Značku Dogo Fogo založila Andrea Fuchsová jako reakci na jednoduchou potřebu najít psí obleček, který dobře sedí a neomezuje pohyb. Zakladatelka se tak postupně dostala k vlastní tvorbě a dnes vede malou dílnu, kde vznikají modely založené na přesnosti střihu, funkčnosti a pečlivé volbě materiálů.

„Design je až druhý krok. Nejdřív musí všechno perfektně fungovat,“ říká Andrea. Tento přístup se promítá do celého procesu. Inspiraci sice často hledá v lidské módě, ale každý nápad musí nejprve projít psí realitou. Tedy anatomickými rozdíly plemen, pohybovým vzorcem a praktickým používáním v terénu i ve městě.

Nejproblematičtější částí tvorby je střih. Designérka upozorňuje, že u psů nelze spoléhat na univerzální modely. „Každá rasa má svůj vlastní střih, jinak to nefunguje,“ vysvětluje. Například u buldočků je nutné počítat s výraznými individuálními rozdíly v konstituci, a proto značka používá několik podvelikostí a nastavovacích prvků. Klíčové je správné měření délky zad, kde majitelé psů často chybují. Měří od krku namísto od kohoutku nebo nevedou metr po páteři. Výsledkem je až deset centimetrů rozdílu, což znamená, že obleček nesedí.

Materiály vybírá s ohledem na účel modelu. U funkčních oblečků hledá prodyšné, hřejivé a snadno udržovatelné látky. Bavlnu používá výhradně stoprocentní. Součástí nabídky jsou i limitované série, například kabátky z látek typu Chanel, ale ty představují spíše doplňkovou část výroby.

Pořízení psa jako luxus? Náklady letí vzhůru, Češi ale na mazlíčcích nešetří

Enjoy

Češi patří mezi největší milovníky domácích mazlíčků v Evropě – a také mezi ty, kteří za ně utrácejí nejvíce. Podle studie GfK vydají ročně bezmála 9,75 miliardy korun jen za krmivo. Zatímco pořízení psa je stále považováno za běžnou součást rodinného života, v roce 2025 už tento krok znamená významné finanční rozhodnutí. Cena krmiv, veterinární péče a dalších potřeb pro psy vzrostla, a z původně relativně levné položky rodinného rozpočtu se stal nákladnější výdaj.

Lukáš Kovanda

Přečíst článek

Nejstálejším produktem značky zůstávají pláštěnky, které si drží poptávku napříč sezónami, protože řeší jeden z nejčastějších problémů majitelů – kombinaci deště a chladu. Oblibu si získal i kabátek s kohoutí stopou díky střihu, který funguje u různých plemen. Většina klientů se podle designérky obrací s praktickými otázkami souvisejícími s nepříznivým počasím, případně hledá elegantnější modely do městského prostředí.

Výroba v Dogo Fogo se opírá o snahu minimalizovat odpad. Střihy se skládají efektivně a zbytky látek se používají na malé doplňky – šátky, nákrčníky a další příslušenství. Přestože dílna zvládá i atypické zakázky, designérka upozorňuje, že ne všechny úpravy jsou možné. „Někdy by změna znamenala kompletně nový model. To pak nedává smysl,“ říká.

Značka se postupně vyvíjí a designérka přiznává, že má dlouhodobou ambici vytvořit kolekci propojující psí a lidskou módu. „Souznící outfity pro psy i jejich majitele jsou něco, co bych si jednou ráda vyzkoušela,“ zmiňuje.

Pálivé srdce Tuniska: Gastronomie, která voní po koření a tradici

Enjoy

Tunisko je země, kde se pouštní vítr mísí s vůní koření a slaný mořský vzduch se potkává s aromatem pečeného chleba. Každé jídlo zde připravují s hrdostí a úctou k tradicím. Jednou z těch nejcennějších je výroba harrisy, tedy legendární pálivé pasty, která se stala symbolem tuniské kuchyně.  

Michal Nosek

Přečíst článek

V Česku žije asi 120 až 160 tisíc Slováků. Údaj je nejasný, protože jednou jde o lidi se slovenským občanstvím, jindy o ty, kteří se ke slovenskému původu hlásí. Ve skutečnosti je v Česku Slováků mnohem víc, pracují tady, na víkendy jezdí domů. Mají se ve školách učit ve slovenštině?

Poradní orgán Rady Evropy vnáší do veřejného prostoru nový pseudoproblém. Vyzval Česko, aby ve vybraných školách a školkách byla zavedena slovenština jako výukový jazyk. Má jít o ochranu národnostních menšin. Aha. Takže po třiceti letech samostatnosti Česka a Slovenska si ve Štrasburku všimli, že na území bývalého Československa žijí Češi i Slováci. A že si zatím velmi dobře rozumějí. Myšleno v řeči.

Doporučení je absurdní. Podobně jako kdybychom my doporučovali, aby ve Francii zavedli povinnou výuku ve vlámštině a ochránili tak belgickou menšinu. Slováci jsou zcela organickou součástí Česka. Oni rozumějí česky, Češi rozumějí slovensky. Většinou. Není potřeba na této situaci nic měnit. Ani proto, že si to myslí ve Štrasburku.

Nové doporučení je jenom příkladem nezdravé rozbujelosti evropských orgánů. Nabobtnalé řídící struktury jsou ve výsledku brzdou ekonomického rozvoje Evropy. Evropa technologicky zaostává za Spojenými státy, za Čínou. Další regiony se rychle rozvíjejí. Evropa stagnuje, je svázaná regulemi, a další nesmyslné vymýšlí. Místo odbourávání byrokracie řeší slovenštinu v českých školách. Je to k pláči.

Češi a Slováci si rozumějí. I bez Štrasburku

Malí Slováci si s češtinou jistě poradí. Stejně jako si malí Češi poradí na Slovensku se slovenštinou. Mimochodem, na Slovensku žije podle odhadů asi 35 tisíc Čechů. Jak chrání evropská rada jejich zájmy?

Český právní řád umožňuje užívat slovenštinu v řadě právních a úředních úkonů. Slovenská menšina v Česku rozhodně netrpí. Je zvláštní, že se ve Štrasburku nezabývají třeba polskou menšinou. K polskému původu či jazyku se u nás hlásí asi sedmdesát tisíc lidí. A co teprve Ukrajinci, kterých je v zemi asi 400 tisíc.

Má se začít učit v ukrajinštině? To kupodivu Štrasburk nedoporučuje. Zatím. Že by měli Slováci ve Francii nějakou silnější lobby? Učí se už ve Francii ve slovenštině? V Česku si naopak učitelé stěžují, že jim malí Ukrajinci nerozumí, a proto zaostávají ve výuce. A doporučují, aby před nástupem do školy absolvovali intenzivní kurzy češtiny. Neměli by se tedy, optikou rady Evropy, raději učitelé učit ukrajinštinu?

Slováci nejsou v Česku utlačováni. Není to trpící menšina. A jejich zájmy nemusí obhajovat vzdálená, nechápající cizina. Dokonce Slováky nevnímáme jako národnostní menšinu. Naopak, jsou organickou součástí společnosti. Snad další zbytečný nápad z Francie upadne v zapomnění, ku prospěchu „slovenské menšiny“ v Česku.

Další komentáře (ne)korektního Dalibora Martínka