Vláda opět ukázala, že maká. A když říká maká, myslí to vážně. Tentokrát se pustila přímo do chleba. Respektive do jeho cenovky.

Česká republika bude mít potravinového ombudsmana. Protože když je drahé máslo, je zjevné, že tomu chybí mediátor. Někdo, kdo si sedne mezi spotřebitele a obchodní řetězec a klidným hlasem pronese: „Přátelé, makáme pro naše lidi. Zkuste tu přirážku jen symbolickou.“

Ombudsman má vysvětlovat, co všechno ovlivňuje ceny potravin. To je důležité. Člověk sice odchází z obchodu o pětistovku lehčí, ale pokud se dozví, že za to může globální trh, energie, klima, logistika, psychologický stav slepice a fáze měsíce, hned se mu ta účtenka nese vaseleji. Informovaný občan je spokojený občan. A spokojený občan ví, že se pro něj maká.

Michal Nosek: Český sen? Nakoupit levněji než soused

Názory

„Ceny v klidu. Trvale sníženo.“ Lidl zavádí nový přístup k zákazníkům, který má osvobodit zákazníky od závislosti na akčních nabídkách a přinést větší volbu a pohodu do každodenního nakupování. Reaguje tak na dlouhodobý trend, kdy Češi patří k nejvíce slevově orientovaným spotřebitelům v Evropě. Akční nabídky ale neopouští, zákazník má právo volit podle sebe. Jenže co kdyby to někdo v marketingu vzal opačně?

Michal Nosek

Přečíst článek

Nejkrásnější na tom je, že nová funkce nevytvoří nový úřad ani nezvýší byrokracii. Úředník bez úřadu. Agenda bez agendy. Náklady bez nákladů. Administrativní perpetuum mobile. Takhle se maká efektivně.

Vyhodnocovat se raděj nebude

Data o cenách budou na webu. Zatím se nebudou vyhodnocovat, ale budou tam. A to je hlavní. Když si budete chtít koupit kilo rajčat za cenu menšího výletu, můžete si doma otevřít přehled marží a říct si: „Ano, teď tomu rozumím. Maká se pro mě.“

Ombudsman má být mostem mezi články potravinového řetězce. Mosty jsou důležité. Hlavně když se pod nimi valí proud marží. Ale klid. Všechno je pod kontrolou. Vždyť se maká.

Takže až budete u pokladny přemýšlet, jestli je máslo investice nebo luxusní zboží, vzpomeňte si. Možná to hned neuvidíte na účtence. Ale určitě to uvidíte na webu. A na sociálních sítích. Tam se totiž maká nejvíc.

Nerovnost je problémem evropských ekonomik, Česko není výjimkou, i když se o tom moc nemluví. Naopak se stále více objevují návrhy, které by situaci ještě zhoršily. Jako třeba platby na vysokých školách.

Někdy to vypadá, jako bychom v Česku dělali, že se nás nerovnost a chudoba vůbec netýká. Jedno z nejdražších bydlení v Evropě, vysoké náklady na život, v kontinentálním srovnání nízké mzdy, to není úplně dobrá vizitka. Co ale naopak na rozdíl od některých zemí západní Evropy nebo za oceánem (tolik) řešit nemusíme, je nedostupné vzdělání.

I to se však může v blízké budoucnosti změnit. Bezplatné vysokoškolské vzdělání je trnem v oku mnohým. Třeba vládní Motoristé by rádi rozdělovali obory na užitečné a neužitečné, přičemž státní podpoře by se těšily jen ty chtěné. Naštěstí příklady neproduktivních oborů zmíněné v programu vlastně neexistují, alespoň ne v u nás. Do vládního programu se toto sociální inženýrství prozatím nepropsalo.

Mnohem větší pozornost bychom měli věnovat vyjádření nového předsedy České konference rektorů Milana Pospíšila, který vede pražskou VŠCHT. Podle jeho názoru by neškodilo do systému zakomponovat finanční spoluúčast studentů. Prý aby si uvědomili, že jejich studium stojí peníze.

Jisté, první ročníky opravdu často dokončí jen zlomek přijatých. Školy si za to ale mohou do značné míry samy tím, že fungují jako průtokový ohřívač. Naberou spoustu lidí bez přijímacích zkoušek podle prospěchu na středních školách, aniž by nějakým speciálním řízením zkoumali jejich vztah k oboru. Možná se to od dob mých studií změnilo, ale pamatuji si, že tyto „průtokové ohřívače“ bez zkoušek často představovaly jakousi jistotu, ne první volbu.

Karel Pučelík: Neřešme pořád jen deficit. Je čas zamyslet se nad rozpočtem hlouběji

Názory

Malý deficit – úspěšná politika. Velký deficit – apokalypsa za dveřmi? Zvykli jsme si na to, že ministři financí jsou spíše účetní než stratégové. Od rozpočtové debaty bychom však měli chtít víc než jen jednoduché „má dáti – dal“.

Karel Pučelík

Přečíst článek

Pro někoho pár tisíc, pro někoho stopka

Mimoto nákladnost univerzitního vzdělání si alespoň část studentů uvědomuje moc dobře. Ono už to není tak, že žijete na koleji za pár korun a na život stačí kapesné. Koleje jsou přeplněné a studentské byty drahé. Pronajímání bydlení študákům, či mnohdy spíše „rejžování“ na študácích, je dost cynický byznys, ale to je na jiné povídání. Pokud máte bohaté rodiče, jste ok. Pokud ne, tak se musíte snažit, chodit po brigádách, pracovat při studiu je dnes běžné.

Rektor Pospíšil hovoří o formě zápisného ve výši jednotek tisíc za semestr. Výsledek by byl takový, že by se nerovnost mezi studenty ještě zvýšila. Jak to tak bývá, pro bohatého má pár tisícovek hodnotu papíru od sekané, ale pro chudého mohou znamenat absolutní překážku. Mnoha lidem by stát musel vyplácet stipendium, aby si studium mohli dovolit.

Jak nedávno uvedl Český statistický úřad, skoro deset procent lidí žije pod hranicí příjmové chudoby, deset procent lidí si nemůže dovolit nenadálý výdaj v hodnotě lehce přesahující 16 tisíc korun. Obecně lze říci, že na hraně žije kolem pětiny obyvatel. Jsou to třeba důchodci, ale i samoživitelky a samoživitelé nebo rodiny s více dětmi. Kdo konečně začne myslet na jejich situaci, na jejich vzdělání, na jejich důchody?

Pro nemalé procento Čechů „pár tisíc“ za rok znamená dost. Místo návrhů na zlepšení situace se spíše množí necitlivé návrhy, které by do společnosti vtloukly další klíny. Platby na vysokých školách patří mezi ně. Přitom vysoké školství by měla být priorita a stát by měl zkostnatělý systém zreformoval tak, aby fungoval pro akademiky i studenty. Právě sem by měly proudit veřejné peníze, ne spoléhat na almužnu od studentů a mizerně placenou práci akademiků.