David Ondráčka: Bataclan deset let poté: teror zmizel z ulic, ne ze světa
Dnes je smutné výročí brutálního teroristického útoku v pařížském klubu Bataclan, kde bylo zabito 70 mladých lidí. Bataclan se stal symbolem hrůzy. A 13. listopad zůstává ve Francii dnem ticha a otázek. Svět tehdy viděl, že terorismus není vzdálená hrozba, ale útok na samotný způsob života, na tanec, hudbu a smích, a může se stát kdekoli. Bataclan zůstává pro Francouze trauma, které se však proměnilo v bdělost a konkrétní kroky, jak situaci měnit.
Francie po Bataclanu: z chaosu vznikl systém
Francie má nepochybně spoustu vnitřních problémů, ale společnost se ukázala silná. A hlavně zároveň dokázala systémově reagovat a snaží se na mnoha úrovních dělat cílené kroky, aby tato rizika minimalizovala. Stát posílil své kapacity, společnost se nezhroutila, a i to je vítězství. Francie zásadně přetvořila architekturu své bezpečnostní a protiteroristické politiky. Dnes jde o komplexní strategii prevence i represe, která spojuje zpravodajské služby, policii, justici, školy i občanskou společnost. To je poučné i pro Česko, protože rizika teroru jsou všude.
OBRAZEM: Paříž si propomíná oběti útoku
Bataclan: noc, která změnila Francii
Bataclan byl pro Francii zlomem nejen bezpečnostním, ale i společenským. I po deseti letech platí, že strach úplně neodešel. Jen se proměnil, stejně jako jeho původci. Terorismus už není jen vojenský a bezpečnostní problém, ale i civilizační zrcadlo. Když se extremisté zaměřili na kavárny, bary a koncerty, nešlo o politiku a náboženství, ale o útok na životní styl. Proto bylo jejich poselství tak temné. A dodnes to působí ve francouzské společnosti trauma.
Nová hrozba je tichá, atomizovaná a těžko uchopitelná
Deset let po pařížských atentátech se mapa teroristické hrozby zásadně proměnila. Kdysi šlo o pečlivě koordinované útoky vedené zvenčí, symbolizované hlavně jménem Daech (Islámský stát). Dnes je nebezpečí méně spektakulární, ale o to hůř uchopitelné: je rozptýlené, lokální a psychologicky nevyzpytatelné. Terorismus se rozpadl do tisíců malých, neviditelných částic – osamělých aktérů. Zpravodajské služby už nesledují konvoje do Sýrie, ale digitální stopy v temných koutech TikToku či Telegramu. Domácí, samostatní radikalizovaní útočníci, to je dnešní hrozba. Útočníci mohou být mladí muži (nebo ženy) vychovaní ve Francii či Belgii, navzdory životnímu stylu běžnému v západní společnosti (bar, alkohol, přátelé) se radikalizovali.
Jako šéf Transparency International se David Ondráčka dostal ke kauzám, které mohly Česko připravit o stovky miliard korun. Někdy napomohl jejich odkrytí, jindy byl protikorupční aktivismus bezzubý. Proč? Protože porazit ten systém musí i jiní, politici, policie, soudci. Nyní Ondráčka vydává knihu Kauza Česko, v níž popisuje celou řadu kauz a problémů, které tento „systém“ způsobuje. A nabízí i možnou alternativu. „Polistopadový systém v Česku se vyčerpal, potřebujeme změnu. Říkám tomu druhá polistopadová republika, nad níž bychom měli začít co nejdříve uvažovat,“ říká Ondráčka, který své komentáře publikuje na newstream.cz.
David Ondráčka napsal knihu o Česku. Žijeme v oligarchii, říká
Leaders
Zesílení pravomocí zpravodajských služeb
Francie přitom paradoxně výrazně pracuje na své vnitřní bezpečnosti. Armáda je cítit v ulicích, přítomná je na mnoha riskantních místech a situacích, policie má bezprecedentní pravomoci, zpravodajské služby jsou propojenější než kdykoli dřív. Existuje digitalizovaný dohled a legislativní nástroje, které by před deseti lety byly nemyslitelné. Zpravodajské služby sledují tichou, atomizovanou radikalizaci mladých lidí, kteří často jednají sami, bez logistické podpory. Útočníci nejsou vojáci chalífátu, ale spíše produkty algoritmů a sociálních bublin, které posilují pocit vyloučení a zjednodušenou ideologii dobra a zla.
Byla vytvořena Národní protiteroristická prokuratura (PNAT) – specializovaná na prevenci a stíhání terorismu. Koordinace mezi civilními a vojenskými složkami se výrazně zlepšila – dříve existovala rivalita, dnes fungují sdílené databáze a krizové buňky. Zpravodajské služby získaly větší možnosti sledování digitální komunikace.
Vznikly specializované sekce pro sledování radikalizovaných vězňů. Ve věznicích jsou zaváděny oddělené jednotky pro osoby s džihádistickým profilem, aby se zabránilo šíření ideologie mezi ostatní vězně.
„Když systém zreziví, nestačí nový nátěr. Musíme ho přestavět,“ říká protikorupční expert David Ondráčka. Bývalý ředitel Transparency International vydal knihu Kauza Česko. Analyzuje v ní, proč se český stát po 35 letech od sametové revoluce dostal na rozcestí — a proč je čas na jeho hlubší modernizaci. Ondráčka tomu říká Druhá polistopadová republika. Ne revoluce, ale upgrade systému.
Kauza Česko: Potřebujeme Druhou polistopadovou republiku
Názory
Prevence – boj s radikalizací a „půdou“, z níž vyrůstá
Existují programy deradikalizace a prevence. Francie po neúspěchu raných „deradikalizačních center“ přešla na decentralizovaný model: práce s rodinami, školami, sociálními službami a místními imámy. Fungují „cellules de suivi“ (sledovací buňky) na úrovni prefektur, které propojují policii, školství, zdravotnictví a sociální práci. Cílem je zachytit známky radikalizace včas (např. školní absence, sociální izolace, extremistický diskurz). Učitelé mají k dispozici metodiky, jak rozpoznat projevy radikalizace a jak reagovat na „konspirační“ či extremistické výroky žáků.
Francie reagovala kombinací tvrdosti a prevence. Posílila dohled, reformovala soudnictví i vězeňství, zavedla nové zákony a systém včasné prevence. Ale zároveň pochopila, že žádný paragraf nezastaví pocit vyloučení nebo digitální manipulaci. A přesto se nedá zabránit všemu. Protože zatímco stát umí chytit síť, nová hrozba je mlha. Neorganizovaná, spontánní, často psychologická. Útočníkem může být mladík ze sídliště, který se radikalizoval v noci mezi dvěma videi. Situace je stabilnější než po útocích, ale zůstává křehká a vyžaduje bdělost.
Bataclan – lekce z civilizační imunity
Očekávaný kolaps, občanská válka či triumf extremistů se nekonaly, Francie zůstala stát. Deset let po Bataclanu už nejde jen o trauma, které se hojí, ale o zkušenost, která učí. Učí, že absolutní bezpečí neexistuje, ale že je možné žít bez paniky, s vědomím rizika a s důvěrou ve vlastní soudržnost. Francie čelí paradoxu: formálně je lépe chráněná než kdykoli předtím – s rozšířenými pravomocemi policie, digitalizovaným dohledem a legislativními nástroji, které by před deseti lety byly nemyslitelné. Přesto nelze zabránit všem útokům. Nová hrozba je méně organizovaná, ale o to spontánnější; její potenciální nositel může být soused nebo milý soused odvedle.
A tak výročí Bataclanu není jen pietou za mrtvé, ale i zkouškou živých. Terorismus nezmizel, jen změnil tvář – z bojovníka s kalašnikovem se stal anonymním stínem na síti. A ten se poráží nejen policií, ale i trpělivostí, vzděláním a každodenním odmítáním nenávisti. Francie to pochopila – a právě to je možná její největší vítězství.
Francie se poučila, ale strach zůstal tichým sousedem
Stát může zneškodnit útočníka, ale jen společnost může zabránit, aby se z frustrace zrodil další. Francie tak žije v nové fázi boje proti teroru – ne s vnějším nepřítelem, ale se stínem, který vyrůstá zevnitř. Deset let po Bataclanu jde o stav bdělosti, který se stal součástí francouzské každodennosti.
