Půjčte státu, vydělejte sobě. Nová vláda chce znovu spustit Dluhopisy Republiky – a přidat se tak k trendu, který ve vyspělých zemích zažívá nebývalý boom, jak potvrzuje i nová studie OECD.

Vznikající česká vláda si hodlá opět půjčovat od tuzemských domácností. Obnoví tudíž emisi Dluhopisů Republiky, kterou zastavil dosluhující kabinet. Nebude osamocena. V mezinárodním meřítku totiž obecněji dochází k tomu, že si vlády půjčují od domácností v rostoucí míře. Počet zemí, které uplatňují emise vládních dluhopisů pro domácnosti, je v pravidelném šetření OECD aktuálně nejvyšší od přelomu století, konstatuje letošní studie na dané téma z pera téže organizace.

Za rostoucím zájmem o vydávání státních dluhopisů pro domácnosti stojí více příčin. Patří k nim obecně citelně vyšší úrokové sazby, než jako panovaly například v minulém desetiletí, a ovšem i vyšší hrubá potřeba financování, která odráží vyšší nároky na veřejné kasy vyspělých ekonomik, související například s důsledky covidové pandemie nebo demografického stárnutí. Za rostoucím zájmem stojí ale též omezení role centrálních bank coby velkých čistých nákupčích vládního dluhu. Centrální banky typicky ve velkém objemu nakupovaly vládní dluh zvláště v minulém desetiletí, a to na sekundárním trhu v rámci své tehdejší snahy o stabilizaci ekonomik po globální finanční krizi a rovněž v rámci snahy vyvolat vyšší inflaci a nedopustit tak z jejich hlediska nebezpečný deflační vývoj. 

Proč dosluhující vláda nechce poslat nové Sněmovně návrh rozpočtu? Za vším hledej dluhy

Názory

Proč stávající vláda (ale je to stále vláda; a kdo ví, jak dlouho ještě bude) odmítá poslat návrh rozpočtu do nové Poslanecké sněmovny?

Lukáš Kovanda

Přečíst článek

Rovněž rozvoj digitalizace státních správ jednotlivých vyspělých ekonomik usnadňuje a zlevňuje přístup k finančním službám, včetně právě té spočívající ve vydávání státních dluhopisů pro širokou veřejnost. Ruku v ruce s tím dochází k prohloubení finanční inkluze, která jde ruku v ruce se žádoucím zvyšováním finanční gramotnosti obyvatelstva.

Z mezinárodního srovnání, jež vychází z dat OECD, přitom plyne, že Česko má rezervu v možnosti využívání dluhopisových programů pro domácnosti. Podíl domácností mezi věřiteli vlády byl v Česku dle dat OECD roku 2023 nižší než například v Belgii, Maďarsku, Portugalsku, Itálii, Polsku, Španělsku, Lotyšsku, Litvě, ale i než třeba v Brazílii či v USA (viz graf OECD).  

Další komentáře ekonoma Lukáše Kovandy

Novým starostou New Yorku bude demokrat Zohran Mamdani, který se označuje za demokratického socialistu. Navzdory panice konzervativních komentátorů apokalypsa nehrozí. Jeho vítězství však ukazuje, že se politika vzdaluje od středového konsenzu. Demokraté v USA i Evropě se s tím musí srovnat, jinak nebudou mít proti populistům šanci.

Není úplně zvykem, aby se volby starosty staly jedním z hlavních politických témat za hranicemi země a dokonce i kontinentu. A to i přesto, že se jedná o New York. Aktuálně skončené hlasování dostalo celosvětovou pozornost, protože měl po dlouhé době reálnou šanci se dostat do takto vlivné pozice kandidát, který se vymyká hlavnímu proudu.

Zohran Mamdani reprezentující Demokratickou stranu skutečně uspěl. Novým starostou největšího města Spojených států se tedy stane člověk, který sám sebe označuje za demokratického socialistu. Mnoho komentátorů v USA, v zahraničí i v českých médiích před Mamdanim varovalo, ať už s obligátním poukazem na komunismus nebo často s rasistickými předsudky na islamismus a antisemitismus.

Opravdu je třeba se obávat? Zachvátí New York komunistická apokalypsa?

Radikál nebo sociální demokrat?

Čtyřiatřicetiletý Zohran Mamdani není nijak zvlášť protřelou politickou figurou. Ještě před několika měsíci to byl jen takřka neznámý komunální politik, sociální pracovník a hudebník. Bylo tedy trochu překvapením, když s velkou převahou vyhrál primárky Demokratické strany, ve kterých soupeřil třeba s někdejším guvernérem Andrewem Cuomem, za kterého se postavily bohaté elity.

Mamdani zaujal především svým programem. Chce zmrazit nájmy v městských bytech, zavést bezplatnou veřejnou dopravu, více zdanit bohaté Newyorčany nebo vytvořit řetězec obchodů s příznivými cenami. Více jsme o jeho programu psali nedávno zde.

Proč tedy pravicoví komentátoři bijí na poplach? Mamdaniho program je poměrně radikální. Nutno však dodat, že je reformní spíše na americké poměry, kde i „levicová“ Demokratická strana prosazuje na evropské zvyky pravicovou politiku. Kdyby Mamdani kandidoval v Londýně nebo Kodani, platil by dost možná za trochu radikálnějšího sociálního demokrata. Sociální bydlení, progresivní zdanění, dostupná doprava a důraz na komunitní služby – nic z toho není v Evropě novinkou. Žádný Sovětský svaz.

Podobně je to i „islamismem“. Mamdani je sice kritik izraelského postupu v Gaze, těžiště jeho programu ale tkví v progresivní levicové politice požadující rovnost a sociální spravedlnost, nikoliv v náboženství. Mnozí židovští politici ho navíc podporují, sám s nimi v minulosti spolupracoval.

Jestli bude Zohran Mamdani úspěšný a dosáhne alespoň některých svých cílů, ukážou následující měsíce a roky. Jeho plány jsou vzhledem k systému poměrně ambiciózní. K většině z nich bude potřebovat součinnost zákonodárců státu New York nebo guvernérky. Není přitom jisté, že pochopení najde i mezi stranickými kolegy. I mezi demokraty je tak trochu ojedinělou postavou.

Zohran Mamdani nabízí New Yorku socialistický obrat. Boháči a pronajímatelé však vyrazili na poslední zteč

Leaders

Zohran Mamdani, který chce stavět dostupné bydlení a danit bohaté, má našlápnuto k tom, aby se v říjnu stal newyorským starostou.  Politik, který o sobě mluví jako o demokratickém socialistovi, však naráží na chladné přijetí mezi svými vlastními demokraty a odpor zámožných vrstev. Dotáhne to někdejší sociální pracovník a hip-hoper až do starostovského křesla?

Karel Pučelík

Přečíst článek

Alternativa existuje

Už teď je ale jasné, že na podobné volební výsledky si budeme muset zvykat. Světová politika se posunula doprava, ale zároveň vychýlení středové rovnováhy posílilo alternativní levicový proud, který ještě nedávno byl marginální. Zdá se, že přišel čas na alternativu.

Západní politika posledních několika dekád by se v mnoha zemích dala charakterizovat anglickou zkratkou TINA – „There is no alternative“, neboli „Neexistuje žádná alternativa“. Jak pravice, tak levice se přiblížily ke středu, což bylo a stále bývá politiky a komentátory považováno za rozumné. Žádné velké reformy ekonomiky, progresivních daní nebo zavedení daně z bohatství, stejně tak změny sociálního systému. Je moudré býti centristou, káže konsenzus.

Jenže tento systém zároveň zakonzervoval nerovnosti. Bohatým docela vyhovuje, protože neustále bohatnou, stačí se podívat na ceny nemovitostí, akcií a dalších aktiv. Chudí však stále chudnou a dnešní generace se patrně budou mít hůře než jejich rodiče.

Všichni vidíme, kam to vede. Krajní pravice a populismus narůstá a tradiční strany nedokážou konkurovat.

Do popředí se vedle krajní pravice dostávají i ti, kteří alternativu nabízejí a nerovnost považují za důležité téma dneška. Není to jen Zohran Mamdani. S alternativním programem kandidovala  například i nedávno zvolená nezávislá prezidentka Irska Catherine Connollyová. Členstvo Strany zelených v Anglii a Walesu výrazně narůstá poté, co se kormidla chopil „zelený populista“ Zack Polanski...

Ať se nám to líbí nebo ne, o nerovnosti se budeme muset bavit. Alternativou je poddat se krajní pravici, která sice nabízí rozchod s dosavadní politikou, ale palčivé problémy svých voličů stejně nevyřeší. Úkolem tradičních demokratických stran je přicházet s řešeními nerovností, které budou postaveny na datech a budou skutečně fungovat, nejen čeřit emoce.

Další texty Karla Pučelíka