Letecká doprava je v Česku šestý měsíc meziročně levnější. V EU ceny v červnu naopak vzrostly

Zemřela jedna z klíčových osobností české nejen umělecké scény. Byl prvním polistopadovým rektorem AVU, šéfoval Národní galerii a až do posledních dní patřil k nejkontroverznějším osobnostem české polistopadové společnosti. S profesorem Milanem Knížákem jsme mluvili na konci roku 2023, poté, co představil svá nejnovější díla v galerii DSC. Rozhovor vydáváme v původní verzi jako připomínku toho, že i v pozdním věku Knížák dokázal přesně formulovat svůj pohled na svět, společnost a problémy, které nás všechny ovlivňují. Platilo u něj, že s ním můžete souhlasit, můžete s ním nesouhlasit, ale bylo by chybou jej ignorovat.

Začal bych vašimi novými díly, která jste zveřejnil v DSC Gallery letos na podzim. Částečně navazují na vaši starší tvorbu, ale obsahují i nové prvky, jako například displej mobilního telefonu. Tedy motiv ryze současný. Jak vás inspiruje současný svět?

Současný svět mě spíš děsí, než že by mě inspiroval. Navíc se domnívám, že inspirace je pro ty, kteří nemají nadání. Člověk, který má nadání, žádnou inspiraci nepotřebuje. Vše, co je kolem něj, je dostatečně inspirativní. A současný svět je na mě příliš komplikovaný. Všeho je moc a jsme málo pokorní. To považuju za velký problém.

Podívejte se na nejnovější díla Milana Knížáka

33 fotografií v galerii

Ztratili jsme pokoru?

Všichni se chtějí mít co nejlépe, všichni křičí po svých právech. A nikdo, nikdo nepřemýšlí o povinnostech. Ale já si myslím, že tím, že jsme přišli na tento svět, máme před sebou určité povinnosti. Sloupec povinností, které je třeba v tomto životě překonat. Připadá mi, že současný svět na to kašle.

Chybí tedy zodpovědnost.

To je součást té pokory. V tom, že přijmeme povinnost jako součást života. I povinnost odžít svůj život. A ne aby nám bylo všechno dáváno, protože máme na všechno právo. V podstatě nemáme právo na nic, jenom si ho uzurpujeme.

Kdy se to zlomilo? Kdy skončil ten polistopadový, řekněme euforický étos a zlomil se v současný stav? Přeci jen jste byl aktivním členem společnosti v různých rolích desítky let, tak jste to pozoroval zblízka.

Kdybych měl mluvit o naší zemi, devadesátá léta byla krásná doba, protože byli lidé, kteří chtěli tu dobu využít k tomu, aby pro naši zemi něco udělali. Doba nadšenců. A nadšení je velmi silný motor, který dodává světu sílu. Nikdy jsem nevěřil, že to může být tak silné. V listopadu 1989 jsem byl doma s chřipkou a události sledoval v televizi. Mám vždycky chřipku, když se něco děje. Když jsem viděl, jak lidé cinkají klíči, říkal jsem si, jestli budou tak aktivní i ve chvíli, kdy budou nuceni převzít za svůj život zodpovědnost. Lidé neumí a nechtějí za svůj život zodpovídat. Chtějí být vedeni, navigováni.

Aktualizováno

Zemřel výtvarník Milan Knížák

Leaders

Zemřel výtvarník Milan Knížák, někdejší ředitel Národní galerie a bývalý rektor AVU, bylo mu 86 let. Potvrdil to ministr zahraničí Petr Macinka.

ČTK

Přečíst článek

Té energii jste nevěřil?

Moc ne, nevěřil jsem, že by to mohlo dlouho vydržet.

Takže nejde o „únavu materiálu“, ale spíše návrat k přirozenějšímu lidskému stavu?

Asi ano, a nemá ani smysl to nějak konkretizovat třeba na ekologické otázky. Prostě jsme ztratili úctu k daru života.

Vraťme se k tomu polistopadovému vývoji. Jak jste tedy sledoval ten vývoj dál?

Devadesátá léta byla zajímavá. S příchodem nového tisíciletí se tu ale masivně přejaly aktivistické myšlenky. Vím, jak to tehdy bylo na vysokých školách i v kultuře. Ptal jste se na nějaký jasný předěl, tak ten samozřejmě neexistuje, bylo to postupné a ve vlnách. Přestože jde o globální trendy, není to rovnoměrné.

Christopher Nolan: Nejnepravděpodobnější král Hollywoodu

Leaders

Komiksový hrdina, zloději pronikající do lidských snů, fyzikové, vojáci i antický král. Christopher Nolan dokáže z téměř jakéhokoli námětu udělat globální filmovou událost. Jeho snímky mají rozpočty, hvězdné obsazení a marketing největších hollywoodských spektáklů, současně však pracují s nelineárním časem, morální nejednoznačností a technologiemi posouvajícími možnosti kinematografie. Nolan nestírá hranici mezi uměním a komercí kompromisem. Přiměl Hollywood, aby financoval jeho posedlosti.

Stanislav Šulc

Přečíst článek

Když jste zmínil vysoké školy, zajímalo by mě, jak vlastně vnímáte zpětně to, že jste se z pozice de facto významného člena undergroundu stal vůdčí osobností establishmentu. Samozřejmě se to tehdy dělo ve většině oblastí společnosti, ale umění je v tomto docela specifické.

Nebyl jsem žádnou vůdčí osobností undergroundu. Stál jsem mimo. Měl jsem svůj vlastní underground. A nikdy jsem neměl pocit méněcennosti nebo toho, že bych byl opomíjen. Byla to moje cesta. Mohl jsem klidně být národním umělcem, ale tu cestu jsem si nevybral. Nikoho neobviňuju. Většina společnosti chtěla nějaký typ pohodlí nebo normálnosti, tak se podvolili režimu. U mě to nebylo politické rozhodnutí. Nechtěl jsem, aby mi někdo poroučel. Chtěl jsem žít podle vlastního kódu. Když se zkřížil se zákonem, tak jsem nesl následky. To se nedá nic dělat. Můj kód se ale s běžnými lidskými zákony nesrážel, srážel se jen s politickými normami. Ale znovu říkám: neměl jsem dojem, že bych něco zameškal.

A pak jste se stal prvním porevolučním rektorem AVU.

A přišlo mi to úplně normální. Neměl jsem s tím žádné problémy. Půl roku jsem neotvíral dopisy z ministerstva školství, ale vůbec nic se nestalo, nikdo to ani nezaznamenal.

Jak se budovala tehdejší de facto úplně nová instituce?

Měl jsem o tom zcela jasnou představu, protože jsem se dostal několikrát do střetu se školským systémem. Už v roce 1967 jsem připravil deset lekcí pro aktuální univerzitu. Zajímavé je, že moji žáci, kteří měli vloni výstavu, si vytiskli těchto deset lekcí jako doprovod k výstavě. Stále to vnímají jako aktuální.

A fungovaly ty vaše představy i v praxi?

Bohužel jsem přecenil pedagogy i studenty. Chtěl jsem odstranit povinnosti a ponechat vše na bázi dobrovolnosti. Ale oni potřebovali jasné kontury zvenčí. Chtěli nějaký typ okovů. To mi bylo líto, ale svůj omyl jsem pochopil dost brzy. Jinak můj systém organizace vysoké umělecké školy bezproblémově fungoval.

Ono to je vlastní i celé společnosti.

Ano, vývoj lidstva je hledání přijatelných okovů.

Doposud jsme se bavili o společnosti a o umění, teď bych to chtěl propojit, protože ve vaší osobnosti se obojí spojuje. Jakou roli vlastně v současné době může hrát umění? A co zmůže umění?

Nevím, co zmůže, ale může všechno. A v tom je ten problém. Současné umění je velmi problematické, protože má všechny dveře otevřené. Zmizelo nějaké jasné zadání, selekce, a hlavní tíha leží na samotných umělcích. K tomu je nutné přičíst to, že současná společnost redukovala řešení problémů na otázku financování.

Opravdu?

Ano, ve světě je hodně peněz, které chce společnost dát na své vlastní zkulturnění. Nechápe, že kultura není o penězích. Není to přímá ani nepřímá úměra.

Takže podle vás se mají v současnosti umělci v určitém směru hůř než třeba v dobách, kdy byla jasně rozdělená kultura na oficiální a underground? Ono to zní dost paradoxně. zejména pokud je v umění podle vás dostatek peněz.

Určitě se v určitém směru mají lépe. Dokonce tak dobře, že až stávkují, aby byli evidováni jako umělci. Být pasován na umělce mi přijde absurdní. Umělec má jít do rizika, má dělat to, o čem je přesvědčen, že dává smysl, i když to společnost nereflektuje. To se většinou vylučuje s nějakým pohodlím, či dokonce luxusem. Minimálně po nějakou dobu. Jenomže dnes chtějí být umělci zabezpečení od útlého mládí. Přitom se tím připravují o mnoho důležitých zážitků, krásných zážitků. Třeba jedním z mých zaměstnání bylo uklízení věží na Karlově mostě.  

Takže umělcům chybějí zkušenosti s obyčejným životem…

A nahrazují je egem. Svou neozkoušenou originalitou. Časté to je například v divadle, kde autoři všechny hry takzvaně aktualizují. Znovu se vracíme k té pokoře, respektive k jejímu nedostatku.

Čapkův Piják přepsal aukční rekord

Enjoy

Nedělní aukce Galerie Kodl tak přinesla nový autorský rekord Josefa Čapka i benefiční výtěžek pro Pražské jaro a Centrum Paraple.

ČTK

Přečíst článek

Vy jste při zahájení výstavy v DSC Gallery prohlásil poměrně zásadní tezi, že od umění již nelze očekávat žádné velké gesto, které by vedlo k nějakému velkému komplexnímu hnutí.

V dohledném horizontu si myslím, že to možné opravdu není. Všechna gesta buď již zazněla, nebo mohou být použita, poněvadž umění nemá žádná tabu. Chybí nějaká obecná korektiva, druh Boha, určitá nezpochybnitelnost. Chybí vnitřní bázeň, která je důležitá zvlášť v oblasti umění. A je to vidět už na školách, které rezignovaly na komplexní výchovu a pouze předávají informace.

K čemu jste vedl své žáky vy?

Vedl jsem je k tomu, aby byli k životu pokorní. Nikdy jsem nevnímal jako problém, když se někdo rozhodl přestat dělat umění, když pak svůj život věnoval něčemu, co mu dávalo smysl. Víte, v roce 1991 jsem dostal pozvání jet do Ameriky, abych tam navštívil tamější galerie a umělecké školy. Byl to smutný pohled. Byla tam spousta prázdnoty, chyběla právě ta zodpovědná gesta. Škoda materiálu a energie. Kdyby to věnovali čemukoli smysluplnějšímu, třeba daleko od umění, bylo by to lepší.

Když se vrátíme k vašim nejnovějším obrazům, opravdu mě zaujalo, že do nich komponujete displej mobilního telefonu. Asi se shodneme na tom, že mobil je nejvýznamnější předmět, který se ve společnosti objevil za poslední desítky let…

A taky největší nebezpečí. Přináší přebujelou komunikaci, která nás v řádu sekund informuje o dění na druhém konci světa. Všichni sdílíme osudy všech. To je velmi namáhavé, traumatizuje nás to, aniž bychom o tom věděli. A na veřejnost se dostávají věci, které mají zůstat skryty. Člověk má něco skrývat. Pokud není s něčím spokojen a má pocit, že něco neumí dobře, nemá to dávat na odiv. To skrývání, ne ve smyslu utajování, ale ve smyslu ponechat si něco soukromého, to je velká síla ve společnosti. Ale dnes není nic soukromého. Všechno je všech v tom nejodpornějším slova smyslu. Je to takový divný komunismus.

Klimatická změna žene Čechy k Baltu. Kolik tu stojí nemovitosti a jak je pronajímat

Reality

Bydlení u moře bývalo snem každého Čecha, sice si pod tím většinou nepředstavoval apartmán u Baltu, ale časy se mění. Polské i německé pobřeží donedávna lákaly především cenou, s klimatickou změnou i příjemnými podmínkami pro dovolenkáře, navíc suverénně nejkratší dobou dojezdu z Prahy až na pláž. Ale mění se i ceny a podmínky pro případné zájemce o nemovitost u Baltu.

Stanislav Šulc

Přečíst článek

Samozřejmě jakési zespolečenštění soukromé sféry sociální sítě přinesly.

A také zvulgárnění. Když jsem poprvé četl nějakou diskusi na internetu, nemohl jsem tomu věřit. Ačkoliv se to netýkalo mě, ale veřejně známé osoby, s níž se znám jen velmi okrajově, ty výpady vůči ní mě osobně urážely. Bylo to nelidské. Šokovalo mě, že to někdo vypustí „z úst“.

Zeptal bych se téměř filozoficky: jste optimista a věříte, že svět a lidstvo směřují k lepší verzi sebe sama, nebo spíš už toho optimismu mnoho není?

Začnu zeširoka, ale vysvětlím to. Vysvětlení Boha nám dává věda. Existuje zákon zachování hmoty a zákon zachování energie. Člověk je energie ukrytá v nějaké hmotě. A jako takoví jsme vlastně věční, protože ta hmota i energie se proměňují v něco jiného, nemizí. Náš život tady je jenom určitá etapa. Zatím je ještě šance, že společnost půjde dál, pokud nenastane něco, čím se lidstvo zničí samo. Ale bohužel lidstvo je nerozumné, takže já bych na to nevsázel.

Ono je vůbec otázka, jak bude společnost dál fungovat, protože dochází k její extrémní atomizaci.

To ano, ale zároveň lidé touží být součástí nějakého stáda. To je zvláštní situace, která v námi známých dějinách zatím nenastala.

A zase se vraťme k umění. Právě to v těch dávných společnostech, které se třeba i rozpadly nebo skončily, hrálo roli určitého tmelu. Není tohle nějaký důvod k optimismu pro umění i společnost?

Bylo ho méně, tím pádem bylo viditelnější a vzácnější. U nás je dnes umění moc. Je moc umělců, ale vlastně všeho je moc. Mluvili jsme o té přehnanosti komunikace. Informace je nejsilnější zbraň a dneska může jedna informace zasáhnout najednou celý svět. To dříve nebylo možné, a chybí ta pokora, o které se celou dobu bavíme.

To není optimistické.

Ono z toho ale moc optimismu nevyvěrá. Jsem od mládí optimista a věřím, že dojde k něčemu, co lidstvo důrazně varuje. Ale zatím vše, co se děje, asi nevaruje dost.

Profesor Milan Knížák

Český výtvarník, hudebník a performer, člen mezinárodního hnutí Fluxus. V letech 1990–1997 působil jako rektor Akademie výtvarných umění v Praze, od roku 1999 do května 2011 jako ředitel Národní galerie v Praze. V letech 1989–2015 byl vedoucím Ateliéru intermediální tvorby na AVU. Jeho aktivity zahrnují akce, výtvarné umění, architekturu, design, módu, básně, fotografie a hudbu. Milan Knížák zemřel v červenci 2026.

Ivana Pečinková: Krize Volkswagenu – kdo si to vypije?

Názory

Koncern Volkswagen pokračuje v pádu. Doposud nevídaný plán úspor, který si naplánoval, zcela jistě zasáhne Škodu Auto. I přes její zářné výsledky. Mohla by to odnést Škoda Fabia.

Ivana Pečinková

Přečíst článek

České dráhy (ČD) plánují v letošním roce investovat do vozového parku až 20 miliard korun. Rozsah modernizace v příštích letech bude záviset především na požadavcích objednatelů dopravy, tedy krajů a státu. Sdělil to mluvčí ČD Petr Šťáhlavský.

Letos dopravce dokončí dodávky 28 motorových jednotek RegioFox, 30 lokomotiv Siemens Vectron a 36 vozů pro soupravy ComfortJet, ve druhé půli roku převezme sedm jednotek RegioFox od výrobce Pesa a šest lokomotiv Siemens Vectron. Většina letošních dodávek už dorazila v prvním pololetí.

Ve výrobě a schvalování je nyní 15 duálních elektro-bateriových jednotek RegioPanter pro Moravskoslezský kraj za 3,5 miliardy korun. Částka zahrnuje mimo jiné také školení. Do provozu by měly být uvedeny začátkem příštího roku.

„V různém stadiu je pak větší počet zadávacích řízení, která mají pokrýt požadavky objednatelů na obnovu vozidlového parku v příštích letech. Zájem objednatelů směřuje především k elektrickým a duálním elektro-bateriovým jednotkám," uvedl Šťáhlavský. Jde například o velkokapacitní jednotky EMU 400, které mají sloužit v příměstské dopravě v Praze a Středočeském kraji.

Stanislav Šulc: Polský ráj to na pohled. Akorát ne pro podnikatele

Názory

Není to tak dávno, co se velká část místní elity vzhlédla v Polsku. Milovali na něm v podstatě vše, ale zejména odvahu a rychlost, s níž v posledních deseti letech buduje dálnice, a vůbec to, jaké to je skvělé místo pro investice. Jenomže pak někdo začal tu pohádku nabourávat realitou, která se moc nehodí. A teď část podnikatelů zjišťuje, že ne vše polské je tak fantastické, jak se tady vypráví.

Stanislav Šulc

Přečíst článek

Vedle nových vlaků ČD letos uvádějí do provozu modernizované motorové vozy RegioSpider z druhé ruky. Už začaly jezdit na Benešovsku a postupně se objevují také na Mladoboleslavsku a Nymbursku.

S některými staršími a nepotřebnými vozidly se dopravce v tomto roce loučí, například s motorovými vozy řady 809 a 810, které jsou označované jako orchestrion, nebo řady 854, takzvanými hydrami. ČD letos také nabídly k prodeji elektrické lokomotivy rakouské řady 1216 – Taurus a české řady 380.

Ukončení provozu se týká i dalších řad lokomotiv nebo klasický 80. a 90. let minulého století včetně některých typů vozů modernizovaných ve druhé polovině 90. let.  

Zrušený tendr

Ve středu ČD zrušily tendr na dodavatele až 90 nových vagonů pro rychlost až 230 kilometrů za hodinu, který vypsaly loni v srpnu. Důvodem bylo to, že jediná přijatá nabídka, kterou podalo konsorcium Siemens Mobility a Škoda Group, přesáhla předpokládanou hodnotu nabídky. Byla osm miliard korun, nabídka od konsorcia činila 8,36 miliardy.

ČD v posledních čtyřech letech investovaly do obnovy a modernizace vozového parku celkem zhruba 60 miliard korun. Od roku 2022 pořídil dopravce přibližně 700 nových vozidel, čímž snížil průměrné stáří vlaků2035 plánuje podle dřívějších vyjádření průměrné stáří snížitna 20 let.

Skupina ČD loni hospodařila se ziskem 1,837 miliardy korun před zdaněním, v roce 2024 dosáhla zisku 1,262 miliardy. Loni ČD přepravily 168 milionů cestujících, meziročně o 800 tisíc méně. ČD jsou akciovou společje stát.