OBRAZEM: Gehryho pražská ikona slaví 30 let. Tančící dům stále nemá mnoho konkurentů
Tančící dům slaví 30 let od zahájení zkušebního provozu. Podle historika architektury Richarda Biegela patří dodnes k výjimečným novostavbám, s nimiž se v Česku může měřit jen několik málo realizací.
Tančící dům na rohu pražského Rašínova nábřeží a Jiráskova náměstí patří i po 30 letech mezi nejvýraznější novostavby v Česku. Podle historika architektury Richarda Biegela, který vede Ústav pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, s ním snese srovnání jen zlomek staveb vzniklých po roce 1989.
Za podobně silné realizace považuje například Zlatý Anděl na pražském Smíchově od francouzského architekta Jeana Nouvela nebo hotel Metropol na Národní třídě od Marka a Štěpána Chalupových. Tančící dům zahájil zkušební provoz před 30 lety, 20. června 1996. Do plného provozu byl uveden v říjnu téhož roku.
Star-architektura
Stavba Franka Gehryho a Vlada Miluniće podle Biegela otevřela v Praze téma architektury slavných jmen, takzvané star-architektury. „Je třeba říci, že to je víc Gehry než Milunić. Vlado Milunić domu dal ideu expresivní stavby, která láme okovy dějin. Ale vizuální stránka, koncept vlnité fasády a oken je Gehryho model,“ uvedl Biegel.
Tančící dům podle něj vznikl v době, kdy známí architekti chtěli v Praze skutečně tvořit a vést dialog s místem. Podobně hodnotí i Nouvelův Zlatý Anděl na Smíchově. Ten podle Biegela dobře reagoval na industriální charakter čtvrti i na její rozvolněnou strukturu. „Zlatý Anděl je jedna z nejlepších realizací, která tady vznikla,“ řekl historik.
Štvanická lávka HolKa získala ocenění RIBA International Awards for Excellence 2026 a zařadila se mezi nejlepší světové realizace mimo Velkou Británii. Není to ale první český úspěch v prestižních architektonických cenách. Na mezinárodní scéně v minulosti obstály také Ještěd, ostravské PLATO nebo Pleskotova Cesta Jelením příkopem.
Od Ještědu po HolKu. České stavby znovu bodují v prestižních architektonických cenách
Enjoy
Za mimořádně kvalitní považuje také hotel Metropol naproti obchodnímu domu Máj na Národní třídě. Stavba z roku 2006 podle něj chytře zapadla do uliční fronty a svou fasádou odkazuje na funkcionalismus. Další srovnatelné příklady by Biegel hledal například v Litomyšli nebo v Brně.
Historik zároveň upozorňuje, že role hvězdných architektů se od 90. let změnila. Jako příklad zmiňuje projekt u Masarykova nádraží spojený se jménem Zahy Hadid. Podle Biegela tam slavné jméno pomáhá zaštiťovat efektní kancelářskou budovu, zatímco Tančící dům má měřítko odpovídající svému místu a je součástí řady okolních domů.
„Rozdíl je hlavně v tom, že v 90. letech chtěli velcí architekti tvořit v Praze, vedli dialog s místem a městem. Teď prostě velká jména slouží legitimizaci kýčovitých, efektních zásahů,“ uvedl Biegel. Podle něj nejde jen o Prahu, podobný přístup je vidět i v Bratislavě a dalších městech po celém světě.
Stará stodola u Lázní Bělohrad skrývá malý moderní dům. Facha architekti do ní vložili obytnou „krabici“ pro sezonní pobyt. 
Architekti vložili dům do staré stodoly. Výsledek ukazuje, jak může přežít český venkov
Reality
To, že vznik Tančícího domu nebyl samozřejmý, připomněla letos výstava přímo v budově. V první polovině 90. let se o projektu vedly ostré, ale věcné debaty. Mezi jeho zastánce patřil například architekt Josef Pleskot. „Politicko-společenská situace tomu tehdy hodně dopřávala, teď vidím, že by to šlo hůře než tenkrát,“ řekl při zahájení výstavy.
Rozporuplné reakce vyvolával dům i mezi Pražany. Herečka Jitka Asterová, která tehdy bydlela jen pár kroků od parcely, kde stavba vznikla, vzpomínala, že si Tančící dům zamilovala hned. Doma ale podle ní vyvolával spory. „Moji rodiče byli znechucení a tvrdili, že se to sem vůbec nehodí,“ uvedla.
Nakonec podle ní sehrál roli příběh stavby. Když otci vysvětlila, že inspirací byli tanečníci Fred Astaire a Ginger Rogersová, změnil názor. „Tak to se mi ta stavba docela líbí,“ vzpomínala Asterová na jeho reakci.
Vychází podzimní Realitní Club
Vychází nové podzimní číslo magazínu Realitní Club. Společným jmenovatelem čísla jsou investice. Nejen ty finanční, ale také investice do kvalitního návrhu, dobré lokality a dlouhodobě fungujícího města.
Na obálce jsou architekti Jaroslav Wertig a Boris Redčenkov ze studia A69. V titulním rozhovoru upozorňují na paradox současného bydlení, kdy se z bytů stále častěji stává investiční produkt a prodejní metry mohou dostávat přednost před kvalitou každodenního života.
O byznysu kolem kulturních nemovitostí mluví Albert Čuba, zakladatel ostravského Divadla Mír. V rozhovoru popisuje, jak kolem kultury vybudoval fungující podnikatelský model a proč už jsou banky ochotné financovat i divadelní nemovitosti.
O největších developerských investicích mluví v magazínu Rudolf Vacek, šéf Penta Real Estate. Popisuje proměnu pražských brownfieldů, budoucnost Bubnů i projekty na Florenci, Budějovické nebo Vítězném náměstí.
Hlavní téma čísla se vrací také k nejtradičnější české realitní investici – bytu na pronájem. Češi totiž dál považují nemovitosti za jednu z nejjistějších cest, jak dlouhodobě uložit peníze. Jenže investiční byt už není automat na peníze. Ceny výrazně vzrostly, financování je dražší a čistý výnos z nájemného se u běžného bytu často pohybuje jen kolem tří procent. Do výsledku navíc stále více promlouvají náklady na opravy, kvalita domu, správa, nájemníci i přísnější podmínky financování.
„Doba, kdy byl investiční byt téměř automaticky dobrou investicí, končí. Dnes mnohem víc rozhoduje kvalita, lokalita a dlouhodobá udržitelnost projektu. Právě na to se nové číslo Realitního Clubu dívá z pohledu architektů, developerů i investorů,“ říká Petra Nehasilová, šéfredaktorka magazínu Realitní Club.
Magazín Realitní CLUB. Digitální verzi magazínu si můžete objednat na stránkách newstream.cz, distribuci tištěného magazínu zajišťuje Send.
