Dvojí ceny nafty podle poznávací značky nejsou jen krizovým opatřením, ale otevřeným experimentem s diskriminací. Slovensko si v ropné nouzi zkouší, jestli pravidla Evropské unie platí jen tehdy, když se to hodí.
Když stát začne rozlišovat ceny podle toho, odkud přijíždíte, není to technické opatření. Je to politické rozhodnutí, a dost nebezpečný precedent. Slovensko teď řidičům se zahraniční značkou vzkazuje jednoduchou věc. Jste tu vítáni, ale zaplatíte víc. Ne proto, že by náklady byly vyšší. Ale proto, že nejste „naši“.
Zní to jako drobnost? Ve skutečnosti jde o zásah do samotného základu evropského projektu. Vnitřní trh EU stojí na tom, že hranice mezi státy nemají rozhodovat o tom, kolik zaplatíte za stejné zboží. Jakmile se tenhle princip začne ohýbat, otevírá se Pandořina skříňka. Dnes je to nafta, zítra to může být cokoliv.
Slovensko zavádí dvojí ceny nafty. Cizinci zaplatí až o pětinu víc, stát reaguje na ropnou krizi
Slovensko poprvé přistupuje k razantní regulaci prodeje pohonných hmot. Kvůli výpadku dodávek ropy a náporu zahraničních řidičů zavádí omezení tankování a od pondělí také dvojí ceny nafty. Opatření ale vyvolává pochybnosti o souladu s právem EU i kritiku dopravců.
Argument „ropné nouze“ přitom neobstojí tak snadno, jak by si vláda přála. Krize může ospravedlnit omezení, ale jen taková, která jsou přiměřená a nediskriminační. Tady je diskriminace přímo vepsaná do systému. Ceník se neřídí spotřebou ani dostupností, ale státní příslušností vozidla. To není vedlejší efekt, to je podstata opatření.
Navíc nejde o neprobádané území. Maďarsko už si podobný experiment vyzkoušelo a skončilo pod tlakem Bruselu. Slovensko se teď tváří, že jeho verze je jiná, sofistikovanější. Sleva pro domácí se „jen“ odečte u pokladny. Formálně možná rozdíl, fakticky stejná věc.
Celé opatření tak působí spíš jako pokus politicky uklidnit domácí publikum než jako promyšlené řešení nedostatku paliva. Vzkaz voličům je jasný. Ochráníme vás před tankovací turistikou. Vzkaz do Bruselu už tak jednoznačný není. Spíš testuje, kolik toho ještě Unie unese, než zasáhne.
Slovensko se ocitlo v nepříjemné situaci, to je bez debat. Ale právě v krizi se ukazuje, jestli stát bere pravidla vážně, nebo je považuje jen za doporučení. Dvojí ceny podle SPZ nejsou jen administrativní trik. Jsou to červené světlo na křižovatce, kterou by evropské právo mělo hlídat velmi pečlivě.
Související
Evropská unie chce dát Ukrajině půjčku 90 miliard eur i přes odpor Maďarska
Izrael zahájil novou vlnu úderů na íránské cíle včetně samotného Teheránu. Írán reagoval balistickými raketami, které mířily na izraelská města. Konflikt se po týdnech bojů dál vyostřuje a zasahuje i strategické oblasti v Perském zálivu.
Izraelská armáda v noci na pátek oznámila další sérii útoků na íránské cíle, tentokrát přímo v hlavním městě Teheránu i na severu země u Kaspického moře. Podle armády šlo o údery na infrastrukturu režimu, který označuje za hrozbu pro region.
Jen krátce předtím Írán vyslal na Izrael salvu balistických raket. Nad Jeruzalémem se rozezněly sirény a ozvaly se exploze, další střely mířily i na sever a střed země. Oběti zatím hlášeny nejsou, útoky ale způsobily škody včetně zásahu v Haifě a požáru domu ve městě Rechovot.
Babiš varuje před zdražením plynu po útoku na Írán. Trhy reagují nervózně, EU řeší dopady
Napětí na Blízkém východě po izraelském útoku na íránskou plynárenskou infrastrukturu vyvolává obavy z prudkého růstu cen energií. Český premiér Andrej Babiš označil zásah za nepochopitelný a varoval před destabilizací trhů. Situací se budou zabývat i lídři EU na summitu v Bruselu.
Napětí dále zvýšily zprávy íránských médií, podle nichž Spojené státy spolu s Izraelem zničily 16 íránských nákladních lodí v přístavech u Hormuzského průlivu – klíčové tepny světového obchodu s ropou.
Přestože izraelský premiér Benjamin Netanjahu tvrdí, že Írán je po týdnech bojů výrazně oslaben a ztrácí schopnost vyrábět rakety, realita posledních dní tomu neodpovídá. Teherán pokračuje v útocích a dává najevo, že jeho vojenské kapacity zdaleka nejsou vyčerpané.
Současná válka, která začala na konci února údery Izraele a USA na íránské cíle, se tak dál rozšiřuje, a stále častěji zasahuje nejen vojenské, ale i strategické a civilní objekty v celém regionu.
Související
První úvahy nad pozemní operací. Obohacený íránský uran by mohly zajistit speciální síly
Veřejné finance mají být vyrovnané, rozpočtové deficity jsou nepřípustné, zní uznávané paradigma. Ekonom České spořitelny a předseda Výboru pro rozpočtové prognózy Michal Skořepa to ovšem vidí jinak. Deficit je podle něj užitečný a mezigeneračně férový.
Tvrdíte, že deficit veřejných financí může být užitečný či dokonce žádoucí. To jdete hodně proti proudu...
Dává mi smysl to, čemu se v ekonomii říká zlaté pravidlo veřejných financí. Tedy že férový deficit je roven tomu, o kolik byl v daném roce zvýšen celkový objem veřejného kapitálu. Tedy o kolik v daném roce zvýšíme celkovou hodnotu mostů, dálnic, nemocnic, škol a podobně. Díky těmto takzvaným čistým investicím budou pozdější generace jezdit rychleji, bezpečněji, budou zdravější, vzdělanější. Takže budou mít větší příjmy, díky čemuž budou schopny ten dluh splatit, a ještě jim trochu zbude.
Takže deficit rovnající se objemu investičních výdajů lze podle vás označit za férový?
Netýkalo by se to všech investičních výdajů. Stav mostů, dálnic, nemocnic a podobně se samozřejmě v každém roce používáním i pouhým působením času horší. To známe z odpisových tabulek. Jedna část investic provedených v každém roce jde tedy jen na pouhou obnovu hodnoty kapitálu znehodnocené v tom roce, tedy například na opravy. Těmito obnovovacími investicemi v podstatě jen držíme hodnotu veřejného kapitálu na stejné úrovni. Na dluh bychom ale měli financovat jen tu zbylou část investic provedených daném roce. Tu, která tvoří pro naše následovníky něco navíc – proto se mluví o čistých investicích.
Jak to tedy vypadá dnes?
Podle trendů v předchozích letech lze odhadnout, že letos z těch 260 miliard korun, co mají z rozpočtu jít na investice, padne na obnovu kapitálu velmi zhruba asi 160 miliard. Tolik bude letos stát pouhé udržení hodnoty veřejného kapitálu na předchozí úrovni. Na navýšení jeho hodnoty, které přinese dalším generacím nově vytvořený benefit, půjde jen zbylá část investic, tedy asi sto miliard. Takže podle zlatého pravidla veřejných financí by férová výše letošního deficitu státního rozpočtu byla kolem 100 miliard. Vláda ovšem plánuje deficit o 210 miliard vyšší. Těchto 210 miliard představuje náš blahobyt na úkor budoucích generací. To je suma, kterou bychom měli platit z našich dnešních běžných příjmů. Nikoliv na dluh a házet to na naše potomky, kteří to budou muset platit za nás.
Zákon o státním rozpočtu zítra podepíše prezident republiky. Jak hodnotíte objem investic?
Objem investic sám o sobě mi přijde docela v pořádku, protože v poměru k celkovému výkonu ekonomiky je podobný objemu z loňského a předloňského roku. Myslím, že podíl veřejných investic na HDP by měl být v čase plus minus konstantní. Dnes představuje tento poměr asi tři procenta, což je – zdá se – pro ekonomiku únosné číslo. Při tomto podílu veřejný sektor nijak fatálně nepoškozuje privátní investice. Když se staví třeba státní nemocnice, čerpají se tam kapacity stavebních firem, které potom mohou chybět soukromým firmám. V ekonomii mluvíme o tom, že veřejné investice jsou spojeny s určitým rizikem vytěsňování soukromých investic. A kdyby se do budoucna povedlo držet objem těch investic kolem tří procent HDP bez ohledu na ekonomický cyklus, tak by to mělo příznivý stabilizační efekt. V opačném případě, když veřejná sféra jeden rok investuje hodně a druhý rok málo, způsobuje stavebnímu sektoru a dalším částem ekonomiky zbytečné šoky.
Druhou – a zcela zásadní – věcí samozřejmě je, co je to za investice. Zda jsou správně připravené a kvalitně provedené. Aby to nebyly cyklostezky, které nevedou odnikud nikam, a aby během realizace nebyla hodnota investic poškozována nenápadnými odchylkami od projektu třeba v důsledku korupce.
Takže, když se vrátím k začátku, prosazujete nový pohled na deficit, novou definici jeho správné výše.
Ano. Naprostá většina komentářů používá nějaké jediné jednoduché číslo. Někteří, dnes včetně třeba paní ministryně financí, se odvolávají na evropskou dohodu, že by deficit neměl překračovat tři procenta HDP. Další říkají, že deficit by neměl přesahovat zhruba dvě procenta HDP, protože v takovém případě se zadlužení nebude dál zvyšovat.
Opírat se o jediné číslo je ale velmi primitivní, účetnický přístup. Je to jako zredukovat úvahu o mém zdravém stravování na cíl, že nebudu jíst denně víc než dvě kila potravin, i když ve skutečnosti velice záleží na tom, z čeho ta dvě kila poskládám. Já doufám, že se časem povede českou debatu o fiskální politice posunout na trošku chytřejší úroveň. Nebavme se o jednom čísle, ale o tom, jestli z deficitu platíme skutečně jen čisté investice, a nikoliv obnovovací investice nebo spotřebu. A dávejme větší pozor na to, jak se ty investice prioritizují a zda se správně dělá analýza jejich nákladů a výnosů.
V diskusích také zaznívá, že ideálně by deficit rozpočtu měl být nula.
To si vůbec nemyslím. To by nebylo fér pro dnešní generaci. Proč bychom my měli ze svých dnešních příjmů hradit čisté investice, ze kterých budou profitovat až následné generace? Takovou – i když ne úplně nulovou – kazajku v podobě takzvané dluhové brzdy si na sebe před zhruba deseti lety ušili Němci. A dnes toho hořce litují a pracně vymýšlejí krkolomné výjimky, jak ten limit obejít, protože investice prostě potřebují. Do obrany, do infrastruktury a podobně.
Analytici: Deficit 310 miliard je na období růstu poměrně vysoký
Schválení státního rozpočtu ukončí letošní rozpočtové provizorium a umožní vládě naplno rozjet plánované výdaje. Analytici ale upozorňují, že deficit 310 miliard korun je na období ekonomického růstu poměrně vysoký. Část schodku podle nich navíc kryje běžné výdaje státu. Rozpočet nyní čeká už jen podpis prezidenta Petra Pavla.
S názorem, že férový je deficit ve výši čistých investic, jsem zatím v českém veřejném prostoru poměrně sám. A nelze vyloučit, že pro politickou debatu je rozlišení obnovovacích a čistých investic už příliš složité. Jde tak trochu o test zdejší politické a hospodářskopolitické kultury.
Říkat, že veřejné rozpočty mají hospodařit s deficitem, je dost provokativní...
Mezigeneračně to smysl dává. Platit by měl ten, kdo profituje. Pokud budeme stavět dálnici, přičemž stavba potrvá deset let a po tu dobu z ní nikdo z nás nic mít nebude, tak ať za její výstavbu zaplatí až ten, kdo po ní potom bude jezdit. A ne dnes my. Je-li nová, ať se staví na dluh.
A co když se ekonomice nebude dařit dobře, bude v recesi, jak to vidíte s deficitem v tomto případě?
Ano, to je druhý, keynesiánský důvod pro deficit, který s úvahou o čistých investicích nijak nesouvisí. Ve špatných časech dává smysl, aby šel státní rozpočet do deficitu. Ovšem v dobrých ekonomických časech musí symetricky vytvářet přebytky. Takže v dlouhodobém průměru by tato keynesiánská složka rozpočtových deficitů měla být nulová, bez dopadů na zadlužení.
My ale máme ekonomiku, kde mandatorní a kvazimandatorní výdaje činí 95 procent. Takže se nám bude s deficity obtížně bojovat. A horko těžko budeme dosahovat stavu, kdy rozpočty včetně těch obnovovacích investic, jak jste o tom hovořil, budou nulové.
Souhlasím, že realizovat myšlenku férového deficitu ve výši čistých investic bude politicky těžké. Letos ekonomika neprochází špatnými ani naopak dobrými časy, takže rozpočet bez čistých investic by podle zmíněného zlatého pravidla měl být v rovnováze. Ve skutečnosti, jak už jsem zmínil, vláda tuto část rozpočtu naplánovala s mankem ve výši 210 miliard. Stlačit v dalších letech tuhle částku na nulu bude bolet. Ale bylo by to správně. Naše dnešní účty si máme platit ze svého, a neházet je na budoucí generace. Některé dnes ještě nemají volební právo, nebo dokonce ještě ani nežijí, takže se to na ně bohužel hází snadno.
ZIMNÍ NEWSTREAM CLUB PRÁVĚ VYCHÁZÍ
Myslet na budoucnost. To je hlavní téma zimního vydání magazínu Newstream CLUB. Hvězdou magazínu je Rony Plesl, který v rozhovoru poodkrývá velké plány pro další roky, které chce strávit v novém ateliéru za Prahou. Dále si můžete přečíst rozhovor s miliardářem a investorem Michalem Zahradníčkem, který před rokem otevřel fond Life BioCEEd a hledá skryté poklady ve vědeckých laboratořích.
Se svými vizemi budoucnosti se podělí i další výrazné figury českého veřejného dění včetně technologického evangelisty Petra Máry nebo ekonoma a filozofa Tomáše Sedláčka.
O zachování hodnot, tradic a budování odkazu hovoří Štěpán Laichter, který opravuje rodový dům na pražských Vinohradech od architekta Kotěry.
Čeští a slovenští dolaroví milionáři prožívají dobré časy. A to nikoli jen kvůli úspěchům v podnikání, ale také díky situaci na trzích, ukazuje nejnovější vydání Wealth Reportu, který ve spolupráci s agenturou Perfect Crowd připravila J&T Banka. Výnosy z akcií se vůbec poprvé staly hlavním zdrojem příjmů, když překonaly i výnosy z podnikání. A co je neméně podstatné: většina respondentů očekává, že dobře bude i nadále, třeba kvůli investicím do private equity. Kam dále tuzemští milionáři investují? I to zjistíte v novém vydání magazínu Newstream CLUB.
Desáté vydání čtvrtletníku Newstream CLUB je v prodeji na stáncích i v online distribuci Send, kde je možné titul také předplatit. Digitální verzi magazínu lze zakoupit přímo na webu newstream.cz.
Na další číslo magazínu se můžete těšit opět na jaře.
Související
Karel Pučelík: Neřešme pořád jen deficit. Je čas zamyslet se nad rozpočtem hlouběji
