Milan Kubek se 8. listopadu stal už popáté prezidentem České lékařské komory. Šéfem organizace, v níž musí být registrován každý český lékař, je od roku 2006. S nastupující vládou bude opět bojovat o více peněz pro zdravotnictví. Chce zvýšit zdravotní pojištění. „Pokud vám chybějí velké peníze, je třeba hledat opatření, která se asi nebude nikomu líbit,“ říká Kubek.

Začátkem listopadu jste se stal popáté v řadě prezidentem České lékařské komory, která zastupuje zájmy všech českých lékařů. Zároveň vzniká nová vláda. Připravili jste pro ni sérii doporučení, včetně zvýšení zdravotního pojištění ze 13,5 procenta na 15 procent mzdy. Je reálné tuto myšlenku prosadit v nastávajícím volebním období?

Jsem hluboce přesvědčen, že politici dokáží toto nezbytné opatření, ke kterému musí dřív nebo později dojít, oddálit přes toto volební období. Možná to bude poslední volební období, kdy se to může někomu podařit. Protože objektivní realita je neúprosná. Vydáváme na zdravotnictví 8,8 procenta HDP. Průměr Evropské unie je 10,2 procenta. To je zásadní rozdíl. Nepoměr můžete řešit tím, že ušetříte na lidech, kteří ve zdravotnictví pracují. Můžete ho v uvozovkách vyřešit tím, že zamezíte pacientům přístup k novým, moderním technologiím a novým lékům. Můžete to také v uvozovkách řešit tím, že pacienti budou déle čekat na výkony, vyšetření.

Pokud nechcete takto vytloukat klín klínem, musíte přistoupit k řešení, které zajistí pro zdravotnictví velké peníze. Těch 13,5 procenta odvodu se stanovilo před víc než třiceti lety. Pátral jsem, jestli to bylo nějak sofistikovaně uděláno. Ne. Byl to jen matematický propočet. Ale za třicet let se změnila populace a změnilo se zdravotnictví. V průměru jsme zestárli o osm let. Což znamená, že nejsme o osm let déle zdraví, ale o osm let déle žijeme. Prodloužení života je z velké části díky zdravotnictví. Ale stojí to obrovské peníze.

Máme větší množství chronicky nemocných. Člověk, když to řeknu jednoduše, dřív umřel na první rakovinu. Dnes se dožije druhé, třetí. To nese obrovské náklady. Medicína je za třicet let úplně jiná. Máme nové přístroje, a každý nový přístroj je dražší než stávající. A každý nový, účinnější lék je dražší než ty předcházející. Rychlost zdražování lékařských technologií a léků je výrazně vyšší než inflace. Pokud vám chybějí velké peníze, je třeba hledat opatření, které se asi nebude nikomu líbit, postihne všechny. Ale nikoho nepostihne moc. To je právě solidární systém pojištění. Jestli bude zaměstnanec odvádět na zdravotnictví čtyři a půl procenta, nebo pět, nepozná to. Pokud naopak budete chtít nějaké poplatky, lidé se velmi rychle naštvou. Pokud zaměstnavatel bude místo devíti procent platu odvádět deset, také to nepozná. Nota bene, naši zaměstnavatelé mnoho let těží z toho, že u nás jsou velice nízké mzdy a platy. To je sice naše komparativní „výhoda“, ale po pětatřiceti letech budování kapitalismu zcela neodůvodnitelná. Zvýšení odvodů je veřejnosti vysvětlitelné, pouze se musejí politici přestat bát.

Můžete jít i jinými cestami, třeba zvyšovat platbu za státního pojištěnce. To je určitě jednodušší. Ale abyste dosáhl stejného efektu, náklad pro státní rozpočet je větší, budete zvyšovat schodek státního rozpočtu. Další peníze, které mohou do zdravotnictví přijít, jsou nižší, ale legitimní. A to je zdravotní daň na škodlivé věci, tabák, alkohol, cukry. Nešlo by o spotřební daň, ale o zdravotní daň, která by směřovala do zdravotnictví. Kdo chlastá, kouří, by dopředu věděl, že na své dražší léčení by si dopředu zaplatil. Je to spravedlivé, a má to vedlejší efekt. Zlepšení zdraví populace. Čím jsou dražší cigarety, tím se méně kouří, alkohol to stejné. Nicméně z hlediska objemu peněz je nejdůležitější zvýšit odvod na zdravotní pojištění. A není otázka zda, ale kdy.

Proč si myslíte, že se to za nově vznikající vlády nepovede?

Pokud chcete takovou změnu, musíte o ní nejdříve mluvit. V současnosti o ní mluvím skoro jenom já. Naopak se formuje lobby podnikatelů, kteří tvrdí, že udělají všechno pro to, aby se zdravotní pojištění nezvyšovalo. Netvrdím, že ve zdravotnictví není možné ušetřit nějaké peníze. Ale nejsou to velké peníze, aniž by to postihlo pacienty, případně zdravotníky. Nikdo nebudeme obhajovat fakt, že se někde krade. Ale představa, že se rozkrádají chybějící desítky miliard korun, je naivní.

Stejně jako je naivní si myslet, že nás zachrání digitalizace. To je nevyhnutelný proces. Musíme se snažit, aby byla pro zdravotníky prospěšná, abychom měli víc času na pacienty. Dosud nám většinou práci přidělává a život komplikuje, zdravotnictví prodražuje. Digitalizace zdravotnictví nespasí, to je růžová mlhovina. Stárnoucích lidí bude přibývat a jejich legitimní nárok na zdravotní péči bude narůstat. Úloha zdravotnictví bude narůstat. Zajišťuje, že lidé mohou chodit do práce, vytvářet hodnoty, platit daně. A je také velký zaměstnavatel, bude čím dál větší. Odběratel služeb a zboží. Je to jeden z motorů ekonomiky. Politici by se mohli vyhnout zvýšení zdravotního pojištění, kdyby se zavedlo sociální pojištění.

To přece v Česku máme…

Ano, ale to směřuje na zajištění důchodů. Myslím pojištění, které by šlo na sociální péči. Zdravotnictví nese obří část nákladů, které by se daly definovat jako sociální služby. Takže kdyby zaměstnanec odváděl třeba jedno procento, zaměstnavatel dvě procenta, a šlo by to na dlouhodobou následnou péči. To by mohlo odlehčit zdravotnictví. Ale musejí to být jiné peníze, než že se odříznou ze zdravotnictví. To by nemělo žádný smysl.

Už jste na toto téma vedl jednání s očekávaným budoucím ministrem zdravotnictví Adamem Vojtěchem? Proč myslíte, že za budoucí vlády ke změnám v odvodech na zdravotnictví nedojde?

Snažíme se hledat shodu. Toto není téma, kde by shoda byla. Už jenom proto, že vláda vzniká jako koaliční, a Motoristé natvrdo avizují, že jsou proti jakémukoliv zvyšování odvodů a daní. Těžko se bude hledat průnik. Myslím, že vláda bude financování řešit cestou zvýšení odvodu za státního pojištěnce (děti či důchodci – pozn. red.). Zásadní řešení se bude oddalovat. Co by také mohlo pomoci je spravedlnost v platbách zdravotního pojištění. Máme privilegované skupiny obyvatel, podnikatele, kteří mají paušální odvody.

video

Vytváříme „mašinu“ na výstavbu dostupného bydlení, říká Dušan Kunovský

Reality

Stavíme byty v Praze dvaatřicet let a je možná čas udělat krok mimo Prahu, říká Dušan Kunovský, zakladatel a majitel společnosti Central Group. Kunovský se snaží prosadit takzvaný „baťovský systém“ výstavby formou Design&Build, který by umožnil ve velkém stavět dostupné nájemní, družstevní i soukromé byty.

Dalibor Martínek

Přečíst článek

Takže by osoby „samostatně výdělečně činné“, OSVČ, měly dávat do zdravotnictví víc peněz?

Přesně tak. Podpora soukromého podnikání je fajn, ale nevím, proč se má dít na úkor zdravotnictví. Když se ze soukromého podnikatele stane pacient, má zcela logicky stejná práva jako všichni ostatní. Takže by měl mít jako plátce zdravotního pojištění také stejné povinnosti.

V roce 2010 šlo z veřejných peněz do zdravotnictví asi 300 miliard korun, v roce 2023 to bylo přes 640 miliard korun. Těžko můžete tvrdit, že výdaje na zdravotnictví nerostou…

Za covidu se stalo, že propadl výkon české ekonomiky, a zároveň byly mimořádné výdaje dovnitř zdravotnictví. Takže procentuálně výdaje na zdravotnictví vzrostly. To se stalo ve všech zemích Evropské unie. Teď jdou procentuálně výdaje do zdravotnictví dolů, protože ekonomika funguje. Je také dobré se podívat na vývoj inflace. Česko mělo třetí největší inflaci ze zemí EU, od roku 2015 do roku 2023 kumulovaně 49,3 procenta.

Od roku 2010 vzrostly platy lékařů ve fakultních nemocnicích o 150 procent na průměrných 126 tisíc korun, mzdy lékařů v regionálních nemocnicích o 142 procent na 120 tisíc korun. Průměrná mzda v Česku za tu dobu vzrostla o 93 procent. Kumulovaná inflace byla 63 procent. Pořád se mají lékaři v Česku špatně?

Platy lékařů jsou atraktivní téma, každý se k němu rád vyjadřuje. V roce 2010 došlo k akcentaci platů lékařů díky akci Děkujme, odcházíme. Nestydím se za to, že jsme úspěšní v hájení práv lékařů, a že se podařilo zásadním způsobem navýšit jejich příjmy. V nemocnicích je to včetně služeb čili ne za základní pracovní dobu. Udržet ekonomickou stabilitu ve zdravotnictví není možné tím, že snížíte platy. Farmaceutické firmy budou těžko souhlasit s tím, že nám budou levněji prodávat léky. Ani přístroje nám nikdo nebude prodávat levněji. Kvalitní ultrazvuk stojí víc než auto.

Poslední dostupná statistická data uvádějí, že v roce 2023 vydaly na zdravotní péči pojišťovny přes 460 miliard korun, ale domácnosti téměř dalších sto miliard korun. Máme tedy pořád bezplatnou zdravotní péči?

Máme bezplatnou péči v podmínkách stanovených zákonem. Zákony stanoví, že se některá péče nehradí. Míra spoluúčasti u nás je asi patnáct procent. V tomto jsme zhruba v průměru zemí Evropské unie, možná malinko nad. Není žádná možnost zvyšovat spoluúčast na financování zdravotnictví. Proto jsem tuto možnost ani nezmiňoval v možnostech řešení, tudy cesta nevede. Ze 46 procent jsou to výdaje na léky. Léky a potravinové doplňky jsou obrovský byznys.

Předpokládám, že to byste jako lékaři spíše doporučili…

Spíš bych doporučil, aby se lidé poradili s lékařem, co smysl má a co ne. Lékárenské řetězce jednak zaměňují léky, které my předepíšeme, za různé deriváty léků, které jim dodávají smluvní partneři. A tlačí zaměstnance, aby prodávali lidem doplňky potravy. Je tu obrovský tlak ze strany lékárenských řetězců.

V Česku máme opakovaně nedostatek některých léků. Nedávno to byl třeba nurofen, zklidňující bolest, nyní je to očkovací látka proti žloutence typu A. Proč se to děje, jak to vyřešit?

Nedostatek očkování proti žloutence je totální selhání ministerstva zdravotnictví. Odborníci už na jaře upozorňovali, že se rozjede epidemie. A ona se rozjížděla. Všichni to věděli. Ministerstvo už na jaře mohlo koupit vakcíny. Neudělalo to. A je to jeden z příkladů, kdy ministerstvo selhalo. Obecně řečeno, závislost Evropy na dodávkách léků ze zemí jako je Čína nebo Indie je obrovský bezpečnostní problém. Evropa to musí řešit. Farmaceutický průmysl je byznys, a jeho cílem je zisk. V Evropě platí pravidla ohledně ochrany životního prostředí či bezpečnosti práce. V jiných zemích neplatí. Firmy přenášejí beztrestně výrobu do zemí, kde pravidla neplatí. Podřezáváme si větev. Když se stopne dodávka třeba jen některé součásti léku, protože se tak Čína rozhodne, jsme nahraní. Není možné být takto totálně závislí. Evropa musí obnovit svůj farmaceutický průmysl. To nejde z roku na rok.

Co se dá řešit, je stanovit seznam strategických léků, které prostě musíme mít. Tyto léky buď koupit do státních hmotných rezerv, a už jenom hlídat expiraci a starší vyměňovat za nové, nebo můžeme zásoby léků kontraktovat, ve skladech v nějaké bezpečné zemi. To bychom určitě měli mít. Není bez zajímavosti, že výpadky na trhu mají zejména léky, které jsou levné. Nejsou pro farmaceutické firmy zajímavé. Drahé léky nevypadávají.

Podívejte se, kolik existuje léků na deprese, kolik na vysoký cholesterol. Ale nemáte léky na malárii. Protože Spojené státy a Evropa jsou solventní trhy. Ty zajímají léky na deprese a naše přejídání.

Lukáš Kovanda: Délka života průměrného Čecha narostla od roku 1989 o zhruba 8 let

Zprávy z firem

Délka života obyvatel České republiky – naděje dožití – narostla ve 36 letech po roce 1989 průměrně přibližně o 8 let. Narůstala tedy dvakrát rychleji než v 36 letech před rokem 1989. Moderní podoba prosperující tržní ekonomiky, doprovázené poměrně robustním systémem sociálního zabezpečení a relativně dostupnou kvalitní lékařskou péčí, tedy život Čechů ovlivňuje znatelně – z hlediska prodlužování lidského života tedy hned dvojnásobně – příznivěji než předchozí desetiletí centrálně řízeného hospodářství s omezeným přístupem na světové trhy. 

Lukáš Kovanda

Přečíst článek

Velkým tématem je dostupnost zdravotní péče. Lidé často čekají měsíce na vyšetření nebo zákrok. V soukromé praxi jako by šlo všechno rychleji. Je podle vás v Česku zdravotní péče dostupná?

Vzhledem k faktu, jaké peníze jdou do zdravotnictví, je dostupnost péče ještě velmi slušná. Problém je nerovnoměrnost v dostupnosti. Často říkám, v IKEM vám transplantují cokoliv kamkoliv. Ale padesát kilometrů od Prahy neseženete pediatra. Na zdravotnictví není možné se dívat jenom z perspektivy fakultní nemocnice. Bohužel, ministři zdravotnictví se střídají jako svatí na Orloji. A pocházejí většinou z fakultní lobby. Ale lidé žijí i na venkově. Musíme zajistit spravedlnost v dostupnosti. Nikdy to nebude stoprocentní. Nůžky jsou v tomto u nás nyní moc rozevřené. Lidé platí stejné zdravotní pojištění, ať bydlí, kde bydlí, dostupnost je zásadně jiná.

Čekací doby, jak jste zmínil, je komplexní problém. Na vině není pažravost lékařů, že by nechtěli pracovat v nemocnici a všechno valili do svých soukromých praxí. Mimochodem, soukromé praxe také pracují na pojišťovnu. Jinak se u nás prakticky neuživíte. Svou roli hrají úhradové mechanismy. Pokud máte limit, a nad něj vám pojišťovna nezaplatí, tak nejste takový altruista, abyste pracoval zadarmo.

Chybí nám univerzálnější lékaři. Máme vzdělávání nastaveno tak, že vytváříme hodně odborníků. Ale my jich nepotřebujeme tolik. Potřebujeme všeobecnější lékaře, chirurgy, internisty. To je kámen úrazu. Všeobecným lékařům se musí umožnit kvalitnější vzdělávání. Není možné, aby ten, kdo bude mít největší kompetenci, měl nejkratší vzdělávání. Bez ohledu na všechny potíže, je efektivita českého zdravotnictví hodně slušná.

Lékařská komora akcentuje větší podporu od státu na vzdělávání budoucích lékařů. Nicméně potom nám tisíce mladých lékařů v Česku zdarma vystudují, a odcházejí za více penězi do zahraničí. Máme vychovávat lékaře pro Němce nebo Angličany?

Obecná odpověď je taková, že jedním z největších práv jako občanů Evropské unie je svobodně se rozhodnout, kde budeme žít a kde budeme pracovat. Tohle právo není možné vzít ani nějaké skupině obyvatel. Když se hokejista prosadí v NHL, všichni tleskají, jak je skvělý. Když se lékař prosadí v Americe, lidé na něj koukají přes prsty. Vystudoval za dělnické peníze a utekl. Tohle už musí skončit.

Je potřeba, aby podmínky pro práci v českém zdravotnictví byly dobré. Aby lékaři neměli potřebu odcházet. Když někam odejdete, má to i negativa. Přijdete o styk se širší rodinou, o přátele. Ekonomický rozdíl nesmí být příliš velký. Cestou, jak tady lékaře udržet, je zlepšovat místní podmínky. Samotné zvyšování počtu studentů by samo o sobě nemělo smysl. Je třeba cíleně zvýšit příspěvek státu na studenty medicíny, aby fakulty nebyly motivovány k tomu, že mají velké množství zahraničních studentů, již studují v angličtině. Pětadvacet procent studentů na lékařských fakultách studuje v angličtině. A představují nulový přínos pro naše zdravotnictví. Nikdo z nich tady nezůstává. Fakulty to nedělají, protože by milovaly cizince. Ale protože je to pro ně ekonomicky výhodné. Cizinci platí víc, než je příspěvek státu za naše studenty.

Po začátku války na Ukrajině k nám přišla celá řada ukrajinských lékařů. Ministerstvo zdravotnictví odmítlo vytvořit plán, jak jim pomoci. Plán spočíval v tom, dejme jim jistotu, že budou mít kde bydlet, někdo se jim postará o děti, a umožněme jim rok učit se česky. Ne aby chodili do práce z existenční nutnosti. Kdo zvládne naučit se česky, dejme mu příležitost doučit se medicínu. Úroveň požadavků lékařských fakult na Ukrajině a v Evropské unii nebyla stejná. Naše představa byla, že do dvou let se budou většinou lékařky plně zapojí do práce, nikdo je nebude zneužívat jako levnou pracovní sílu. Tento potenciál je třeba využít.

Tématem, které se opakovaně vrací do veřejné debaty, je nadstandardní péče. Možnost připlatit si za lepší službu. S tím souvisí i otázka, co má vlastně být standard. Jak se k tomu lékařská komora staví?

To je nekonečná diskuse, která nemá zásadní význam. Jen odvádí pozornost od řešení problémů. Nikdo není schopen definovat, co je standard. Je to plovoucí hladina, pořád se mění. Za další, nemá smysl bavit se o připojišťování se na služby hotelového typu. Kdo má na to připlatit si za lepší pokoj nebo kávu v čekárně si prostě připlatí v hotovosti a nepotřebuje na to žádné připojištění. Co by mohlo mít smysl je připojištění na budoucnost. Dnes vydělávám, dám část stranou. A v momentě nemoci byste nemusel platit spoluúčast, kterou nyní důchodci platí. Tento systém má ovšem nevýhodu. Vyžaduje velkou míru důvěry. Aby lidé věřili, že systém během dvaceti let nezkrachuje nebo že se nezmění.

Na spoluúčast jsem se vždy díval ne jako na zdroj peněz, ale jako edukačně motivační prvek. Poplatek na pohotovosti směřuje k tomu, aby si lidé rozmysleli, jestli tam půjdou. U všech spoluúčastí je třeba si uvědomit ještě jednu okolnost. Čím větší jsou bariéry, tím se zhoršuje zdravotní stav populace. Poplatky na léky snižují přilnavost pacientů k tomu se léčit. Poddávkují se. Vstupní poplatky snižují záchyt nemocí. Nelze sledovat bezprostřední finanční efekt, ale na souvislosti, celkové zdravotní výdaje.

V debatách na sociálních sítích, a možná i v praxi, je možné často narazit na stížnosti k chování lékařů. Jakou roli hraje skutečnost, jestli je péče hrazená z pojištění, nebo si člověk připlatí ze svého? Lidé mají pocit, že když si připlatí, dostanou lepší péči.

Na podstatu léčby to nesmí mít vliv. Na tanečky okolo, úsměvy, lepší prostředí, to efekt má. Někteří lidé jsou ochotní připlatit si za tanec okolo. Někdo se spokojí s kvalitní podstatou. Žádný lékař by se neměl k pacientům chovat hrubě, nevhodně. Zároveň si dovolím požádat veřejnost, aby se slušně chovala k nám. Jsme taky lidé. Znepokojivý trend je od covidu nárůst útoků na zdravotníky. A není to české specifikum, ve Francii se za poslední tři roky zdvojnásobil počet útoků na zdravotníky.

Fialova vláda, přímo pan premiér, nám slíbila, že se otevře trestní zákoník a dají nám tam paragraf, že každý útok na zdravotníka musí být považován za trestný čin. Vláda to nesplnila, byť by ji to nestálo ani korunu.

Jste devatenáct let prezidentem lékařské komory, zažil jste bezpočet ministrů zdravotnictví. Jaké hlavní kroky čekáte od vznikající vlády?

Některá naše doporučení se v programovém prohlášení vlády projevila, za to jsme rádi, budeme spolupracovat. Co mi chybí je přesnější vymezení, jak se bude řešit ekonomická stabilizace zdravotnictví. Tomu se programové prohlášení docela vyhýbá. Ale chápu, že je to daň za to, jak se vláda skládá, které strany budou tvořit koalici. My stabilizaci zdravotnictví potřebujeme, není to perpetuum mobile. Můžeme ještě vyčerpat rezervy, které jsou ve zdravotních pojišťovnách. Ty malé už žádné nemají, měly zkrachovat nebo se sloučit. Je nesmysl udržovat větší množství pojišťoven. Vláda asi bude muset zvýšit platbu za státního pojištěnce. Mluvil jsem o podpoře vzdělávání, lékařských fakult. Je třeba dbát o zvýšení zdravotní gramotnosti populace. A je třeba reagovat na stárnutí populace, budovat síť zařízení pro následnou péči.

Důležité také je, aby spolu nemocnice spolupracovaly, aby se nevnímaly jako konkurenti. Aby se blízká zařízení dohodla, že jedno se bude specializovat na jednu oblast, druhé na jinou. Nyní všechno směřujeme do velkých center. Ministerstvo zdravotnictví je v největším střetu zájmů. Rozhoduje o úhradách úhradovou vyhláškou. Nemocnice, které samo zřizuje, jsou ekonomicky podporovány. Regionální nemocnice jsou penalizovány, když provedou výkon, na který odborně mají, ale podle ústředních orgánů by měl být proveden v centru.