Už jsme doma je jedna z mála českých rockových skupin, která se jako jedna z mála dokázala prosadit i ve světě. Nyní slaví 40 let na scéně. "My jsme si splnili sen nejen těmi dnes už 46ti zeměmi, které jsme procestovali, ale i některými „lahůdkami“ a specialitami. Zbývají ještě dva kontinenty (když pominu Antarktidu) a na jednom z nich leží nejjižnější město na světě – Ushuaia. A tam bychom chtěli příští rok zahrát," říká k historii a současnosti její hlavní postava Miroslav Wanek.

Na svém koncertě ke 40 letům přivítáte několik hostů. Jak jste se seznámili a co vás spojuje?

Koncert se koná 29.7. v úterý. Možná trochu odvážné dělat v létě a ve všední den výroční koncert. Ale my jsme prostě chtěli mít za hosta skupinu Sleepytime Gorilla Museum z amerického Oaklandu a protože tohle bylo jediné jejich volné datum v turné, přizpůsobili jsme se jim. To samo o sobě napovídá, v jakém jsme s nimi vztahu. My jsme je poznali v Austinu myslím někdy v roce 1995 nebo 96. To se jmenovali Idiot Flesh. Hned další americké turné jsme již jeli s nimi a pak mnoho dalších, celkově bych to odhadl na minimálně 200 společných koncertů. Žili jsme s nimi na turné, navštěvovali je doma, jejich basák nám dělal producenta dvou desek, byli jsme ve styku celou dobu. Po hudební i po lidské stránce je to naše nejbližší kapela, rozumíme si úplně ve všem a svého času nám i hodně pomáhali.

Takže jsou součástí rodiny UJD?

Když se oslavují narozeniny, zvou se příbuzní a toto jsou naši příbuzní. Jsem moc rád, že se to povedlo a to nejen kvůli nám, ale i kvůli českému publiku, které je ještě na živo v Čechách nevidělo a ti, kteří v úterý přijdou, toho rozhodně nebudou litovat, je opravdu obrovský nářez.

Slavíte 40 kapely Už jsme doma. Vzpomenete si někdy na dobu punkových FPB, která předcházela v osmdesátých letech?

Vzpomenu. I když ten pocit permanentního strachu na koncertech a celou tu nutnou konspiraci, aby se koncert konal, to už ve svých pocitech vyvolat neumím. Na ty písně ani nelze úplně zapomenout, protože jezdíme s programem UJD hrají písně FPB a tak si je čas od času osvěžím. Jistou prestiž FPB ve své době asi měli, ať už tím, že tento styl – punk – v Čechách de facto spoluzakládali, ale i tím, že přinášeli do punku velmi nezvyklé prvky – poezii, avantgardní postupy, liché rytmy a náročnější strukturu. Dokonce s tím programem UJD hrají písně FPB jezdíme i do zahraničí, s tím jsem opravdu nepočítal.

V osmdesátých letech bylo pro punkovou kapelu vydávat desky nemyslitelné. Pak jste si to s UJD důstojně vynahradili. Chystáte nějakou další novinku, nebo si už vystačíte s osvědčeným repertoárem?

UJD si kousek té totality také ještě užili, vlastně první 4 roky. V roce 1989, těsně před revolucí, se rozhodl Panton rukou Miroslava Velfla vydat sérii EP desek nazvanou Rock Debut a zmapovat tak domácí scénu, která v těch letech zažívala obrovský rozmach – Krásné nové stroje, Dybbuk, Psí Vojáci, Hudba Praha, Zkopce a mnoho dalších, také Už jsme doma. Mnoho těch kapel hraje dodnes a stále patří k vrcholům místní tvorby.

A pak to pokračovalo dál...

My pak natočili v roce 1990 hned dvě desky, takové splacení dluhu a teprve v roce 1993 jsme vydali první „regulérní“ desku Hollywood, tedy s písněmi, které již vznikly po revoluci a byly naším tehdejším repertoárem. Těch řadových desek máme teď 8, já se stále chystám napsat tu devátou, ale stále mi do toho něco zasahuje, to poslední americké turné a i to letošní japonské jsem dělal téměř úplně sám a ono to opravdu spolkne spoustu času. Takže hned jak to čas dovolí, napíšu to, téma už mám – Sopka.

S designem UJD je neodmyslitelně spojen malíř Martin Velíšek, jehož autorský rukopis je poznávacím znamením obalů jejích desek, jako jsou Hollywood, Pohádky ze Zapotřebí nebo Rybí tuk. Pokračuje vaše spolupráce i v současné době?

Martin je členem kapely, není jen výtvarníkem kapely. Jeho projev a styl nás provází téměř celou dobu a stal se stejně důležitým prvkem jako hudba a texty. S ním konzultuji hlavní téma desky, probíráme spolu vizualizaci a symboliku. A ano, naše spolupráce pokračuje i teď, Martin je bohužel nemocný a tím ta spolupráce není již tak jednoduchá a bezprostřední jako bývala, ale stále je to člen kapely a tak to i zůstane. Bez něj by to celé nedávalo smysl. Jako bychom z vět vyjmuli všechny spojky a předložky nebo hráli na kytaru bez strun.

Vaše hudba i design se prosadily i v zámoří, kde jste odehráli přes 800 vystoupení, jste dle hudebních publicistů vedle The Plastic People of the Universe nejznámější českou kapelou. Jak vaše zahraniční pouť odstartovala?

Ještě bych možná zmínil Ivu Bittovou. Každý z těchto tří interpretů je ale známý v Americe z jiného důvodu. Plastic People díky své „story“, díky úloze, jakou sehráli při vzniku Charty 77 a symbolu, jakým se stali pro přerod komunistických satelitů v demokracii. A samozřejmě díky Václavu Havlovi a jeho nesmírné popularitě. Iva byla v kontaktu se světovou avantgardou už před revolucí a objevuje se i ve filmu Step Across the Border kytaristy Freda Frithe. V sučasnosti žije z velké části v USA a pracuje mimo jiné i s Kronos Quartetem a dalšími světovými špičkami.

Jak jste se do USA dostali poprvé?

My se do USA dostali díky kulturní výměně Linhartovy nadace v roce 1992 a také kontaktům s kapelou The Residents, která je v rámci avantgardní hudby asi špičkou z celého světa. Získali jsme první kontakty a když pak přišla nabídka od vydavatelství na desku v USA, byli jsme připraveni. Pak to vzalo rychlý průběh, každý rok jsme jeli dvě až tři turné po 30-40ti koncertech a začali jsme se stávat součástí americké klubové scény. Prvích pár let jsme na tom byli podobně jako PPU, pořád se nás ptali víc na politiku a lidská práva než na naši hudbu, ale časem to zmizelo a začali jsme mít opravdové hudební recenze, vydali jsme tam postupně celé naše portfolio a objeli téěř všechny americké státy a to několikanásobně. Také jsme navazovali kontakty s místními kapelami, promotéry, organizátory festivalů a stovkami místních lidí, kteří nám pomáhali  s noclehem, propagací a podobně.  Naše poslední turné v USA se konalo loni na podzim a bylo asi 30 koncertů ve dvaceti státech.

Zámoří ovšem není jen Amerika...

Poměrně často létáme do Japonska, kde se opět postupně vytvořila síť klubů a kapel, se kterými spolupracujeme. Stali jsme se během let, stejně jako v USA, součástí japonské klubové scény a vydali tam několik desek a jedno DVD. A těch zámořských koncertů je z tohoto hlediska hodně přes tisíc. 

Kde máte v zahraničí nejvěrnější publikum?

To se nedá jednoznačně říct, v každé zemi máme svoje „věrné“. Ale nejčastěji jezdíme v Evropě do Francie a Polska a v zámoří do již zméněných USA a Japonska. A kdybych měl i z těchto zemí někoho vypíchnout, tak je to jednoznačně Polsko a Japonsko.

Máte nějaký klub, který ke hraní preferujete?

Naše velikost klubu je cca 200 lidí, někdy hrajeme i na větších místech a někdy také na výrazně menších. V Čechách byla naším oblíbeným místem Delta, ale ta zanikla. Teď takových míst máme několik – brněnský Kabinet Múz, pražská Akropolis nebo Rock cafe, nebo třeba teplická Hvjezda, ale je jich spousty.

A nějaký vysněný, kde byste chtěli ještě hrát?

My jsme si splnili sen nejen těmi dnes už 46ti zeměmi, které jsme procestovali, ale i některými „lahůdkami“ a specialitami. Hráli jsme v Tasmánii, ve válečné Bosně, na Okinavě anebo třeba na Špicberkách, v nejsevernějším městě na světě Longyearbyenu a pak ještě severněji v opuštěném ruském městě Pyramiden. Zbývají ještě dva kontinenty (když pominu Antarktidu) a na jednom z nich leží nejjižnější město na světě – Ushuaia. A tam bychom chtěli příští rok zahrát. Zatím je to teorie, ale mnoho kroků už pro to bylo uděláno a vypadá to velmi optimisticky.

Od kdy jsou pro vás zahraniční turné rentabilní?

My jezdíme na zahraniční turné už více než třicet let a z toho takových 25 nebyla ta turné vůbec rentabilní a zvládli jsme je jen s pomocí dpbrých kamarádů a mecenášů a také díky prodeji zboží. Až v poslední několika letech jsme dosáhli na granty a při zachování pomoci některých mecenášů už ta turné probíhají důstojněji a také si můžeme něco vydělat. Kromě toho peníze nejsou jediným profitem cestování a hraní koncertů. 

Dá se v současné době hudbou uživit?

Myslím, že dá. Záleží jakou laťku si člověk nasadí, co potřebuje a čeho je schopen se vzdát. Kromě toho na takto obecně položenou otázku je velice těžké odpovídat, jsou popové kapely, které se velmi dobře živí samotným hraním po Čechách. My s naší hudbou to máme mnohem nejistější. Ale už jsem zmínil mecenáše, granty atd. Já jsem v jedné chvíli cítil, že v Čechách jsme narazili na strop, to je nějakých 60-70 koncertů za rok. Tak jsme rozšířili teritorium o Německo, Polsko, později Holandsko, Francii atd a těch koncertů přibylo, bývá jich kolem 100. A pak to zámoří, které ovšem nyní nebývá každý rok.

Jak se koncerty za mořem připravují. Oslovují vás sami pořadatelé?

Obě varianty bývají ve hře. Nejčastěji to ale probíhá tak, že se rozhodneme například jet do Japonska, stanovíme si datumový rámec a oslovíme kluby z našeho adresáře, pořípadně o tomto plánu informujeme agenturu a také našeho velkého pomocníka, bubeníka Yoshidu Tatsuyu. Ozve se pár míst, potvrdí se prvních pár koncertů a pak se podle toho naplánuje geografická trasa, která dává nějaký ekonomický a časový smysl. Tuto trasu se pak plus mínus snažíme naplnit. Mezitím se některé kluby dozvědí, že plánujeme turné a hlásí se o termín.

Hudba vydělává. Celosvětové příjmy loni desátým rokem za sebou rostly

Zprávy z firem

Celosvětové tržby z prodeje hudebních nahrávek se loni zvýšily o 4,8 procenta na 29,6 miliardy dolarů. Zvýšily se již desátým rokem za sebou. Hlavní podíl na tom měly streamovací služby. Vyplývá to ze zprávy Mezinárodní federace hudebního průmyslu.

ČTK

Přečíst článek