Češi se rádi hlásí k vlastenectví. Jenže láska k zemi se nepozná podle vlajky na facebookovém profilu či patosem pod Řípem. Pozná se ve chvíli, kdy je potřeba něco riskovat, někoho se zastat nebo připustit, že demokracie není samozřejmost, kterou za nás obslouží stát, armáda a pár odvážnějších spoluobčanů.

Dle aktuálního průzkumu agentury Median se za vlastence považuje 91 procent Čechů. Na první pohled skvělá zpráva. Jenže tentýž průzkum ukazuje i méně pohodlnou část národního sebeobrazu. Pětapadesát procent lidí by obranu vlasti nechalo hlavně na profesionální armádě, zatímco jen 36 procent respondentů uvedlo, že podílet se na obraně země je morální povinností každého občana. Povinnou vojenskou službu pro muže podporují podle šetření čtyři z deseti lidí.

Vlastenectví nám tedy zjevně nechybí. Má jen jednu vadu, protože nejlépe funguje v obýváku, na sociálních sítích a u piva. Jakmile se vlast přestane podobat příjemnému obědu, chalupě, dětství, buchtám a výhledu na Říp a začne znamenat nepohodlí, riziko, konflikt nebo osobní odpovědnost, mnozí z nás ji ochotně delegují na odborníky.

Realitní CLUB duben 2026

Magazín ukazuje rekonstrukce v celé jejich šíři: od historických objektů proměněných v moderní restaurace přes revitalizace brownfieldů až po projekty, které dávají vzniknout novým rezidenčním čtvrtím. Nechybí ani pohledy významných osobností realitního trhu. Rozhovory s Janem Sadilem, šéfem společnosti JRD, či architektem Janem Klaškou, který působí v americké pobočce ateliéru dánského studia…

Detail a nákup

Obrana vlasti? Od toho přece máme armádu

Tohle je pohodlná verze patriotismu. Milujeme krajinu, jazyk, rodinné historky, hokejové euforie, lidové písně, národní kuchyni i nostalgii po časech, které ve skutečnosti často nebyly tak idylické, jak se dnes líčí. Ale kdyby šlo do tuhého, nejraději bychom vlast bránili formou morální podpory. Z bezpečné vzdálenosti, s komentářem: Naši, držte se a s hřejivým pocitem, že sdílená vlaječka je druh důležité občanské služby.

Připomínáme si 8. květen, Den vítězství. Den, kdy se sluší říct nahlas, že svoboda nepřišla samospádem. Neobjevila se jako samozřejmá položka v dějinách. Nebyla doručena domů a garantována navždy. Někdo za ni bojoval. Někdo umíral. Někdo riskoval vězení, mučení, život svůj i život svých blízkých. Někdo odmítl sklonit hlavu, i když by bylo mnohem pohodlnější mlčet, přizpůsobit se a dívat se jinam.

O to podivnější je dnes snaha pózovat jako hrdý národ, který miluje vlast, ale obranu demokracie si představuje jako službu na klíč. Stačí, aby se objevila první vážnější zkouška, a z velkých slov o národu, tradici a odvaze často zůstane jen otázka. A proč bych zrovna já měl něco dělat?

Fašismus přitom není uzavřená kapitola s inventárním číslem v muzeu. Neleží za vitrínou mezi uniformami, helmami a starými mapami. Umí změnit slovník, obléct si civilnější kabát a mluvit o pořádku, tradici, národní hrdosti, zrádcích, parazitech a méněcenných nepřátelích lidu. Ne vždy přichází v holínkách. Někdy přijde v saku. Někdy v komentářové sekci. Někdy s českou vlajkou v ruce, kterou nepoužívá jako symbol společného domova, ale jako klacek na ty, kdo se mu do představy národa nevejdou.

Munice za miliardy. CSG hlásí další velkou zakázku v Evropě

Zprávy z firem

Zbrojařská skupina CSG (Czechoslovak Group) podnikatele Michal Strnad získala další významnou zakázku. Evropskému zákazníkovi dodá dělostřeleckou munici dlouhého dosahu za téměř 250 milionů eur, tedy zhruba šest miliard korun.

nst

Přečíst článek

Opravdové vlastenectví

A právě tady začíná skutečné vlastenectví. Ne u otázky, kdo má větší trikolóru na profilu. Ne u toho, kdo hlasitěji vykřikuje, že my Češi jsme si nikdy nenechali nic líbit. Ale u toho, kdo se ozve, když se normalizuje nenávist. Kdo brání instituce, když se z nich má stát kořist. Kdo se zastane slabších, když se z nich vyrábí nepřítel. Kdo chápe, že vlast není jen krajina, do které jsme se narodili, ale také veřejný prostor, ve kterém se ostatní nesmějí bát žít.

Profesionální armáda je nezbytná. Bez ní se stát neobejde. Ale žádná armáda sama neubrání společnost, která si zvykla, že demokracie je práce někoho jiného. Obrana země totiž nezačíná až ve chvíli, kdy se zavírají hranice a rozdávají zbraně. Začíná mnohem dřív: u ochoty rozlišovat pravdu od lži, nenechat se opít jednoduchým nepřítelem, neuhnout pokaždé, když se slušnost stane nepohodlnou, a nepřenechat veřejný prostor těm, kdo si vlast pletou se svým soukromým majetkem.

Tak si dnes připijme na vítězství nad fašismem. Jen opatrně. Abychom si při tom nevylili vlastenectví na bundu. Mohlo by se totiž ukázat, že pod ním nemáme odhodlání, ale jen tričko s nápisem: Mám svou vlast rád. Hlavně když po mně nic nechce.

Maďarsko stojí po pádu Orbánova režimu před těžkým úkolem: rozebrat systém prorostlý oligarchy, obnovit právní stát a vrátit politice normální pravidla. Vítězství opozice ukazuje, že změna je možná, ale skutečná práce teprve začíná.

Maďarsko čeká velmi složité rozkládání Orbánovy kleptokratické autokracie a pokus o obnovení právního státu a normální pluralitní politiky. Ale vidět utíkající oligarchy s penězi nebo zoufale plačící mediální magnáty Orbánova režimu, kteří prosí o beztrestnost, to je velká podívaná. Příběh maďarských voleb ukazuje, že změna je možná. To samo o sobě je v dnešní Evropě nadějné.

Maďarsko po Orbánovi: vítězství nad strachem, začátek reality

Volby v Maďarsku nepřinesly jen změnu vlády, ale změnu režimu a společenské atmosféry. Po letech politiky postavené na strachu, označování nepřátel státu a permanentní mobilizaci se situace mění. Opoziční lídr Magyar vsadil na klidnější tón a trpělivost a voliči na to slyšeli. Už měli dost Orbánovy negace všeho a všech. Ve vyčerpané společnosti může optimismus fungovat mobilizačně. Magyarova strategie byla pragmatická. Vyhnul se kulturním válkám, nešel do ideologických pastí a sbíral podporu tam, kde to šlo.

Stát jako kořist, nebo služba?

Orbánův režim za ty roky cíleně proměnil stát v mocenský nástroj, v kořist Fideszu. Obsazování institucí, loajalita místo odbornosti, systém „naši lidé všude“. Přepnout to zpět nebude jen technická operace, ale kulturní změna. Vrátit do hry pravidla, otevřenost, předvídatelnost a odpovědnost znamená jít proti zavedeným zájmům. A ty se nevzdávají potichu.

Autokrat umí křičet, ale fakticky vždy staví kleptokracii. To dělal Orbán šestnáct let. Správa státu není permanentní kampaň. Řízení státu není o sloganech, ale o kompetenci a pravidlech.

Ekonomiku čeká vystřízlivění

Model založený na evropských penězích a loajálních oligarchických strukturách narazil. Jakmile vyschly evropské peníze a ekonomika začala drhnout, ukázala se slabina režimu. Nová vláda bude muset obnovit důvěru investorů, stabilizovat veřejné finance a zároveň neztratit sociální smír. Politicky dost složitá kombinace. Reformy budou nutné, ale každá reforma má své poražené a ti budou slyšet.

Institucionální detox

Nová vláda tak nebude vládnout v prázdném prostoru. Bude vládnout ve státě, který byl šestnáct let systematicky přetvářen. Instituce, ekonomické vazby i mediální prostředí nesou otisk minulého režimu. Maďarsko po šestnácti letech centralizace čeká institucionální detox. Oslabené soudy, podřízená média, prorostlý stát, korupce mimo všechnu představivost. To nejsou věci, které se opraví jedním zákonem. Ale nová vláda má ústavní většinu a změny má sílu prosadit.

EU fondy: kohoutek, který se může znovu otevřít

Jedna z nejméně viditelných, ale klíčových bitev nové vlády se neodehraje v Budapešti, ale v Bruselu. Maďarsko má dlouhodobě „zmrazené“ miliardy z evropských fondů kvůli porušování principů právního státu. Orbán tenhle spor roky eskaloval a zároveň ho používal jako domácí politické palivo.

Magyar teď stojí před opačnou úlohou: získat více důvěry. Brusel nebude chtít slyšet sliby, ale vidět konkrétní kroky: nezávislé soudy, transparentní zakázky, funkční kontrolní mechanismy. Jinými slovy návrat k něčemu, co Maďarsko kdysi samo pomáhalo definovat.

EU fondy jako test politické reality

Rozmrazení fondů není jen účetní operace. Pokud se peníze uvolní, bude to znamenat, že Evropa věří ve změnu kurzu. Pro novou vládu je to existenční otázka. Bez evropských peněz se ekonomická stabilizace výrazně komplikuje. A současně se začne hrát o jejich distribuci. Staré sítě nezmizely přes noc. Reformovat systém a zároveň uhlídat tok miliard, aby neskončily v nových verzích starých schémat, bude složitá disciplína na hraně politické odvahy.

Orbán končí, odchází

Do toho přichází symbolický moment: Viktor Orbán se vzdává poslaneckého mandátu a zdá se, že fakticky končí. Jeho odchod z parlamentu může znamenat dvě věci. Buď skutečný ústup, nebo přesun do zákulisí, kde se politika dělá méně viditelně, ale často efektivněji. Strany, struktury, loajální lidé, to všechno nezmizelo s jedním volebním výsledkem. Orbánismus bez Orbána v parlamentu bude ještě nějakou dobu existovat.

Poligarchie

Existuje trefný termín, který se hodí na Maďarsko: poligarchie. Ideální oligarcha je produkt systému. Vzniká díky státu a je na něm absolutně existenčně závislý. Když ztratí přízeň, padá. Není to partner, je to prodloužená ruka, fakticky jen taková peněženka vlády.

Aktuální dění v zákulisí maďarské ekonomiky je proto výmluvné. Část nejbohatších podnikatelů napojených na Orbánův režim utíká s penězi pryč, přesouvá majetek do zahraničí a restrukturalizuje holdingy. Jde o chladnou kalkulaci: systém, který je dlouho chránil, už nemusí být neprůstřelný a teoreticky jim hrozí i trestní postihy. Právě strategické a důsledné vypořádání se s poligarchy je velký úkol nové vlády v Maďarsku. A přemýšlejme, co z maďarské zkušenosti se týká i nás doma.