Michal Nosek: Babiš s Macinkou proti Pavlovi. Když se hádají o židli u stolu NATO, ztrácejí místo v sále
Spor mezi vládou a prezidentem Petrem Pavlem o účast na summitu NATO už dávno není jen technickou hádkou o kompetence. Je to příklad toho, jak se malost domácí politiky přelévá tam, kam by patřit neměla. Na mezinárodní scénu.
Na první pohled lapálie. Kdo pojede na summit NATO: Prezident, nebo premiér, nebo oba? Zahraniční politika je sdílená, třenice se stávají. Jenže tohle není běžné zaskřípání. Tohle je demonstrativní střet osobností, zabalený do řečí o pravomocích.
Na jedné straně prezident, který alianční prostředí zná zevnitř a jehož kredibilita v bezpečnostní politice je nesporná. Na druhé premiér, který trvá na tom, že zahraniční politika je primárně exekutivní doména vlády. Oba mají kus pravdy. Jenže místo dohody sledujeme souboj o to, kdo si urve víc prostoru, a kdo ustoupí jako slabší.
Když vláda schválí delegaci bez prezidenta, není to neutrální krok. V politice nic takového neexistuje. Je to vzkaz. Ať už vědomý, nebo ne a zní: „dokážeme vás obejít“. A přesně tak to bude čteno doma i venku.
Premiér Andrej Babiš poletí na červencový summit NATO v Ankaře armádním letadlem spolu s ministrem zahraničí Petrem Macinkou a ministrem obrany Jaromírem Zůnou. Vyplývá to z usnesení vlády o letecké přepravě ústavních činitelů, které kabinet schválil v pondělí. V seznamu účastníků letu však chybí prezident Petr Pavel, který přitom usiluje o vedení české delegace.
Prezident mimo hru? Vláda ho vynechala z letu na summit NATO
Politika
Řešení je na stole
Nejabsurdnější na tom je, že řešení leží na stole. Prezident na neformální část, premiér na formální jednání. Standardní model, který používají jiné státy. Maximální využití obou rolí. Místo toho si Česko neomylně vybírá variantu opačnou, tedy prohru, zmatek a další nenávist.
Do toho vstupuje Petr Macinka, a tady už přestává veškerá iluze o nešťastné koordinaci. Tohle není nedorozumění. Tohle je vědomé přikládání pod kotel. Jeho kroky nepůsobí jako snaha spor uklidnit, ale naopak ho vyhrotit. Osobní animozity vůči prezidentovi přestávají být zákulisní šeptandou a stávají se hybnou silou zahraniční politiky. A to je průšvih.
Zahraniční politika není hřiště pro naschvály. Není to prostor pro vyřizování účtů. V momentě, kdy se jí stane, přestává být službou státu a mění se v nástroj osobních bojů. A to už není jen ostuda, ale to má reálné důsledky.
Premiér Babiš bezelstně oznámil, že Pavel nebude součástí vládní delegace na summit NATO v Turecku. Neumím si představit, co by tam dělal, prohlásil. Obrazně řečeno, Pavel se tlačil do letadla směr Ankara, Babiš ho ze schůdků bez skrupulí srazil.
Dalibor Martínek: Pavel si naběhnul na Babišův kopanec
Názory
Protože nejde o to, kdo bude sedět u stolu. Jde o to, jestli tam Česko vůbec sedí jako relevantní partner. Jestli působí jako země, která ví, co chce, a umí to říct jedním hlasem. Nebo jako stát, který si ani nedokáže vyjasnit, kdo ten hlas má mít. Mezinárodní politika je z velké části o dojmu. A tenhle dojem je momentálně pro české zástupce žalostný.
Spojenci nehodnotí jen projevy na summitu. Sledují i to, co se děje před ním. A pokud vidí chaos, osobní spory a demonstrativní ignorování vlastních institucí, berou si z toho jediné, že Česko není schopné elementární koordinace v klidné situaci. Co by se asi dělo v případě vážné krize.
