Zajímá nás
Lukáš Kovanda: Vyděsit a zdanit. Tak by mohlo znít krédo současné vlády
Češi se nechali vyděsit rozvratem veřejných financí, který je ale jen mýtem. Teď vládní politici sází na to, že když už jim tento mýtus vyhrál volby, Češi kvůli němu i mnohem ochotněji kývnou na zvýšení daní, píše hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda.
Již tento týden vláda představí konsolidační balíček. Jde o věc nepochybně přelomovou, jak politicky, tak ekonomicky. Nicméně i tak se přeceňuje. Protože jde o vyvrcholení už řadu měsíců se táhnoucího strašení veřejnosti rozvratem veřejných financí, který je však jen mýtický.
Strašení začalo za hlubokého covidu. Tehdejší opozice – dnešní vládní strany – v prvních měsících covidu kritizovala tehdejší vládu, že do ekonomiky sype tak málo peněz, že se jí celá sesype. Ráda ukazovala třeba do sousedního Německa, jak tam svoji ekonomiku podporují. Tlačily také průmyslové svazy, odbory, firmy…
Volby vyhrávají silná slova
Takže se začalo sypat. Přisypávalo se nakonec kdekomu, až takřka bez rozmyslu. Tak moc, že opozice ztratila své politické téma, totiž onu „příliš malou a pomalou pomoc“. Přepólovala. Zcela otočila a vytvořila si nové, zcela opačné téma: „pomoc je příliš velká; až tak, že rozvrací veřejné finance.“
Meziroční inflace v dubnu dále zpomalila, a to na 13,3 procenta v meziročním vyjádření. Vyplývá to z odhadů českých i zahraničních analytiků, které oslovila agentura Bloomberg. Údaj zveřejní Český statistický úřad tento čtvrtek, připomíná hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda.
Lukáš Kovanda: Inflace brzdí, podle analytiků ne dost. Ve hře je další zvyšování sazeb
Názory
Výraz „rozvrat veřejných financí“ není nijak odborně definovaný. Každý si pod ním představí, co chce. Odborníci by se proto jeho užívání měli zcela vystříhat. Bohužel, nečinili tak. V chaosu, v němž se Babišova vláda ocitla zejména s nástupem druhé vlny covidu, kterou na rozdíl od první fatálně podcenila, se tak českou veřejností začalo šířit přesvědčení, že jak jsou tváří v tvář covidu neefektivní třeba hygienické stanice, tak je „v rozvratu“ celý stát, celé jeho veřejné finance. Opozice toto své nové téma intenzivně živila. A nakonec s ním vyhrála volby.
Slovo „rozvrat“ evokuje stav, který je tak moc kritický, že je třeba jej okamžitě, pohotovostně řešit, i za cenu velké, ba kruté bolesti, jež (snad) povede k nápravě, pokud ta je ještě vůbec možná.
Přemýšlejme, pokud by české veřejné finance byly už v roce 2021 v rozvratu, těžko by mohla už současná vláda nabrat během loňska historicky rekordních více než 430 miliard nového dluhu. A pokračovat v historicky rekordně rychlém hloubení deficitů i letos. A navyšovat počet státních zaměstnanců takřka rekordním tempem.
Protože po rozvratu už těžko může následovat něco jiného než bankrot. Bankrot je dokonaný rozvrat.
Bankrot Česku opravdu nehrozí
Nenechme se mýlit, české veřejné finance na tom skutečně nejsou dobře. Jenže nedobrý stav zdaleka neznamená rozvrat. S výrazem „nedobrý stav veřejných financí“, ba dokonce s výrazem „špatný stav veřejných financí“ se volby vyhrávají obtížně. Je to málo úderné. „Rozvrat“ zní z hlediska politického marketingu mnohem lépe. Burcuje to. Současné vládní strany se proto s blížícími se sněmovními volbami upnuly právě k výrazu „rozvrat“, jejž bohužel – a v rozporu s odborností – přejala i část odborné obce.
Nalijme si čistého vína, tuzemské veřejné finance nikdy v žádném rozvratu nebyly. O tom, že nebyly v rozvratu, svědčí ostatně i to, že žádná ze světově významných ratingových agentur Česku své hodnocení – rating – dosud ani o stupínek nezhoršila. Například podle agentury Fitch má jen pět z dvaceti zemí eurozóny lepší rating než Česko. Jde o Německo, Rakousko, Nizozemsko, Lucembursko a Finsko. Ostatně, ani ze srovnání vývoje veřejného zadlužení v poměru k HDP v případě Česka a v případě eurozóny, které zachycuje graf níže, není žádný rozvrat veřejných financí ČR patrný.
Jak to, že nám ratingové agentury nezhoršují rating ani dva roky poté, co se údajně veřejné finance v rozvratu ocitly, když přitom ještě navíc dluh historicky rekordním tempem bobtná a bobtnal nejen letos, ale už i loni a předloni?
Česká národní banka viní z inflace vládní deficity, jenže zároveň ve své aktuální prognóze přiznává, že vláda už příští rok stáhne deficit pohodlně pod úroveň maastrichtského kritéria pro přijetí eura. Vládě to může pomoci vyhrát volby.
Lukáš Kovanda: Fialův kabinet drží v ruce skrytý trumf. Inflační daň
Politika
Vláda musí konat
Jenže jestliže se tedy nynější vládě podařilo ve sněmovních volbách uspět z velké části právě vystrašením veřejnosti z rozvratu a slibem nápravy, musí nyní konat. Jinak zdiskredituje sama sebe. Loni se ještě mohla odvolávat na válku na Ukrajině a energetickou drahotu, letos už těžko může ukázat někam jinam. Musí jednat. Musí ozdravovat ony údajně „rozvrácené“ veřejné finance.
Zase, pokud by byly skutečně „rozvrácené“, těžko by postačily škrty za několik desítek miliard, o nichž vládní představitelé hovoří poslední dobou nejčastěji. Bylo by třeba nouzových škrtů za stovky a stovky miliard.
Pokud si ale chce vláda zachovat tvář, musí ve svém „příběhu rozvrácených financí“ pokračovat. Musí tedy opravdu viditelně a poměrně rychle, do dalších voleb, snížit deficity.
Vládní hnutí STAN navrhuje zvýšení základní sazby DPH ze stávajících 21 na 23 procent. Samozřejmě, zaštiťuje se snahou o ozdravení veřejných financí. Samozřejmě, daňové inkaso veřejných rozpočtů by se tím zvýšilo. Ovšem za cenu dalšího přilití oleje do inflačního kotle, píše v článku pro Newstream Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank.
Lukáš Kovanda: Zvýšení DPH na 23 procent? Bič na chudé a nejchudší
Názory
Vyděsit a zdanit
To, že se jí podařilo vystrašit veřejnost z rozvratu, před volbami dobře posloužilo, po volbách se stalo přítěží a nyní opět lze obrátit ve prospěch vlády. Kabinet zkrátka může vsadit na to, že veřejnost je rozvratem, který se nekonal, vyděšená natolik, že snáze akceptuje zvýšení těch či oněch daní. Ostatně, část chystaného konsolidačního balíčku bude navzdory volebním slibům s největší pravděpodobností sestávat právě ze zvýšení daní.
Obecně platí, že pokud se veřejnost podaří vyděsit dostatečně, je z hlediska vládního politika snazší redukovat deficit zvýšením daní než šetřením a skutečným zefektivňováním chodu státní správy, včetně třeba snižování stavů zaměstnanců placených ze státního rozpočtu nebo osekávání dotací, i těch spřízněným „dotačním podnikatelům“ a lobbistům.
To, zda vyděšení veřejnosti mýtickým rozvratem veřejných financí opět zabírá, jak se politikům hodí, poznáme už zanedlouho, po představení konsolidačního balíčku.
