvonková: Jde to a jde to dobře. Technologie udělaly za poslední roky obrovský skok. Třeba v Kroměříži pracujeme na bývalé školní budově, která se mění na kombinaci kanceláří a bydlení. Na historicky nejhodnotnější straně vůbec nezateplujeme zvenku. Vše řešíme zevnitř. Kastlová okna renovujeme, nevyhazujeme. A na dvorní, méně exponované fasádě už si můžeme dovolit klasické zateplení zvenčí.
Obědové menu je luxusem. Nejdražší je v Praze, nejlevnější ve Zlíně
Podle posledních dat společnosti Edenred obědy opět plošně zdražily. Od roku 2020 jsou ceny vyšší téměř o polovinu, v porovnání s rokem 2014 dokonce více než dvojnásobné.
Pavel Šánek: Dnešní technologie dávají architektům velkou svobodu. Dá se splnit energetika, komfort, provozní nároky a zároveň nezabít architekturu. Ale spoustu věcí ovlivňují lidé. Třeba konkrétní památkář. Každý má trochu jiný výklad pravidel, takže někde spolupráce běží hladce, jinde je to složitější. To je realita rekonstrukcí v památkových územích.
Někteří architekti říkají, že přísná ESG pravidla a regulace mohou zásadně měnit podobu měst, třeba u kancelářských budov v Praze. Jak to vidíte vy?
Pavel Šánek: Nemyslím si, že samotné technické požadavky jsou problém. Často je to spíš o investici a penězích. Když výsledek nevypadá dobře, nebývá to tím, že by ESG diktovalo špatnou architekturu, ale tím, že se někde muselo škrtat. Udržitelnost stojí peníze, a pokud se rozpočet nezvětší, musí se ubrat jinde. A tam se to pak projeví, vizuálně i kvalitativně.
Monika Zvonková: My se snažíme investory nenutit do toho, aby šetřili na věcech, které mají dlouhodobý dopad. Řada technických požadavků dává smysl a investor to často pochopí až při skutečném užívání domu. A ano, někdy se stane, že se něco nakreslí a později z toho investor ustoupí. Ale vždycky se snažíme držet selský rozum a zdravou míru kompromisu.
Zlín máte „načtený“ i „nadýchaný“. Co vám tu jako architektům nejvíc chybí? Jaký zásah, stavba nebo změna by podle vás výrazně zlepšila život ve městě?
Monika Zvonková: V posledních letech se tady udělalo opravdu hodně pro veřejná prostranství. Zlín je původně zahradní město, takže má obrovský potenciál v zeleni a ten se postupně zhodnocuje. Parky se revitalizují jeden po druhém, a myslím, že nás čeká už jen poslední velký, který zbývá dotáhnout. Když se to podaří, vznikne tu souvislá síť kvalitních veřejných prostor, která je na české poměry opravdu výjimečná. Co ale pořád považujeme za slabé místo, je hlavní náměstí. To je dlouhodobě nedořešená kapitola. A pak regulace, Zlín je téměř celý v památkové zóně. Město i kraj často mají chuť něco posunout, ale památkáři mají v podstatě poslední slovo. Jakýkoliv větší zásah je nutné s nimi složitě koordinovat, což rozvoj přirozeně brzdí.
Pavel Šánek: A pak je tu další rovina, a to je bydlení a kultura. Když se podíváme na Jihlavu a jejich novou multifunkční arénu, je to obrovský skok pro celé město i region. Zlín naopak v tomto ohledu dlouhodobě ztrácí. Kino se řeší roky, zimní stadion je v nevyhovujícím stavu. A přitom právě kultura dokáže město posunout dopředu a možná i nejrychleji. Velké téma jsou i studentské koleje. Univerzita tu je, ale dostupné ubytování chybí. Studenti často odcházejí jinam, protože tu nemají kde zakotvit. Je to problém celostátní, ale ve Zlíně obzvlášť viditelný.
Vypadá jako baťovský domek ve Zlíně, jen je ze dřeva. Postavili ho za osm hodin
Pojďme k vaší známé „vizi Zlína“ a výškovým budovám. Jak tahle myšlenka vůbec vznikla?
Pavel Šánek: Úplně původně to začalo jedním konkrétním projektem, a to soutěží na zhruba čtrnáctipodlažní budovu. Vyhráli jsme ji, a byli jsme jediní, kdo měl odvahu jít výš než ostatní. Pak jsme o tom mluvili s Evou Jiřičnou a její reakce byla trefná: „Čtyřicet metrů? Proč tomu říkáte výšková budova?“ V Londýně by to byla zcela běžná stavba, ale tady z toho byl velký poprask. A pak se začali ozývat další investoři. Reální zájemci o vyšší domy. Jeden klient chtěl jen deset minut pěšky od centra postavit bytový dům o něco vyšší, než je běžné, a narazil na větu: „Nic nesmí být vyšší než jednadvacítka.“ Desítky připomínek, odpor, zdržování. V tu chvíli jsme si řekli, že boj o jedno nebo dvě patra nemá smysl. Že je potřeba otevřít téma koncepčně. Tak vznikla Vize Zlín. Záměrně trochu přeháníme – třeba tou třístovkou metrů – aby se zvedla debata na úrovni, zda má mít Zlín definovanou výškovou zónu, a pokud ano, kde. Neříkáme, že tu nutně mají stát mrakodrapy. Chceme, aby se změnil způsob uvažování. Aby se místo drobných bojů o jedno patro začala řešit celková koncepce růstu města.
Monika Zvonková: Pro nás bylo klíčové nejdřív si sami odpovědět na otázku, jestli to dává smysl – kde, jak a proč. Proto jsme ty studie dělali. Až když jsme měli jasno my, pustili jsme to ven. Reakce byly různé. Od lidí, kteří nás měli za blázny, až po názory, že to určitě navrhla umělá inteligence. Přitom na tom pracujeme už pět let, dávno před boomem AI. Ale vidíme, že se myšlení ve městě postupně posouvá. I kdyby tu nikdy nestála třístovka, může tahle debata pomoct k uvolnění regulací, a hlavně k tomu, aby bylo jasně definované, kde může Zlín růst do výšky a kde naopak ne.
A podařilo se vám tou vizí něco reálně ovlivnit?
Pavel Šánek: Minimálně se změnila kvalita celé debaty. Na začátku to bylo hodně emotivní: ve stylu „výšková budova ve Zlíně nikdy!“ Dnes už slyšíme mnohem víc racionálních argumentů, a to jak pro, tak proti. Zajímavý moment přišel ve chvíli, kdy byla povolena první vyšší budova. Najednou se na ni začali odkazovat další investoři, ale často na místech, kde to vůbec nedávalo smysl. A to je přesně důvod, proč je potřeba koncepce. Bez ní může vzniknout chaos. Aktuálně se ve Zlíně připravuje další vyšší stavba a nám se líbí, že už to není jen „naše“ téma. Uvažují o tom i jiní architekti a investoři. Ne prosadit konkrétní věž, kterou jsme nakreslili, ale otevřít diskusi, posunout pohled na výšku jako na legitimní nástroj rozvoje, to byl vlastně jeden z hlavních cílů.
Několik vašich realizací můžeme najít i v Beskydech. Jak k takovému prostředí přistupujete?
Pavel Šánek: V Beskydech pracujeme na dvou větších vilách pro soukromé investory. Každá má kolem 600 m² užitné plochy, celková investice i se zahradou se pohybuje mezi 50 a 100 miliony korun. Jsou to typy projektů, kde investorům opravdu záleží na výsledku a díky tomu můžeme dělat architekturu doslova na míru. To mě osobně nesmírně baví.
Monika Zvonková: Pro nás je základní pravidlo citlivost. Nejen vůči legislativě typu CHKO – ta je samozřejmě důležitá –, ale hlavně vůči samotnému místu. I kdyby pozemek nebyl oficiálně chráněný, neumíme si tam představit čistou „bílou kostku“, která by ignorovala okolí. Pracujeme se svažitým terénem, s výhledy – třeba na Lysou horu – i se světovými stranami. Domy mají minimalistické sedlové střechy, používáme opalované dřevo, černý plech, kombinujeme prosklené a plné plochy. Základ je vždycky správné usazení do terénu. To je pro nás alfa a omega. Materiál, forma a detaily přicházejí až potom.
Jako skleněný šrapnel. Dům ve Zlíně bojuje o Českou cenu za architekturu
Pavel Šánek: A je zajímavé sledovat, jak moc kontext mění přístup. V Beskydech pracujeme se sedlovou střechou, přírodními materiály a pokorou k horizontům. A pak přijdeme do Zlína na Nivy, kde teď navrhujeme městskou vilu – rovné střechy, hodně skla, čistý bílý minimalismus. Vždycky reagujeme na místo. Místo je pro nás zadání.
Jsou ty beskydské vily spíš rekreační, nebo jde o trvalé bydlení?
Pavel Šánek: Jsou to domy pro trvalé bydlení. I když přiznávám, že 600 m² by byla opravdu velkorysá „chalupa“.
Dalším vaším „terénem“ jsou Luhačovice. Jak tam přemýšlíte o architektuře?
Monika Zvonková: Luhačovice jsou pro nás opravdu srdeční záležitost. Tam jsme začínali. Měli jsme tam první ateliér a navrhli několik privátních vil i dalších staveb. Je to lázeňské město, kam lidé jezdí nejen kvůli zdraví, ale i kvůli určitému zážitku. A to je pro nás zásadní – elegance, lehkost, trochu „odlepení od reality“. To vše se snažíme promítat do návrhů. Navíc náš třetí společník má v Luhačovicích za sebou významné realizace, jako je kolonáda nebo městská plovárna. Máme tedy na co navazovat a kontext velmi dobře známe.
Pavel Šánek: La Villa byla specifická tím, že šlo o poslední proluku v centru, sevřenou mezi známými hotely. Svažitý terén, z každé strany jiný soused – od velkých hotelů až po Jurkovičovy domy. Přesně ten typ komplexního zadání, které mě baví. Dům jsme tvarovali podle terénu a jednotlivých vazeb tak, aby působil jako vila v zeleni. Když lidem řeknu, že má sedm pater, často nevěří. Spodní tři horizontální úrovně pracují s různými materiály, nad nimi je vilová hmota o třech patrech a na vrchu střešní penthouse. Díky té hře hmot a správnému měřítku pak budova z ulice působí spíš jako menší rezidence než sedmipodlažní dům v centru lázní.
Jak se liší návrh průmyslového areálu od „běžné“ architektury?
Pavel Šánek: U průmyslových areálů jsou podle nás dva úplně odlišné světy. Firmy jako Ecomodular, které prodávají bydlení a chtějí reprezentovat kvalitu svého produktu, mají přirozenou motivaci mít i vlastní areál architektonicky zajímavý. Sídlo je totiž vizitka značky a oni to velmi dobře vědí. A pak je druhá skupina firem, které roky „přilepují“ halu k hale. Postupně dorostou do stavu, kdy logistika drhne, návštěvník tápe, zaměstnanci bloudí a vizuálně je to slepenec. V tom momentu nás často osloví, abychom udělali dlouhodobý masterplan na několik etap dopředu.
Monika Zvonková: V průmyslu vždycky začínáme úplně od základů, od toho, kde se parkuje, kudy jde pěší návštěvník, kde je recepce, kudy jezdí kamiony, kde se ty dvě trasy nekříží. Realita je často smutná. Přijedete na obrovské parkoviště, troubí na vás kamion a vy nevíte, jestli máte vstoupit do dveří vlevo, nebo vpravo. Architektura přitom dokáže být naprosto zásadním komunikátorem. Na první pohled říká, kdo jste a jak se chováte. I v průmyslu platí: design prodává. A hlavně odlišuje, v moři šedých hal je to konkurenční výhoda.
Královna architektury. Eva Jiřičná proslavila Čechy až v New Yorku, komora ji uvedla do síně slávy
Eva Jiřičná se proslavila nejen v Česku. Její architektonický přístup oceňují třeba i ve Velké Británii. Dokládá to celá řada prestižních mezinárodních ocenění. K nim nyní přibylo další. Jiřičné celoživotní dílo vyznamenala Česká komora architektů.
Pavel Šánek: A někdy jsme spíš mediátoři než architekti. Majitelé si sednou k nám do zasedačky a tři hodiny mezi sebou analyzují procesy, které roky neřešili. My posloucháme, dáváme tomu rámec, a nakonec jim pomůžeme firmu „přerovnat“ nejen architektonicky, ale i mentálně. A to je někdy ta nejcennější část práce.
Kdybyste měli vybrat svou „srdcovku“, jeden jediný projekt, šlo by to vůbec?
Monika Zvonková: To je jako vybírat si mezi dětmi. Každý projekt mám ráda, kromě samotného výsledku mám silný vztah k procesu.
Pavel Šánek: Já jsem si dřív myslel, že kvalita projektu je z devadesáti procent o penězích. Ale třeba La Villa mi ukázala, že stejně důležité je uvažování investora. U La Villy nám během výstavby zmizela skoro polovina rozpočtu kvůli zdražení materiálů – covid, válka, všechno dohromady. Měli jsme připravené luxusní obklady i speciální skleněné prvky. A investor řekl: „Rozpočet je poloviční. Ale chci, aby ten dům pořád vypadal výjimečně.“ Tak jsme sáhli po materiálech, které by tam nikoho nenapadlo dát. Třeba po plechu, který se běžně používá na průmyslové haly. Jen jsme ho pojali jinak, v jiném měřítku, s jinou strukturou, jinou kombinací. Uvnitř jsme pracovali s mozaikami, dlažbami, neobvyklými postupy. A investor do toho šel, věřil nám. Výsledkem je dům, který má pořád ambici být výjimečný, jen jinak, než jsme původně plánovali.
Monika Zvonková: A to je přesně to, proč je tak důležité zadání. Mnoho lidí na začátku ani neví, co vlastně chce. My jim pomáháme to spolu definovat. A když si to poctivě vyjasníme hned na začátku, otevírá se obrovský prostor pro kreativitu, který by tam jinak nebyl.
Kde jste studovali architekturu a proč jste nakonec zakotvili právě ve Zlíně?
Pavel Šánek: Oba jsme studovali v Brně. U mě to byla vlastně shoda okolností. Už během školy jsme začali rozjíždět ateliér, objevily se první zakázky v Luhačovicích a ve Zlíně, postupně jsme navázali vztahy s investory v regionu. A v určité chvíli už to bylo silnější než vazba na Brno. Zlín má specifické prostředí, baťovský urbanismus, jinou energii. A nás bavilo, a pořád baví, na tom kontextu stavět.
Má dnes jihomoravský a moravskoslezský region větší potenciál než třeba Praha?
Monika Zvonková: My ten region denně žijeme a myslíme si, že je spíš podceňovaný. Je tu spousta zajímavých lidí i investorů, jen nejsou tolik vidět. Zároveň, naši klienti často nemají hranice. Když pro ně navrhujeme tady, vezmou nás pak i do zahraničí. Máme za sebou návrh vily na Bali, na Madeiře, apartmán v Itálii, v Rakousku. A investoři jsou vždycky Češi, často přímo odsud z regionu.
Pavel Šánek: Největší nevýhoda regionu je spíš personální. Ve Zlíně chybí fakulta architektury i stavební fakulta. Lidé odcházejí studovat do Brna, Ostravy, Prahy a často už se nevracejí. A když se vrátí, mají tendenci si založit vlastní studio. Sehnat kvalitní lidi do týmu je tady mnohem složitější než ve městě s velkou univerzitou.
K architektuře jste postupně přidali další „odnože“ podnikání. Co všechno dnes kromě návrhů děláte?
Monika Zvonková: Hodně nasloucháme potřebám investorů. Už dlouho jsme jim kromě návrhů pomáhali i s realizací interiérů, až jsme si řekli, že má smysl to profesionalizovat a zastřešit. Od loňska máme vlastní firmu na kompletní realizace interiérů na klíč. Postaráme se o všechno: od konceptu přes výrobu až po poslední dekoraci. K tomu se váže i několik našich vlastních produktů, takže jsme rozjeli i e-shop. Dalším krokem jsou developerské projekty. Máme rozjednané první příležitosti a cítíme, že jsme na to profesně i mentálně připravení. Začneme tady v regionu – ale stejně jako architektura má i development přirozený přesah. Pokud dává smysl, jsme připraveni jít i dál.
Zchátralý areál na jižní Moravě se proměnil. Za 22 milionů postavili sídlo firmy i rodinný dům. Z modulů
Tržiště Pod Kaštany delší dobu hyzdilo historické centrum Zlína. Za 100 milionů se ale lokalita proměnila tak, že její podoba zaujala i zahraniční architekty. Projekt ateliéru ellement architects je jedním z nominovaných v prestižním klání Česká cena za architekturu.
Je tu nové, podzimní číslo magazínu Realitní Club. Zaměřuje na současné trendy ve výstavbě, investicích a dostupnosti bydlení.
Titulní rozhovor patří Radimu Passerovi, který otevírá pohled do zákulisí developerských projektů a rozvoje pražské Brumlovky.
Hlavní tematický blok sedmého vydání magazínu přináší detailní pohled na Brno, které se mění v jedno z nejdynamičtějších měst střední Evropy.
Exkluzivní data z Flat Zone potvrzují, že brněnský realitní trh už dávno není levnější než pražský. Magazín doplňují rozhovory s odborníky, analytiky i vizionáři, kteří určují budoucnost českého developmentu.
V rozsáhlé reportáži i rozhovorech například sTomášem Vavříkem, šéfem brněnské developerské společnosti Domoplan, a Janem Tesárkem, ředitelem Kanceláře architekta města Brna, magazín mapuje největší proměnu Brna od meziválečného období.
Exkluzivní data z Flat Zone zase potvrzují, že brněnský realitní trh už dávno není levnější než pražský.
A magazín doplňují další rozhovory s odborníky, analytiky i vizionáři, kteří určují budoucnost českého developmentu.
Realitní Club vychází dvakrát ročně a je součástí multiplatformního projektu Newstreamu: zahrnuje rubriky na newstream.cz, tematické eventy a diskusní setkání pod hlavičkou klubu i úspěšný podcast moderovaný Petrou Nehasilovou a Daliborem Martínkem.
Aktuální číslo je k dostání u dobrých prodejců tisku, online a v předplatném na SENDu. Digitální verze magazínu je dostupná na newstream.cz.
Související
Jiří Pácal: Airbnb, byrokracie a strach z nájemníků dusí trh. Bytů je málo, přitom dost jich je prázdných
Letošní Black Friday ukazuje, že se mění charakter tohoto slevového svátku. Výzkumy agentur zabývajících se spotřebitelskými návyky dokazují, že touhu po hmotných věcech přetlačují nákupy zážitků. Místo slev na televize letos frčí slevy na masáže, detox a wellness pobyty. Black Friday se tak mění v rituál klidu a zpomalení.
Black Friday odkazuje na události z roku 1869, kdy po spekulacích se zlatem kolabovala newyorská burza. Až o víc než sto let později se označení Black Friday stalo marketingovým termínem. A díky internetovým obchodům se po roce 2010 prosadil i ve zbytku světa, v němž se americký Den díkůvzdání neslaví, a stal se globálním nákupním fenoménem.
A také ten se vyvíjí. Ano, už i Češi stále více kupují během listopadových slev zážitky – od wellness pobytů po tematické rituály a víkendové úniky. Psychologové to vysvětlují reakcí na digitální únavu a dlouhodobý stres, který moderní život přináší.
Zatímco před několika lety dominovaly Black Friday nákupy materiálních věcí, dnes se zájem přesouvá k „měkkým“ formám radosti v čele s dárkovými poukazy na relaxační pobyty na podporu zdraví. Pandemie, nárůst práce z domova a celoroční přetížení vedou k tomu, že lidé hledají způsob, jak na chvíli vypnout – klidně i v rámci slevové akce. Už loňské statistiky ukázaly, že Češi během Black Friday utratili o 28 procent více za služby než rok předtím. Letos má být růst ještě výraznější.
Čas pro sebe
Největší konzumní svátek se tak mění v příležitost zpomalit, lidé si dovolí investovat do něčeho, co běžně odkládají. „Vidíme, že Black Friday se změnil v moment, kdy si lidé kupují odpočinek,“ říká Sonja Zöpfl, General Manager ve Falkensteiner Hotel Schladming, který se specializuje na aktivní dovolenou. I podle zkušeností výkonné manažerky lidé stále častěji volí namísto věcných dárků „čas pro sebe“, který lze snadno věnovat — zejména formou pobytového voucheru. „Je to jeden z mála dárků, u kterého víte, že ho někdo skutečně využije. A hlavně mu udělá dobře,“ dodává.
Téměř osm miliard korun utržily e-shopy v Česku za letošní výprodeje k černému pátku (Black Friday), řekl výkonný ředitel Asociace pro elektronickou komerci (APEK) Jan Vetyška.
Trend zážitků jako vánočních dárků potvrzuje i rostoucí zájem o wellness víkendy, meditace, detox nebo rituály inspirované tradiční medicínou. Navíc Češi plánují s větším předstihem, už teď si tak mohou zajistit nejen zimní dovolenou, ale i třeba víkendové wellness pobyty až po novém roce.
Black Friday se stává nejen ekonomickým fenoménem, ale i společenským barometrem – ukazuje, co lidem chybí a co si skutečně přejí dopřát.
Opravdu potřebujete čtvrtou televizi nebo o jednu modelovou řadu vyšší nový telefon? Nebo by spíš zasloužily update vaše postava a duševní rozpoložení?
Například Falkensteiner Hotels & Residences se k tomuto trendu připojují limitovanou listopadovou nabídkou na vybrané pobyty a rituály Black Friday Deal s 35% slevou na ubytování. Jeho manažeři říkají, že nechtějí soutěžit s elektronikou nebo oblečením. Chtějí jen využít momentu, kdy lidé přemýšlejí o tom, co si nadělit, a nabídnout jim variantu, která podporuje zdraví a klid. „Hosté si stále více uvědomují hodnotu času a péče o sebe. Black Friday se pro ně stal vhodným momentem, kdy si mohou dopřát kvalitní zážitek za výhodnější cenu,“ říká Alexandra Geyer, vedoucí PR Falkensteiner Hotels & Residences.
REPORTÁŽ: Lázně jen pro důchodce? Omyl. Na dlouhověkosti začínají pracovat i mladí
Pobyt v lázních si ještě do nedávna většina lidí spojovala hlavně s důchodovým věkem. A často tedy s obdobím, kdy je tělo už vyčerpané a trpí řadou neduhů. Podle balneologů se ale tento přístup mění. Stále více lidí a mladších začíná jezdit do lázní i kvůli zlepšení a prevenci duševní i fyzické kondice.
Akce startuje 24. listopadu výhradně pro členy věrnostního programu Spirit Club (zdarma) s přednostním přístupem do 26. listopadu. Navíc automaticky čerpají dlouhodobou 5% slevu na všechny rezervace během roku. Od 27. listopadu bude nabídka dostupná i nečlenům až do ranních hodin 1. prosince. Slevu lze uplatnit na omezený počet pokojů, rezervace je předplacená a platí princip first come, first served.
PODZIMNÍ NEWSTREAM CLUB PRÁVĚ VYCHÁZÍ
Hlavním tématem podzimního čísla magazínu Newstream Club je Sázka na Česko. Česko je totiž země s ohromným potenciálem. To je jedna ze spojovacích myšlenek vlivných českých podnikatelů. A ten potenciál je zejména v lidech. Jak ale tento potenciál vzít a přetočit jej ve skutečnou hodnotu, na které lze následně stavět růst? Právě o těchto otázkách jsme mluvili s několika výraznými figurami českého, slovenského, ale i světového byznysu.
Velmi aktivní, a přitom neotřelý způsob ukazuje galeristka Olga Trčková, která v centru Prahy vybudovala úspěšnou komerční galerii DSC Gallery. O tom, jak může Česko, či potažmo Česko a Slovensko uspět na globální scéně, pak vědí své miliardáři Vlastislav Bříza a Dalibor Cicman. První dokázal tradiční značku Koh-i-noor dostat do celého světa, druhý se svým e-commerce projektem GymBeam svět postupně dobývá.
Kromě rozhovorů s klíčovými osobnostmi trhu se v magazínu dozvíte také prognózu vývoje na pražské burze, proč se v Kuchyni na Pražském hradě nesmaží smažák nebo jak to vlastně mají Češi se svými chalupami.
Deváté vydání čtvrtletníku Newstream CLUB je v prodeji na stáncích i v online distribuci Send, kde je možné titul také předplatit. Digitální verzi magazínu lze zakoupit přímo na webu newstream.cz.
Na další číslo se můžete těšit již v prosinci.
Související
Váš druhý domov na dalmátském pobřeží – Falkensteiner Residences Aurora
