Trump chtěl Kanadu ponížit. Místo toho ji posílá blíž k Evropě
Politika amerického prezidenta Donalda Trumpa nutí jeho „partnery“ ke kreativitě. Jeho hrubost a nepředvídatelnost podněcují vznik dříve nepravděpodobných spojenectví. Není třeba zvykem, aby na exkluzivně evropském summitu vystupoval premiér Kanady. Mnozí lídři si ale uvědomují, že trumpovský systém plný chaosu a krátkozrakého siláctví není pro jejich země výhodný, a raději pokukují po alternativách.
Summit neformálního Evropského politického společenství (EPC) měl tento týden nezvyklého lídra. Kanada má k Evropě geograficky poměrně daleko, ovšem tamější premiér Mark Carney hledá spojence právě tady. Ostatně proč ne. V mnohém jsou si Ottawa a evropské metropole politicky bližší než geograficky podstatně blíže ležící Ottawa a Washington.
Tento posun je výsledkem politiky amerického prezidenta Donalda Trumpa, který na Kanadu dlouhodobě vyvíjí nátlak, zemi ponižuje a opakovaně navrhoval její připojení ke Spojeným státům, nad to neváhal využít ekonomických nástrojů. Ve stále ještě relativně novém liberálním premiérovi Marku Carneymu ale našel tvrdého soupeře, který nejdříve Kanadu proti útokům svého souseda opevnil, poté s podobným protitrumpovským programem vyrazil i na mezinárodní scénu. Podepisuje jednu obchodní smlouvu za druhou a k podobnému přístupu nabádá i ostatní.
„Nemyslíme si, že je nám souzeno smířit se s čím dál více transakčním, uzavřeným a krutým světem, a právě setkání jako tato ukazují cestu k lepší budoucnosti,“ uvedl tento týden v Jerevanu jako vůbec první neevropský lídr na setkání EPC.
Mezi Západem a USA to skřípe
S druhým příchodem Donalda Trumpa do Bílého domu se v zahraniční politice mnohé změnilo. Obratem oslabily snahy o humanitární pomoc, vliv a důležitost nadnárodních institucí a doposud více či méně respektovaných pravidel klesají, namísto toho se svět stal brutálnějším místem, kde se zájmy častěji prosazují silou.
V prvních měsících po Trumpově nástupu se zdálo, že svět tuto změnu stylu nedokázal odpovědět, ba co víc, mnohé státy se přizpůsobily. Pro ilustraci, například k osekání zahraniční pomoci přistoupili i třeba Němci a Britové. Ojediněle se ale začaly objevovat kritické hlasy, zde je nutné opět vzpomenout na Carneyho a jeho hojně citovaný projev z ekonomického fóra v Davosu.
Nyní se pomalu otevírá cesta pro systémové alternativy, zvláště po Trumpově zpackané invazi do Íránu, která ztěžuje život celé planetě, zatímco teheránský represivní režim se dost možná více stmelí. Ačkoli se evropští lídři vůči USA vyjadřují povětšinou diplomaticky, situace má do harmonie daleko. Například před pár týdny na schůzi Mezinárodního měnového fondu se prý dostala britská ministryně financí dostala do konfliktu kolem důsledků invaze s jejím americkým protějškem Scottem Bessentem. Ta měla vyústit ohrazením Reevesové, ať s ní Bessent nejedná, jako by pro něj pracovala.
Rok po nástupu do funkce čelí německý kancléř Friedrich Merz vážné politické krizi. Jeho vláda složená z konzervativní unie CDU/CSU a sociální demokracie (SPD) je podle průzkumů krajně nepopulární. V nedávném šetření agentury INSA vyjádřilo nespokojenost s kabinetem 76 procent dotázaných, spokojeno bylo jen 16 procent.
Merzův rok v čele Německa? Propadák. Jeho vláda je silně nepopulární a vzhůru se dere krajní pravice
Politika
Systém nezávislý na USA
Mark Carney není jediným vrcholným politikem, který se proti novým pořádkům vymezuje. Velmi hlasitým kritikem trumpovské politiky je i španělský premiér a sociální demokrat Pedro Sánchez, který se nedávno na mezinárodním setkání progresivních stran v Barceloně postavil symbolicky do jejich čela, a mimo jiné vyzval ke snahám o společnou evropskou armádu.
Mezinárodní opozice vůči Trumpovi nevzniká jen z idealistických pohnutek. Svět, ve kterém se hraje na právo silnějšího, menším zemím jednoduše nevyhovuje. Takhle – tento systém nevyhovuje nikomu, ani Američanům, proto má Trump nejnižší podporu v moderních dějinách USA. Ovšem než to za oceánem voličům dojde, může to chvilku trvat. Ostatní musí jednat co nejdříve.
Západ dlouho do značné míry „outscourcoval“ zahraniční a bezpečnostní politiku do Washingtonu. Bylo to snadné, levné a nějaké výsledky se dostavovaly. S Barrackem Obamou nebo Joem Bidenem, přestože také dle americké tradice dost ostře sledovali své zájmy, se nějak dohodnout šlo. V politice, kde hlavní roli hraje síla, však evropské země (i Kanada) nemohou mít moc velký vliv, už nemají místo u stolu.
Jedinou alternativou je vytvoření nového rámce, který nebude závislý na Washingtonu, ale na řádu a pravidlech. Jak navrhuje Carney i Sánchez. Bude k tomu však potřeba pořádná porce politické odvahy.