Evropská unie potřebuje do dalšího čtvrtstoletí odvahu. Hrozí, že přijde duši
Evropská unie je v lepším stavu, než si připouštíme. Za čtvrtstoletí se z ní stal stabilní projekt. Nemusíme se obávat (nebo se těšit), že by měla v brzké době končit. Vede se ale boj o její podobu. Pokud má být úspěšná, bude třeba jít v procesu integrace dál, zároveň je ale třeba počítat s tlakem euroskeptiků, kteří už sice nechtějí EU zničit, ale zásadně ji přetvořit zevnitř.
Poslední čtvrtstoletí Evropské unie nabídlo docela dramatický příběh plný vrcholů i pádů. Na přelomu tisíciletí vzniklo a hromadně se zavádělo euro, v roce 2004 proběhlo největší rozšířeni, čímž evropská integrace přestávala být takřka výhradně věcí západní Evropy. Vypadalo to, že jsme konečně našli životaschopný model, který budeme neustále vyztužovat a kontinent čeká jen prosperita.
O pětadvacet let později už tak nadějná atmosféra nepanuje. Globální systém se hlavně vinou americké politiky Donalda Trumpa drolí. Za humny zuří válka, kterou nedokážeme ukončit – a některé evropské vlády dělají, jako by se jich netýkala. Populisté posilují v národních parlamentech i v Bruselu. Možná jsme jen jedny volby od převzetí europarlamentu krajní pravicí. Jeden z klíčových států už je venku.
Vypadá to, že evropská integrace v posledních letech ztratila „drajv“. Často se hovoří o návratu ke kořenům. Otcové zakladatelé projekt započali, aby se evropské národy dostaly k sobě co nejblíže, hospodářská spolupráce pro ně byla jen odrazovým můstkem. Kde tedy je evropská armáda? Sbližování v rámci politické unie? Integrace trochu ustrnula na tvorbě byznysového prostředí, shazování obchodních bariér – a i v tom máme rezervy, našla by se řada cel, která se v rámci EU stále platí.
Nikomu se ale nechce jít příliš dál, na nadnárodní úroveň. EU je skutečně velký hospodářský a politický blok, což se ale nepropisuje do jejího vlivu ve světě. Pokud se to má změnit, přešlapováním na místě toho rozhodně nedocílíme.
Exit už není v kurzu
Něco z ducha otců zakladatelů by se evropským politikům hodilo. Přes to všechno ale EU na tom není tak špatně. Lépe řečeno – je na tom lépe, než si myslíme. Po určité fázi nadšení a budování jsme přešli do období stabilizace, kterou má projekt docela dobrou šanci přežít. Ostatně evropská politika je dost spletitý a nepřehledný systém, než se všechno „vykomunikuje“ a najde cesta vpřed, musí to pochopitelně trochu trvat. Ještě se nějaké formy „Spojených států evropských“ můžeme dočkat.
Zdá se, že Evropská unie jako taková v ohrožení není, spíše je brána jako fakt. Všimněme si, že se za čtvrtstoletí změnili i euroskeptici. Francouzské Národní sdružení už není uskupením podivného antisemity, ale pod vedením Marine Le Penové a Jordana Bardelly se snaží působit umírněněji a kompetentněji. Dokonce i Nigel Farage už nenosí své „myslivecké“ kostýmky a placatou čepici, ale vystupuje v padnoucím obleku a módními brýlemi.
Vláda si je vědoma toho, že členství České republiky v Evropské unii je výhodné. I v minulosti byl kabinet, v němž bylo hnutí ANO, konstruktivní a přinášel konkrétní návrhy, nebyl destrukční, uvedl po prvním jednání kabinetu premiér Andrej Babiš (ANO). Unie ale podle něj ztrácí konkurenceschopnost, neřeší problémy s energiemi či daňovými úniky.
Babiš: Členství v EU je pro Česko výhodné, unie však ztrácí konkurenceschopnost
Politika
Není moc, čemu se divit. K členství v Evropské unii neexistuje pro většinu států rozumná alternativa. Pro většinu Evropy je členství v ekonomickém bloku výrazně výhodnější, než solitérní pozice. Všechny státy, které stojí mimo a jsou přesto úspěšné, jako Švýcarsko a Norsko, k tomu mají historicky jiné a specifické podmínky. A s EU stejně poměrně úzce spolupracují. Jejich zkušenost není třeba pro Česko jako malou otevřenou ekonomiku ani trochu relevantní.
Euroskeptikům navíc zmizel hlavní marketingový tahák. I v Bruselu panovaly obavy, aby po vystoupení Velké Británie nebylo exitů víc. Brexit však ukázal, že opustit EU sice lze, ale zároveň potvrdil, že prosperitu to nepřinese. Sliby brexitové kampaně byly z většiny vzdušné zámky, ve skutečnosti si Británie ekonomicky pohoršila, přičemž důsledky brexitu se objevují stále. Země dnes hledá nové způsoby spolupráce s Evropou, a kdyby se konalo referendum dnes, dost možná by k brexitu ani nedošlo. Z taháku se stal spíše odstrašující příklad.
Pozor na legitimizaci euroskeptiků
V politické rovině to znamená, že výzvy k rušení nebo vystupování z Evropské unie nejsou na pořadu dne, kritici se spíše chtějí snažit o reformu zevnitř. Oponenti už navíc nechtějí setrvávat v okrajových frakcích bez vlivu, ale zaujímají aktivnější postoje, jako například italská premiérka Giorgia Meloniová.
Nic z toho však neznamená, že by si podporovatelé EU mohli dát oraz. Otázka dneška sice nezní, zda EU přežije, ale v jaké formě bude v budoucnu pokračovat. To je otázka klíčová, protože krajní pravice si pod pojmem evropská integrace představuje něco zcela jiného než „eurooptimisté“, příznivci úzce propojené unie. V nadcházejících letech se bude bojovat o to, zda v DNA Evropské unie zůstanou ideály otců zakladatelů, nebo jestli si ji populisté přetvoří k obrazu svému – který by jistě nepřekročil mezivládní spolupráci.
Nutno dodat, že evropský establishment si v této otázce hraje s ohněm. Doposud tempo určovaly hlavně Evropská lidová strana, sociální demokraté a liberálové. Po posledních volbách se Evropský parlament posunul více doprava, což dosavadní rovnováhu rozkolísalo. Lidovci (kteří jsou sami pravicovější) občas sáhnou ke spolupráci s populisty a krajní pravicí namísto jejich dlouholetých partnerů.
Euroskeptické strany dosud čekali na svou šanci v „sanitárním kordonu“ a tradiční strany s nimi pro jistotu vůbec nespolupracovali. Legitimizace je ale nebezpečná věc a uvědomění, že jsme antisystémové hráče pustili až moc daleko, často přichází příliš pozdě.
