Novým předsedou americké centrální banky se oficiálně stal Kevin Warsh. Ve funkci nahradil Jeroma Powella, kterého prezident Donald Trump opakovaně kritizoval kvůli tomu, že podle něj nebyl ochoten snižovat úrokové sazby.
Warsh složil přísahu v Bílém domě za přítomnosti Trumpa, který si ho do čela Fedu sám vybral. Americká centrální banka patří k nejvlivnějším finančním institucím na světě a její rozhodování o sazbách má dopad nejen na americkou ekonomiku, ale i na globální trhy.
Ve svém projevu Warsh uvedl, že jeho vzorem je bývalý předseda Fedu Alan Greenspan, kterého do funkce uváděl prezident Ronald Reagan. Zdůraznil také, že centrální banka může přispět k prosperitě Spojených států.
„Naším úkolem ve Fedu je podporovat cenovou stabilitu a maximální zaměstnanost. Pokud budeme tyto cíle sledovat s rozvahou a jasným pohledem, nezávisle a s odhodláním, může být inflace nižší, růst silnější a reálné čisté mzdy vyšší,“ uvedl Warsh.
Trumpovo vítězství. Americký finanční úřad už nesmí zkoumat jeho starší daňová přiznání
Donald Trump dosáhl významného vítězství v daňové kauze. Americký finanční úřad už podle nové dohody nesmí zkoumat jeho starší daňová přiznání ani uplatňovat související nároky vůči jeho rodině či firmám.
Trump v minulosti na Powella vyvíjel značný tlak, aby přistoupil ke snížení úrokových sazeb. Jeho postup vyvolával otázky ohledně nezávislosti americké centrální banky.
Warshe dnes prezident vyzval, aby byl „úplně nezávislý“. Zároveň předpověděl, že nový šéf Fedu zůstane v paměti jako jeden z nejlepších představitelů centrální banky.
„Myslím, že má schopnosti, které má jen velmi málo lidí,“ řekl Trump. Ten si v minulosti do čela Fedu vybral také Powella.
VYŠEL JARNÍ NEWSTREAM CLUB
Soukromí je nový luxus. A možná i nejcennější dovednost dneška.
Jarní vydání magazínu Newstream CLUB se zaměřuje na téma, které dnes řeší miliardáři i běžní lidé – jak si uchovat vlastní prostor v době, kdy jsme neustále online. Soukromé kluby, tiché byty, digitální detox i život na očích veřejnosti.
V novém čísle přinášíme rozhovory s Vendulou Pizingerovou, youtuberem Tarym nebo zakladatelem Smarty.cz Petrem Syrůčkem. Nechybí inspirace ze světa byznysu, stylu ani cestování – a také konkrétní tipy, jak si soukromí znovu vzít zpět.
Jedenácté vydání čtvrtletníku Newstream CLUB je v prodeji na stáncích i v online distribuci Send, kde je možné titul také předplatit. Digitální verzi magazínu lze zakoupit přímo na webu newstream.cz.
Na další číslo magazínu se můžete těšit v červnu.
Související
Proč Trump vybral do čela Fedu Warshe? Půjde mu na ruku
Hantavirus a virus ebola, které se vynořily v posledních týdnech, neohrožují (aspoň zatím) mnoho obyvatel bohatého světa. A tak farmaceutický průmysl nespěchá s vývojem léků nebo vakcín proti nim. A nové cesty, jak zaplatit výzkum nových léčiv a získat je dostatečně včas, zatím nefungují.
Ohnisko hantaviru na palubě nizozemské výletní lodi Hondius, kam zřejmě v Argentině pronikla nákaza, si získalo pozornost příběhem cestujících, kteří byli na její palubě drženi v izolaci a nemohli se dostat na pevninu.
A v téže době přicházejí z Konžské demokratické republiky a z Ugandy zprávy o nové infekci virem ebola.
Obě události připomínají, že na světě stále existují smrtící infekce, proti nimž neexistuje účinná léčba ani preventivní očkování.
Současné očkování proti černému kašli nestačí. Čeští vědci hledají účinnější řešení
Čeští vědci z Mikrobiologického ústavu Akademie věd České republiky se zaměřili na výzkum černého kašle, nemoci, která podle nich dlouhou dobu stála mimo hlavní zájem odborníků. Vedle studia samotného mechanismu nákazy pracují také na vývoji nové, účinnější vakcíny. Pomáhá jim k tomu i nový model testování na myších.
Právě chybějící obrana proti nim hází oba viry do jednoho pytle. Společné mají i to, že se na lidi šíří ze zvířat.
Hantaviry jsou viry, které žijí v hlodavcích a šíří se vdechnutím částic z jejich moči, trusu nebo slin. Takto se mohou nakazit i lidé. Nebezpečné u hantavirového kmene pojmenovaného Andes, který se dostal i na onu výletní loď, je to, že se přímo od nemocného člověka může nakazit další člověk, což u jiných kmenů hantaviru obvyklé nebývá. Tím se nemoc může rozšířit i do těch částí světa, kde infikovaní hlodavci vůbec nežijí. Nemoc postihuje plíce, navzdory lékařské péči 30 až 50 procent nakažených osob umírá.
Také ebolu šíří zvířata, zpravidla opice nebo kaloni. Přenášejí ji i nakažení lidé svými tělními tekutinami. Infekce se poprvé objevila v roce 1976 a od té doby propukla několikrát. Nemocný člověk má vysoké horečky a krvácí z tělních otvorů. Virový kmen označovaný jako Zaire zabíjí až 90 procent nakažených. Nynější kmen eboly zvaný Bundibugyo usmrtí 20 až 50 procent nakažených.
Začíná miliardový závod: Místo ozařování přijdou radioaktivní léky
Prvky, které mají vylepšit ničení rakovinných nádorů, se dají vyrábět v urychlovačích a dalších přístrojích – anebo také najít v radioaktivních odpadech. Jejich využití v medicíně se postupně rozbíhá a slibuje do pěti let vznik trhu v hodnotě 35 miliard dolarů.
Podle prognóz mají obě infekce minimální schopnost vyvolat epidemii třeba v Evropě nebo v Severní Americe. Inkubační doba u lidí nakažených hantavirem činí tři týdny a ebolou něco přes týden. Až poté mohou nemoc přenášet dál a mezitím je čas izolovat infikované i osoby, s nimiž byli v kontaktu.
S léčením je to horší. Proti žádné z obou chorob neexistuje cílený účinný lék, ani dostupná preventivní vakcína. Lékaři dokážou tlumit projevy choroby a udržovat životní funkce, čímž má nemocný vyšší šanci, že jeho organismus nákazu nakonec porazí.
Jenže hantavirus ani ebola nejsou finančně zajímavé. Zhruba 90 procent veškerého vývoje léků se zaměřuje na nemoci, které trápí obyvatele bohatých zemí. Získání nového léku totiž přijde na zhruba půldruhé miliardy dolarů a další miliardu v podobě časových nákladů, tedy očekávaných výnosů, kterých se investoři vzdávají během dlouhého vývoje léku. Tyto peníze plus zisk musí prodej medikamentu přinést, a to se v chudých zemích nedaří. A tak se farmaceutické firmy do výroby nehrnou.
Aspoň startovací výzkum, který vytipuje nadějné směry bádání a není až tolik drahý, financují třeba univerzity. Další postup mohou podporovat vládní nebo mezinárodní instituce. Ovšem třeba Světová zdravotnická organizace (WHO) přestala od začátku loňského roku dostávat dřívější příspěvky od Spojených států, které z ní následně letos vystoupily. Tím se možnosti podpory výzkumu značně zkomplikovaly.
Mezi Amerikou a Asií: Evropu straší problémy s dodávkami léků
Pandemie covidu i politika Donalda Trumpa odkryly slabiny evropského zdravotnictví. Závislost na Asii a tlak ze strany USA nutí Evropu přehodnotit, kde a jak budou vznikat léky budoucnosti. Farmaceutický průmysl se stává strategickou otázkou podobnou obraně či energetice. A Evropa stojí před dilematem, jak si zajistit bezpečné dodávky bez ztráty konkurenceschopnosti, píše v analýze Jan Žižka z Export.cz.
A tak dnes sice existují dvě vakcíny proti nejhoršímu kmeni eboly zvanému Zaire, avšak nejsou účinné proti nyní nebezpečnému kmeni Bundibugyo. Širokospektrou vakcínu proti celé skupině virů, včetně eboly, nyní zkouší vytvořit Oxfordská univerzita.
S hantaviry je to podobné. Vývoj vakcíny ve státních ústavech se vleče od osmdesátých let minulého století, ale k využití v lidské medicíně má stále daleko.
Aktualizováno
Eurokomisaři schválili přípravek na prevenci HIV, podílel se na něm i Čech
Evropská komise udělila registraci dvakrát ročně podávané injekci na prevenci viru HIV od americké společnosti Gilead Sciences, na jejímž vývoji se podílel český virolog a biochemik Tomáš Cihlář. Informovala o tom agentura Reuters. Minulý měsíc lék doporučila schválit Evropská agentura pro léčivé přípravky (EMA), podle které je přípravek vysoce účinný.
Už před deseti lety přišla britská organizace pro podporu výzkumu Wellcome Trust s nápadem, jak financovat vývoj léků, který se soukromým korporacím nevyplatí. V daném případě šlo o antibiotika. Vzhledem k tomu, že jejich účinnost rychle klesá, jsou pro farmaceutický byznys rovněž finančně riziková.
Zprávu připravila komise pod vedením Jamese O’Neilla, bývalého hlavního ekonoma investiční banky Goldman Sachs a také ministra v britské vládě, nyní profesora na Univerzitě v Manchesteru. Doporučení znělo vytvořit z veřejných peněz velkorysý mezinárodní fond, z něhož by farmaceutické firmy dostávaly miliardy dolarů na vývoj nových antibiotik a jako odměnu za dosažené výsledky, takže by se jim příprava nových léků vyplatila a nemusely by spoléhat až na zisky z jejich prodeje.
Debaty na toto téma stále probíhají. Někteří teoretikové podporují přímou finanční podporu vývoje léků, jak se k němu přikláněla O’Neillova komise. Jiní soudí, že by zdravotnické systémy mohly kupovat opce na budoucí pořízení teprve vyvíjeného medikamentu, čímž by do farmaceutické firmy nalily peníze ještě před prodejem léku.
Další naopak argumentují, že by bylo lepší, kdyby farmaceutická společnost platila přípravu léčiv ze svého či z komerční půjčky. Státy by ji však odměnily poté, kdy už bude výsledek na trhu, třeba daňovými úlevami, podporou vyšší ceny léku nebo jeho nákupem do státních hmotných rezerv. V tomto případě by záleželo na tom, jak velký zdravotní význam by nový lék měl.
Něco takového by teoreticky mohlo být vhodné i pro vývoj léků proti novým infekčním chorobám, protože u nich stále hrozí, že v důsledku neustálé mutace virů přerostou ze stadia lokálního nebezpečí do globální hrozby.
Avšak ve vývoji antibiotik se za deset let žádný navrhovaný posun nekonal. A na úvahy o nějaké stimulaci vývoje léků proti novým infekcím ještě řada vůbec nepřišla.
Bez peněz, které Trump zařízl, se komplikuje vývoj nadějných léků
Trump zařízl vývoj moderních vakcín a antibiotik. Mezi oběťmi rozpočtových škrtů je i slibná látka lariocidin, která mohla zachraňovat životy tam, kde jiná antibiotika selhávají. Vědci varují, že bez státní podpory hrozí kolaps vývoje léků, na nichž mohou záviset miliony životů.
Soukromí je nový luxus. A možná i nejcennější dovednost dneška.
Jarní vydání magazínu Newstream CLUB se zaměřuje na téma, které dnes řeší miliardáři i běžní lidé – jak si uchovat vlastní prostor v době, kdy jsme neustále online. Soukromé kluby, tiché byty, digitální detox i život na očích veřejnosti.
V novém čísle přinášíme rozhovory s Vendulou Pizingerovou, youtuberem Tarym nebo zakladatelem Smarty.cz Petrem Syrůčkem. Nechybí inspirace ze světa byznysu, stylu ani cestování – a také konkrétní tipy, jak si soukromí znovu vzít zpět.
Jedenácté vydání čtvrtletníku Newstream CLUB je v prodeji na stáncích i v online distribuci Send, kde je možné titul také předplatit. Digitální verzi magazínu lze zakoupit přímo na webu newstream.cz.
Na další číslo magazínu se můžete těšit v červnu.
Související
Bez peněz, které Trump zařízl, se komplikuje vývoj nadějných léků
Možný prodej státní Explosie francouzskému strategickému partnerovi se na první pohled může jevit jako pragmatický obchod. Stát získá peníze, podnik investora a český obranný průmysl napojení na silnější evropské řetězce. Jenže u výroby výbušnin a prachových náplní nejde o běžné podnikání. Evropské zkušenosti ukazují, že privatizace kritických zbrojních kapacit často nevede k větší bezpečnosti, ale k dlouhodobé závislosti. Pardubický podnik tak může formálně přejít do soukromých rukou, fakticky však zůstane pod vlivem státu — jen už ne českého, nýbrž francouzského.
Když český premiér Andrej Babiš potvrdil, že vláda vážně uvažuje o prodeji státního výrobce výbušnin Explosia francouzskému strategickému partnerovi, otevřel tím téma, které daleko přesahuje hranice České republiky. Nejde pouze o privatizaci jednoho pardubického podniku. Jde o klasické dilema moderního obranného kapitalismu: jak vyvážit okamžitý fiskální výnos a slibovanou technologickou efektivitu s dlouhodobým imperativem národní bezpečnosti.
Z makroekonomického hlediska může transakce působit jednoduše. Stát získá hotovost, kterou může využít na modernizační programy v rámci NATO, a Explosia se může hlouběji integrovat do západoevropských dodavatelských řetězců. Jenže obranný průmysl není standardní tržní segment. Podléhá jiné logice než civilní výroba. Zde není selhání trhu výjimkou, ale chronickým rizikem.
V době míru se nadbytečné kapacity jeví jako drahé a neefektivní. V době krize se z nich stává strategická rezerva, bez níž stát ztrácí schopnost jednat samostatně.
Britská lekce: efektivita, která ochromila obranyschopnost
Nejvýraznější lekci v tomto směru poskytla Evropě Velká Británie v 80. letech. Vláda Margaret Thatcherové tehdy v duchu víry v privatizaci a tržní disciplínu prodala státní síť muničních továren Royal Ordnance Factories. Podnik převzal zbrojní gigant BAE Systems, který následně v rámci restrukturalizace, snižování nákladů a odstraňování duplicit postupně uzavřel část domácích provozů.
Z pohledu korporátní bilance šlo o racionální krok. Z pohledu britské obranyschopnosti však o strategické oslabení. Spojené království v následujících dekádách ztratilo schopnost samostatně vyrábět některé typy střelného prachu a dělostřeleckých komponentů. V okamžiku zvýšené geopolitické tenze se Londýn ocitl v pozici odběratele závislého na dovozu z kontinentální Evropy.
Britská zkušenost ukazuje jednoduchý princip: soukromý vlastník optimalizuje výrobu podle ekonomické návratnosti, zatímco stát potřebuje udržovat i kapacity, které se v míru mohou zdát zbytečné. Jenže právě tyto „nadbytečné“ kapacity rozhodují o schopnosti země reagovat ve chvíli, kdy se bezpečnostní prostředí prudce zhorší.
Francie chrání své stříbro. A kupuje to cizí
Zvlášť paradoxní je, že potenciálním kupcem českého výrobce výbušnin má být subjekt z Francie. Tedy ze země, která patří k nejdůslednějším ochráncům vlastního obranného průmyslu v Evropě. Paříž si dlouhodobě uvědomuje, že zbrojní suverenita není abstraktní politické heslo, ale praktická podmínka strategické autonomie.
Když francouzský stát v minulosti snižoval přímé podíly v technologických a zbrojních skupinách, například v Thalesu, nikdy nepustil kontrolu z rukou úplně. Prostřednictvím akcionářských dohod, strategických podílů a politického vlivu si zachoval možnost blokovat nežádoucí vstup zahraničního kapitálu.
Ještě výmluvnější je případ holdingu KNDS, který vznikl spojením francouzského státního výrobce Nexter a německé rodinné firmy Krauss-Maffei Wegmann. Paříž si při této transakci vymínila paritní zastoupení i záruky, že klíčové francouzské know-how a výrobní kapacity, včetně produkce houfnic Caesar, které nakoupila i česká armáda, zůstanou pod přímým vlivem francouzského státu.
Francouzský státní kapitalismus v obraně tak funguje asymetricky. Na zahraničních trzích expanduje a získává strategická aktiva. Doma si však kritické kapacity pečlivě střeží.
Evropa znovu objevuje stát
Podobný trend dnes není patrný jen ve Francii. Evropa se po letech liberalizační víry vrací k myšlence, že kritickou infrastrukturu a obranné technologie nelze ponechat výhradně logice trhu.
Německo, tradičně zdrženlivé vůči státním zásahům do podnikání, v roce 2020 neváhalo investovat stovky milionů eur do blokačního menšinového podílu ve společnosti Hensoldt, výrobci pokročilých radarových systémů. Cílem bylo zabránit tomu, aby firmu ovládl zahraniční vlastník, který by mohl utlumit domácí výzkum, vývoj nebo výrobní kapacity.
Itálie zvolila ještě sofistikovanější nástroj. Namísto klasických zlatých akcií, na které Evropská komise dlouhodobě nahlíží podezřívavě, zavedla institut takzvané Golden Power. Ten dává italské vládě možnost vetovat nákup akcií, fúze nebo prodej strategických aktiv v sektorech obrany, bezpečnosti, energetiky či dopravy — a to i tehdy, když stát v dané firmě nevlastní jedinou akcii.
Italský koncern Leonardo tak může fungovat na globální burze, ale stát si nad jeho strategickým směřováním ponechává rozhodující slovo. To je podstatný rozdíl oproti představě, že bezpečnostní zájmy lze dlouhodobě zajistit pouze jednou zlatou akcií a dobrými úmysly kupujícího.
Zlatá akcie jako slabá pojistka
Český plán opřít případný prodej Explosie o zlatou akcii proto působí ve světle evropských zkušeností nedostatečně. Formální právo veta může být politicky atraktivní, ale právně i prakticky zranitelné. Zvlášť pokud proti malé středoevropské zemi stojí zájmy velkého francouzského průmyslového hráče s podporou domácího státu.
Michal Nosek: Prodat Explosii? Babišův granát do české bezpečnosti
Evropa po ruské agresi na Ukrajinu zjišťuje, že bez vlastních výbušnin, prachů a munice je strategická autonomie jen fráze. Český premiér Andrej Babiš přesto připouští prodej pardubické Explosie. Tedy přesně té firmy, kterou by si stát měl v této době hlídat jako strategický poklad.
Jakmile soukromý vlastník převezme manažerské řízení, začne podnik logicky řídit podle zájmů celé skupiny. Investice, objem výroby, exportní priority i udržování rezervních kapacit se budou posuzovat z hlediska mateřského koncernu, nikoli výhradně podle bezpečnostních potřeb České republiky.
V takovém uspořádání může český stát sice formálně disponovat pojistkami, fakticky však bude stále více odkázán na rozhodnutí učiněná jinde.
Prachové náplně jako nová ropa zbrojního průmyslu
Evropa vstoupila do éry, v níž se prachové náplně a výbušniny staly jednou z nejdůležitějších komodit obranného průmyslu. Kdo ovládá jejich výrobu, ovládá tempo dělostřelecké produkce a schopnost zásobovat armádu v dlouhodobém konfliktu.
Právě proto prodej Explosie v okamžiku, kdy podnik vykazuje silné výsledky a zároveň získává evropské investiční granty z programu ASAP, postrádá z hlediska strategické autonomie přesvědčivou logiku. Pokud má stát problém podnik efektivně řídit, řešením nemá být kapitulace a převod kontroly do zahraničí. Řešením má být profesionálnější správa, jasná investiční strategie a robustní legislativní rámec, který udrží rozhodující kapacity pod českou kontrolou.
Nejde o privatizaci. Jde o suverenitu
Případ Explosie není sporem mezi státním a soukromým vlastnictvím v ideologickém smyslu. Je to otázka, zda si Česká republika dokáže v kritickém sektoru uchovat reálnou rozhodovací pravomoc.
Evropské případové studie ukazují, že moderní stát si v obranném průmyslu ponechává buď přímé vlastnictví, nebo silné legislativní nástroje kontroly. Kdo se spoléhá pouze na tržní logiku a formální pojistky, může za krátkodobý rozpočtový výnos zaplatit dlouhodobou strategickou bezmocností.
Explosia tak není jen účetní položkou ve státní rozvaze. Je testem, zda Česko pochopilo novou bezpečnostní realitu Evropy. A zda si uvědomuje, že v obranném průmyslu někdy platí jednoduché pravidlo: co jednou prodáte, v krizi už nemusíte dostat zpět.
Související
Michal Nosek: Prodat Explosii? Babišův granát do české bezpečnosti
